Žena a její role - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele Žihadlo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Kolik procent času? To nejsou housky v krámu ne?

Hele, já to vezmu z opačné strany v konfrontaci s tím tvým.
Ty jsi měl výborné dětství. To já rozhodně říct nemohu.
Kde vlastně moje dětství skončilo? Myslím si, že v okamžiku, kdy jsem řekla dost. A utekla jsem z domova (který žádným domovem nebyl, žádné bezpečí).
To mi bylo 17. Tam poprvé jsem se cítila šťastná. Trochu smutný, když si vezmeš, že je mi 33, že to je víc, než polovina dosavadního žití.
A i tak jsem měla z kliku. Kolik lidí to říct nemůže? Přišel mi v té době do cesty chlap, který mi ukázal, že žít se dá i jinak. Nekecal mi, že hledat musí každý v sobě. To jsou takové kecy, co stejně každej ví, ale nejotravnější je, když ti to furt lidi předhazujou. Tenhle nemluvil. On mi to ukázal. Tak vznikl první vztah na celý život. Ne milenecký, ne partnerský, prostě vztah, který nebyl dán sourozenectvím, rodičovstvím, ale tím, že si to sám tak vybereš. A taky mě naučil (bez poučování) mít vztah sma k sobě. K horám, k lezení, k životu.
I když ho třeba už nikdy v životě neuvidím (vídáme se jen občas, teď už jen jednou do roka, občas pár řádku mailem), je to vztah. protože vztah nemusí být, jak se občas plete, oboustranný. Mám vztah k němu. A jen to vědomí, že takový člověk tu fakt někde je, mi dělá žití příjemnějším. Nemusím být s ním, aby mi bylo líp. Stačí mi to vědět.
Máš problém s takovým vztahem?

No zpět k otázce: Byla jsem od těch 17 let pak už šťastná?
Kdyby se dalo na vše zapomenout, asi by to šlo snáze. I dneska jsou dny, kdy se mi nechce ani vstát. Kdybych si neudělala ranní rituál, tak tomu prostě podlehnu.
Ale taky mám za sebou už dost dlouhou cestu. A kdybych zapomněla, tak by se nebylo za čím ohlédnout. A tu dlouhou cestu bych neviděla. To by nebylo dobrý.
Takže ne, nebudu si hrát na to, že jsem většinu času šťastná. Nežiju v rauši. A ani nechci. Chci žít v průměru bez nějakých velkých výkyvů. A prožívat spoustu malých radostí. Hýčkat si je. To je víc, než jsem kdy měla. A to mě táhne dopředu. A jestli s posledním výdechem budu moci říct, že jsem celkově 50% času byla šťastná, tak jsem s ohledem na zpackané dětství byla mega úspěšná. A jestli 25%, tak jsem byla taky úspěšná. Protože do 17 let to bylo 0%. A přesto jsem se nepoložila a jsem teď někde jinde.

A dá se to vůbec takto měřit? Co když tvých 99% se bude rovnat mým 25%?

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele AL8EX, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
a kdo vlastně ví, co v životě chce?

vztahy pak jsou jen zrcadlo, aby jsme si všimli sami sebe..(a svoje divadelní role)

"okolo nás hledáme viníky a viny, ale v zrcadle najdeme tu svini"


každej by měl být nějakou dobu sám..pak může líp poznat sebe a časem i rovnovážnej vztah..


nepotřebuju aby někdo měl rád mě...ale aby měl rád to co já

cimi (* 29.5.1980)
Žena

Eh s dovolením rozvinu myšlenku o
No a pak existují tací, kteří osočují druhé, že maj na botě - tudíž jméno psa a majitele je maximálně important, jiní zas dělají slepé či bez čichu, že jich se to netýká a roznosí všude a jiní to rovnou popřou a obviní někoho jiného že smrdí, nebo chtějí aby jim tu botu umyl někdo jinej..a pak jsou tací kteří vezmou botu a umejou ji sami x)))
A co bylo dřív

(Smažu )

Buddha/2 (* 11.10.1962)
Muž

Jasně, normálka
Prostě tomu chceš rozumět. Když je toho moc, chce to zjednodušit . A právě v tom pomůže schopnost rozlišování - oddělit podstatné od nedůležitého.
Mi zase napadl názorný příklad ( bože kam na ně chodím ?!?).
Je to podobně, jako když si domů přinešeš na botě. Není v tu chvíli podstatné jméno toho psa , ale to že ti to smrdí v předsíni.

