Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Sirael71 opravdu? a já si říkala, že tu šedesátou lidi asi moc nevezmou. tak sem ráda, že sis jí vybrala. a hlavně, žes mi to napsala. mam z toho radost.

Marhon » Sirael71 děkuji mockrát.
těší mě, že je čteš.

Marhon » Marhon šestasedmdesátá...


pocitová.

zapomenutá slova pobíhají ve tmě paměti,
u dveří závěti,
jemně klepají,
že umřít nechtějí.

zapomenuté věty plují prázdným prostorem,
vše berou s humorem,
a tiše šeptají,
že už se neptají.

zapomenuté časy mizí v bílých oblacích,
čas přec nic nevrací,
jen tiše ubíhá,
a snad se usmívá.

zůstal jen pocit rozemátých očí,
a vůně poskládaná do citu,
schoulená ve skrytu,
jedné z duší.
kam paměť sahá, už ta slova nenastřádá,
a i tak se usmívá, svýma pocitovýma očima.

zapomenutá slova pobíhají ve tmě paměti,
uchopí je objetí,
ač víc jich není tu,
budou žít v pocitu.

Marhon » Marhon pětasedmdesátá...


chodí světem zlo.

chodí světem zlo a okusuje srdce přátel a známých.
po cestách klikatých jde stín, co pije radost i krev,
tak řekni světlo a tmo, z jakých časů dávných,
se oběvil a zaplavil svět.

chodí světem zlo a širokou má náruč,
studený má dotek a mrazivý má dech,
chodí světem zlo a žít se s ním nauč,
poznáš jeho krok, když za tebou stoupá po schodech.

chodí světem zlo,
a odemyká mříže,
chodí světem zlo,
a cestou staví kříže.

chodí světem zlo,
vy katové a rádci,
chodí světem zlo,
však dali jste si práci.

chodí světem zlo a boří naděje a přání,
sny mění na hněv a radost na úzkost,
chodí světem zlo a vřelá pousmání,
tuhnou jeho rukou a mění pocity na zlost.

chodí světem zlo a okusuje duše přátel a známých.
ve stěnách srdečních jde stín, zasévá smutek a žal,
tak řekni světlo a tmo, z jakých časů dávných,
řekni, kde se tady vzal.

světem chodí zlo,
tenhle dávný kníže.
světem chodí zlo,
však chodí v "dobré víře".

světem chodí zlo
a trousí svoje jmění.
světem chodí zlo
a hledá to co není.

světem chodí zlo a neví,
že hledá odpuštění.

Marhon » Marhon díky všem. no, pokud si to někdo přečte, potěší to.
a Wu Zao děkuji dvakrát, protože takle hezky to ještě nikdo nenapsal. ano, potěšilo to moc.

Marhon » Marhon čtyřiasedmdesátá...


příteli.

život plyne slabě,
jak řeka v horkém létě,
snad je to jenom v hlavě,
snad je to v tomhle světě,
že den se vyjasní,
či hvězda zazáří,
tak málo nastálo.
v ten den, ten sen,
tiše vykreslí,
úsměv na tváři.

do horkého dne, či jasu hvězdné noci,
vstoupíš jako sen, tiše a bez emocí,
jak vítr co čechrá vlasy,
bez ohledu na počasí.
bez nároku na odezvy,
sbíral jsi spadé hvězdy,
a dal jim znovu šanci.
máš, co nikde neměli,
příteli.

plynou lehce a jednoduše,
tvé myšlenky bez retuše
a tak se skláním příteli,
před silou tvojí duše.

očistil jsi dech a nalil šálek klidu,
zastavil jsi spěch a nabídl jsi víru,
dal jsi krásná slova,
pak ústa oněmněla.
když se duše svleče,
je krásné s tebou mlčet,
na zajímavé téma.
snad víc jsme nechtěli.
příteli.

život plyne slabě,
jak řeka v horkém létě,
snad je to jenom v hlavě,
snad je to v tomhle světě,
však den se vyjasní,
a hvězda zazáří,
to málo se stalo.
v ten den jsi jen,
tiše vykreslil,
úsměv na tváři.
příteli.

