Zamýšlím se nad tím, jak vlastně vnímají muži ženy? Jak je vnímají ve vztazích? Jaké jsou jejich představy o ideálních vztazích s nimi? Jaké mají muži očekávání? Jestli vnímají potřebu toho, aby žena nějak tyto vize/role naplňovala? A taky jak si muži myslí, že matky a vztahy s matkami ovlivnily tu jejich vizi/představu/potřebu?
Dívám se na to zatím jen z pohledu ženy, která má v podstatě vždycky několik rolí, jelikož může být matkou, přítelkyní, milenkou, dívkou (a někdy i otcem x)) )...víc mě nenapadá x) A tak se ptám i žen, jak se vidí a jak se cítí být ženou a jak balancují mezi jednotlivými rolemi a jestli se jim při tom všem daří být ve svém středu...?
A pokud někdo dokáže žít mimo tyto role, jak se mu to vlastně daří? Co je tzv klíčem?
Zatím je to tak, že čím bližší vztahy, tím větší problémy. :)
Kamarádské v pohodě, jako člověka, který je mi bližší než okolí, něco mě s ním spojuje, je mi s ním dobře a je fajn trávit s ním čas, když to okolnosti umožňují.
Přátelské jsou silnější varianta předchozího, pokud míra sympatií k osobnosti protějšku překročí určité hranice, je občas psychicky náročné držet si distanc a nepokoušet se přátelské vztahy rozvíjet ještě dále, tedy v případě že o to není z druhé strany zájem. :)
Partnerské - no a tady už mám dost prázdno. :)
Ideální - vzájemně inspirativní, přirozený, tvořivý, trvalý, s fungující zpětnou vazbou, bez šéfování - vysvětlím dále.
Co se vztahu s matkou týče - mamka byla vždy dost pod vlivem táty, mně se líbí spíše volnější fungování, bez toho, aby jeden druhému ordinoval, co má či nemá dělat.
cimi
» Deam
"Zatím je to tak, že čím bližší vztahy, tím větší problémy. :)"
S tímto se naprosto ztotožňuji x)) bohužel
Dokonce jsem do nedávna tvrdila, že už nikdy žádný vztah nebudu mít...jenže je tomu jinak a tak opět otvírám zasunutá témata, která nepotřebovala provětrat dokud jsem byla sama... Aneb jak jsem psala Playerovi...že pokud se člověk ve vztahu ztratí, tak je to pak náročné...