Ad "co ke mně patří a co ne". Možná to vidím moc jednoduše, ale řekl bych, že cokoli co si přivlastníš

Najdise.cz (Systémová zpráva)

- Příspěvek byl smazán -

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele AL8EX, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
a kdo vlastně ví, co v životě chce?

vztahy pak jsou jen zrcadlo, aby jsme si všimli sami sebe..(a svoje divadelní role)

"okolo nás hledáme viníky a viny, ale v zrcadle najdeme tu svini"


každej by měl být nějakou dobu sám..pak může líp poznat sebe a časem i rovnovážnej vztah..


nepotřebuju aby někdo měl rád mě...ale aby měl rád to co já

cimi (* 29.5.1980)
Žena

Děkuji
Mívám to podobně, že než abych se pasovala do role jakou po mě někdo chce, tak se stavím do nějaké "obranné" role, která je vlastně taky jen rolí x)
Časem jsem ale přišla na to, že odmítání a odpor mi vlastně jen brání v poznání...
A vidíš : "ve vztahu chlap" na to jsem taky úplně zapomněla...

Co to tedy pro tebe znamená naučit se být žena?

player (* 20.5.1968)
Muž

Tak je to správně. Když se zamyslíš nad prošlým žitím: kolik procent času jsi mohla říct : JSEM ŠŤASTNÁ ! ?

Já 99 - asi proto , že jsem život na vztazích nepostavil a že jsem měl výborný dětství (bez dominantního vlivu rodičů , my ho trávili venku). Sport , hudba , knihy , přátelství...neustálé se těšení na věci příští. Pak se mnou trochu zalomcovala ztráta první "lásky" a současně smrt kamaráda na chronickou leukemii. Tehdy jsem asi tři měsíce hledal odraz ze dna. Našel jsem ho právě v kumštu. A to rozhodlo o mém dalším směřování.

Ano - nemám potomstvo - i bych se dost bál ho mít. Vidím určitou společenskou bezmoc současné doby , co se rodinného žití týče. Ale za to 52 let v euforii. Chm.

Ženy to mívaj až moc vázaný na vztahy.

cimi (* 29.5.1980)
Žena

Právě jsem to ani nemyslela obecně : ) každý to má jinak...a máš pravdu že role hrají i muži...
Já mám teď poslední dobou takové hodně analytické dny vzhledem ke svým absorbčním schopnostem x)) zkoumám co vlastně ke mně patří a co ne...ať už jsou to strachy, nebo názory, vzorce - a hlavně od koho jsem je kdy mohla přebrat x)... a tak jsem vlastně došla i k tomuto...

Jeskyně 1+0

A klíčem je dost možná i vůbec schopnost rozlišování...

Deam (* 28.4.1983)
Muž

Obecně pozitivně.

Zatím je to tak, že čím bližší vztahy, tím větší problémy. :)

Kamarádské v pohodě, jako člověka, který je mi bližší než okolí, něco mě s ním spojuje, je mi s ním dobře a je fajn trávit s ním čas, když to okolnosti umožňují.

Přátelské jsou silnější varianta předchozího, pokud míra sympatií k osobnosti protějšku překročí určité hranice, je občas psychicky náročné držet si distanc a nepokoušet se přátelské vztahy rozvíjet ještě dále, tedy v případě že o to není z druhé strany zájem. :)

Partnerské - no a tady už mám dost prázdno. :)

Ideální - vzájemně inspirativní, přirozený, tvořivý, trvalý, s fungující zpětnou vazbou, bez šéfování - vysvětlím dále.