Marhon » almas ahoooj. sem ráda, že si tu. díky.
přemýšlela sem, kde tě hledat, když tě budu hledat. předloni sem ti psala na silvestra na mobil a zpráva neodeslána. takže když tě budu hledat, si tady.

Marhon » Marhon třiasedmdesátá...


deprese

světem se plíží ztracenost,
zvlášť, když přichází noc,
když tma se courá po lese
a světlo uniká,
tak vzniká

deprese.

jen to na ní hoďte,
ta to unese,
když odejdou hosté,
tak vetře se,
je to tak prosté,
co druhý setřese,
tiše pozbírá,
s citem upíra,

deprese.

na dveře zaklepe
a sama pozve se,
nikdy se neplete,
tančí si na plese,
pro hluché, pro slepé,
kde stále hraje se,
ta stejná písnička,
co si hýčká,

deprese.

jen to na ní hoďte,
ta to unese,
je to tak prosté,
směje se...

deprese.

Marhon » SLUNOVRAT díky, těší mě, že se sem vracíš.

Marhon » ave ahoj.
sem ráda, že tě tu vidím a moc děkuji.

Marhon » Marhon dvaasedmdesátá...



Náhodná.

Náhodná jsou první pozvání,
co otevíraj dveře.
Náhodná jsou první setkání,
myšlenky o důvěře
a odstraněné bloky.
Náhoda jsou první, směr vedoucí kroky.

Náhoda jsou uzavírky
a šipky jiným směrem.
Náhoda jsou letmé zmínky,
průchod novým dějem,
a intuice, co tě doprovází.
Náhoda je to co přijde, když něco jiné schází.

Náhodná je volná ruka,
když se ztrácíš v davu.
Náhoda je to co čeká,
když zůstaneš vzadu
a zastaví tvůj pád.
Náhoda se oběví a pomůže ti vstát.

Náhodné jsou myšlenky
a nově nalezené cíle.
Náhodné jsou vzpomínky
i dech beroucí chvíle
a povzbudivá slova.
Náhoda přichází a odchází a vrací se ti znova.

Náhoda je okamžik, co se zjeví v mezičase.
Náhoda jde kolem, po svojí vlastní trase.
Náhodu nevidíš
a neslyšíš
a přece tady je.
Náhoda neexistuje.

Marhon » SLUNOVRAT těší mě to.

Marhon » SLUNOVRAT díky. jsem ráda, že to čteš a je pro mě zajímavý, co v tom nacházíš.
měla jsem tady na mysli spíš než čas, minulý životy a náš život do těch čtyř, pěti let, na který si většinou nevzpomínáme. čas nám to vrací, naší minulost, kterou si naše paměť nepamatuje v podobě nemocí, problémů a třeba i míst nám známých, kde jsme nikdy nebyli a lidí, na první pohled blízkých, známých a přitom jsme se s nima nikdy nesetkali. díváme se a netušíme, kde jsme ty chvíle vzali.
je těžký opravit chybu, co neznáme nebo navázat na vztah, který si nepamatujeme.
někdo říká, že život je hra, řekla bych, že je to hádanková soutěž.

Marhon » hajounek jéé, ahoj, ty seš tu taky?
dík za smajlíky.

Marhon » Marhon jedenasedmdesátá...




dluhopisy.

čas běží, den po dni, jako navlečené korálky...
ta šňůra, co je drží pohromadě,
snad život, či osud, či jsou navlečené v jiné pravdě
a v barvách co se mění
a smysl je v utajení.

čas běží, den po dni zdá se,
však něco v té šňůrce ukrývá se,
zjeví se obraz, či chvíle,
mihne se v očích pošetile,
dnem nebo nocí,
co rozum nemá ve své moci,
ten malý prapodivný host.
snad minulost.

minulost, co dneska stíná hlavy,
jednomu po druhém a nám všem dohromady,
vytáhla staré spisy,
staré dluhopisy.
nedosáhne na ně ani svědomí,
vždyť paměť objevit je neumí,
neví, co bylo kdysi,
když vznikly dluhopisy.

čas běží, jako navlečené korálky...
však vrací nám, co bylo kdysi.
ztracené dluhopisy.