Co se vztahu s matkou týče - mamka byla vždy dost pod vlivem táty, mně se líbí spíše volnější fungování, bez toho, aby jeden druhému ordinoval, co má či nemá dělat.

Buddha/2 (* 11.10.1962)
Muž

Milion otázek a žádné kloudné vysvětlení
Je to hrozně zobecňující, v realitě kus od kusu, nebo chceš-li, pár od páru.
Role hrají i muži - takže výsledkem je většinou komedie, tragédie nebo něco mezi tím . Harmonie je vzácná, myslím se blíží "Plájovu koeficientu 0,02"
Klíčem je asi vědomé hraní, tím jsi současně v roli i mimo ni. Nebo jeskyně 1+0

fanik (* 24.5.1975)
Muž

U mě je už klíčem podobnost..podobný věk, dětství, výchova, podobný vývoj, úroven, inteligence, charakter, cit a hlavně humor.. Všechno se k tomu stejně vždy stočí a neošulíš to.
Odlišnost je sexy, ale to si má muž užít tak do čtyřicítky, pak už má mít doma dobrou, podobnou ženu, pokud teda chce dobrý a bezproblémový vztah

bojka-new (* 9.3.1975)
Žena

Opravdu skvělé téma neboť poslední dobou toto chci v sobě rozkličovat.
Když tak třeba nad svým postojem ženy uvažuji i já jsem máma, dcera,partnerka, kuchařka, koučka dětských hádek......
Teď ze všeho hlavně chci být sama se sebou spokojená. Vždyť očekávání ostatních by v nás neměl vyvolat nějaký tlak aby jsme nemuseli nosit masky a třeba potlačovat vztek.
Vše musí ven i naše ženskost.

player (* 20.5.1968)
Muž

No - každej to asi bude mít jinak. Protože každej má jiná očekávání..

Já si sám uvařím , vyperu a především zabavím. Jak šel život , tak jsem zjistil , že když mám tvořit , tak tam nesmí bajt ženská. Jak je tam , udělám půlku a ještě mizerně. A protože je to gró mého žití , ta jediná (patrně) správná cesta , tak když už holku , tak jen se správným nadávkováním. Distanční lásky. To jsou pak ty můzy...

Matka - byla to vlídná žena. Byla velmi oblíbená . Ale hádky s otcem doma byly , ne , že ne... Ale protože jsem potřeboval životní prostor , tak jsem ve čtrnácti zmizel do volné místnosti o patro níž a do její smrti jsme měli kamarádkej vztah. Ostatně s oběma rodiči. Na mě měl spíš zcela zásadní vliv můj o 14 let starší kolega v práci. Ten mě naučil zřejmě nejvíc.

Jak vnímám ženy? No - jako bytosti , k nímž je svět nespravedliv. Nic moc od nich tak nějak celoživotně neočekávám. Jen mě některé vzrušují a některé dokonce i baví. Ale na vztahy se dívám s nadhledem. Krčím rameny.

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele Žihadlo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Dík za konečně opravdu zajímavé téma. Je tak obsáhlé, že nedokážu odpovědět na vše. Spíš jen na málo.

Několik rolí, to mě zaujalo. Přemýšlím, kde hraju roli. Kde nosím masku. A kde z role vystoupím, odlíčím se a jsem sama sebou.
V mém životě bylo několik situací už v samém dětství a dospívání, kde se mi hraní rolí dost znechutilo. Asi blbý scénář. A idiot režisér.
Nejdřív se mi chtělo vykřiknout, že žádné role. Ale přesně v tom období jsem naopak role hrála. Bylo to jasně dané. Hraj tuto roli, nebo zemři! Hraj tuto roli, nebo se zblázníš! Hraj tuto roli, nebo bude hůř! Tak jsem hrála podle scénáře jiných (a bylo hůř a hůř) a paralelně žila už v tom věku jiný život, kde jsem hrála roli, kam jsem psala svůj fantaskní scénář sama, ale nebyla to realita. Byl to jen útěk. Na jednu stranu mě to zachraňovalo, na druhou stranu to zabraňovalo tomu, abych nadiktované role odmítala.
Je výsledkem, že role odmítám? Nevím. Asi ne, ale hraju je jinak. Kdo příliš lpí na tom, že daná role se musí hrát jen tak a tak, asi by si myslel, že jsem tu roli odmítla. A někdo, kdo na tom byl mhohem hůře, by naopak zhodnotil, jak tu roli hraju pedantsky a neodvážím se z ní vybočit ani o píď.
Každopádně dlouho se mi stávalo, že jsem ve vztahu já byla chlap. A v takových vztazích jsem nevydržela. Ale nebudu to tu obracet v to, že chlapi dnes už nejsou. To byla chyba moje, já byla chlap. A na ženskou jsem si jen hrála (role). Když jsem z té role vystoupila, tak to byl průser. Takže jediné, co se dalo dělat, znamenalo naučit se být žena. Aby to nebyla jen role, aby to byl fakt.
Dnes už to umím. Už je mi to přirozené. Ale stejně občas si to musím zvědomit.
Jo a pomáhá na to být s opravdu silným a chápavým mužem. Vedle něho role nejsou jen role. Jsou to dílky puzzle, jež zapadají. A aby zapadly, tak je někdy potřeba asi i ty role trochu odmítnout, ale ne moc.

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele Žihadlo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Dík za konečně opravdu zajímavé téma. Je tak obsáhlé, že nedokážu odpovědět na vše. Spíš jen na málo.

Několik rolí, to mě zaujalo. Přemýšlím, kde hraju roli. Kde nosím masku. A kde z role vystoupím, odlíčím se a jsem sama sebou.
V mém životě bylo několik situací už v samém dětství a dospívání, kde se mi hraní rolí dost znechutilo. Asi blbý scénář. A idiot režisér.
Nejdřív se mi chtělo vykřiknout, že žádné role. Ale přesně v tom období jsem naopak role hrála. Bylo to jasně dané. Hraj tuto roli, nebo zemři! Hraj tuto roli, nebo se zblázníš! Hraj tuto roli, nebo bude hůř! Tak jsem hrála podle scénáře jiných (a bylo hůř a hůř) a paralelně žila už v tom věku jiný život, kde jsem hrála roli, kam jsem psala svůj fantaskní scénář sama, ale nebyla to realita. Byl to jen útěk. Na jednu stranu mě to zachraňovalo, na druhou stranu to zabraňovalo tomu, abych nadiktované role odmítala.
Je výsledkem, že role odmítám? Nevím. Asi ne, ale hraju je jinak. Kdo příliš lpí na tom, že daná role se musí hrát jen tak a tak, asi by si myslel, že jsem tu roli odmítla. A někdo, kdo na tom byl mhohem hůře, by naopak zhodnotil, jak tu roli hraju pedantsky a neodvážím se z ní vybočit ani o píď.
Každopádně dlouho se mi stávalo, že jsem ve vztahu já byla chlap. A v takových vztazích jsem nevydržela. Ale nebudu to tu obracet v to, že chlapi dnes už nejsou. To byla chyba moje, já byla chlap. A na ženskou jsem si jen hrála (role). Když jsem z té role vystoupila, tak to byl průser. Takže jediné, co se dalo dělat, znamenalo naučit se být žena. Aby to nebyla jen role, aby to byl fakt.
Dnes už to umím. Už je mi to přirozené. Ale stejně občas si to musím zvědomit.
Jo a pomáhá na to být s opravdu silným a chápavým mužem. Vedle něho role nejsou jen role. Jsou to dílky puzzle, jež zapadají. A aby zapadly, tak je někdy potřeba asi i ty role trochu odmítnout, ale ne moc.