Marhon » Marhon sedmdesátá...



sním o tobě nebo se ti zdám?

do světa snů, jejihž důvod neni znám,
v žádném století, v žádné době,
nechávám vejít siluetu,
oděnou do pocitu.
sním o tobě
nebo se ti zdám?

hvězdná noc odemyká čas,
půlnoční měsíc se usmívá
a svou stříbrnou duší,
snad to tuší,
tě objímá
a dýchá do tvých řas.

vcházíš do snů na krajkách orosených pavučin,
na spících květech máku,
na obláčcích přání,
půlnočního snění,
i křídlech ptáků,
co vrhaj lehký stín.

přicházíš a noční svět rozkvétá,
srdce se vznáší ve hvězdách
a snad i zpívá,
když se dívá,
jak hvězdný prach,
tě stříbrem obléká.

kráčíš, tím nočním dnem,
s myšlenkou, kterou víš,
že jsem jen sen,
že jsi jen sen,
se otočíš,
s úměvem.

do tajemných oken dalšího z rán,
půlnoční měsíc se skryje,
ztrácím tvou tvář
a hledám snář.
jsi má fantazie
nebo se ti zdám?

Marhon » SLUNOVRAT díky, nemám v plánu něco mazat.

Marhon » Marhon devětašedestátá...pro...


co oči neviděly.

ten den se rozsvítil jak svatojánská lucernička v nočním tichu,
každý ucítil ten žár, co dala svíčka, tu radost smíchu,
to světlo světla mezi ostatními těly,
co oči neviděly.

ten den se rozzářil, jak slunce v ránu, když vzhlédne v prvním šeru,
jas v té svatozáři zvedl bránu k srdci tvému
a všichni vstoupit směli,
to oči neviděly.

ten den se rozjasnil a nádech voněl po štěstí,
ten sen, co každý snil, tiše vešel do cesty
a byl tak krásně smělý,
co oči neviděly.

ten den, kdy vstoupilas do života, byl hodně cenný,
co oči neviděly...
jak tvé srdce zářilo a hřálo.
bylo nám přáno.

Marhon » Marhon osmašedesátá...


autorská práva.

zvedl člověk hlavu k oblakům
a změnil nebe.
sklonil člověk hlavu
a změnil půdu.
snad přirovnal to k zázrakům,
až z toho zebe.
snad je v právu.
svět padá vzhůru.
svět stoupá k zemi.
co bylo není.

tak člověk tvoří,
tak člověk hledá.
pokrok a věda,
v tý duši hoří.
a člověk padá a člověk vstává.

přes všechno dění,
kdy svět se hroutí,
na svojí pouti,
člověk vše mění,
i přes mrtvoly, i to se stává.

voda se zvedá,
a půda praská,
zmizela láska,
Země se hněvá,
že porušili autorská práva.

zvedl člověk hlavu k oblakům
a byl slepý,
sklonil člověk hlavu
a neslyšel,
jak země křičí do mraků,
jak život trpý,
v tom novém stavu.
květ nepřišel,
jen trny
a změny.

svět pláče
a strádá,
jen se brání a to bolí,
toho rváče
jen kárá,
už za cokoli
a to se stává,
když Zem se zlobí,
že porušili autorská práva.


až zvedne člověk hlavu k oblakům
a změní sebe,
skloní hlavu,
obejme druhé,
to přirovná se k zázrakům,
až uzná tebe,
až najde v davu,
co není bude.
až najde Zemi,
člověk se změní.

Marhon » Marhon sedmašedesátá...


212 stupňů Fahrenheita

myšlenky se stulily do klubíčka,
jak bílá koťata,
jsou zticha jako myška
a spí
snad ví,
co přinese 212 stupňů Fahrenheita.

nemaji zdání, co obyčejné a strohé,
zaklepat chce na vrata,
tisknou se jedna k druhé,
hřejí se na duši
a netuší,
že blíží se 212 stupňů Fahrenheita.

myšlenky se k sobě stulili
jak spící koťata
a nevědí, že za chvíli
klidný nádech,
výdech,
přesekne 212 stupňů Fahrenheita.