Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Najdise.cz ty si strašidlo. hajounka máš na fb. poměrně častý návštěvník.

Marhon » Najdise.cz děkuji.

Marhon » Najdise.cz a já bych tě chtěla mít vedle v baráku.
nebo aspoň v tomhle městě, aspoň by byla sranda.
a děkuju.

Marhon » Marhon osmasedmdesátá...


Bláhoví boří mýty.


Svět vstává do prachu času
a zvadlých květů v zašlých vázách.
Co nám dává, když vnímání hlasu,
tak málo je tu v lidských vládách.

Svět vstává a šero se rozední,
v duši co stárne, uprostřed snění,
prázdného dění.
Srdce je tvárné a to se stává,
padá brána
a uvnitř zní,
tlukot poslední.

To bláhoví boří mýty
a politická sousoší děr našich srdcí,
minulost se nenavrací,
to jen praskaji nýty
starých korporací.

To bláhoví boří mýty
a blázni našlapují po špičkách v čase,
ve své ušlechtilé kráse,
uvnitř těla skrytý,
pro neznalé, zdá se,
toť obraz osobitý.

Svět vstává a začíná vidět,
co v potaz je dáno, co někdo vložil,
čí jsou práva a za co se stydět,
co je odebráno a co kdo prožil.

Svět vstává a hroutí se hráze,
zamčené víry, uvnitř duší,
silou do sousoší.
Budí se činy a otvírá brána,
nového rána,
ke dnům budoucím,
k srdcím tlukoucím.

To bláhoví boří mýty
a politická sousoší děr našich srdcí,
minulost se nenavrací,
to jen praskaji nýty
starých korporací.

To bláhoví boří mýty
a blázni našlapují po špičkách v čase,
ve své ušlechtilé kráse,
uvnitř těla skrytý,
pro neznalé, zdá se,
toť obraz osobitý.

Marhon » Marhon sedmasedmdesátá... pro ...
... pro ty, co se poznaji a pro Martíska a jeho smečku.


Včerejší.

Včerejší pohled do zrcadla letního dne,
se v barvách duhy rozplyne
a vítr, co se tu jen tak vzal,
ho do šech koutů mysli rozfoukal.

Včerejší oči a úsměvy přichází blíž,
vůně vody neni na obtíž,
ani vůně ranních káv,
a rosa si sedá na stébla trav.

Včerejší píseň v uších zní,
jak první, tak i poslední,
přichází tichý smích,
v tónech včerejších.
A vlnka za vlnkou,
vzpomínka za vzpomínkou,
připlouvá k břehům mým
včerejším.

Včerejší čas byl tichým sněním vypuštěn,
z hrazení čtyř bílých stěn
a večerní měsíc osvítil,
tváře všech, kdo včera blízký byl.

Včerejší čas byl věčným štěstím ozářen,
štěstím těch, jimž hledím do tváře,
a každá z nich je z jiných krás,
snad příště přijdou na břeh zas.

Včerejší píseň v uších zní,
jak první, tak i poslední,
přichází tichý smích,
v tónech včerejších.
A vlnka za vlnkou,
vzpomínka za vzpomínkou,
připlouvá k břehům mým
včerejším.

Včerejší tma na vzpomínky padla,
tichem zní píseň a voní les,
v náručí se choulí pes
a víc už si paměť neukradla.
Dnes je dnes.
Však včerejší pohled do zrcadla...

Marhon » Sirael71 opravdu? a já si říkala, že tu šedesátou lidi asi moc nevezmou. tak sem ráda, že sis jí vybrala. a hlavně, žes mi to napsala. mam z toho radost.

Marhon » Sirael71 děkuji mockrát.
těší mě, že je čteš.

Marhon » Marhon šestasedmdesátá...


pocitová.

zapomenutá slova pobíhají ve tmě paměti,
u dveří závěti,
jemně klepají,
že umřít nechtějí.

zapomenuté věty plují prázdným prostorem,
vše berou s humorem,
a tiše šeptají,
že už se neptají.

zapomenuté časy mizí v bílých oblacích,
čas přec nic nevrací,
jen tiše ubíhá,
a snad se usmívá.

zůstal jen pocit rozemátých očí,
a vůně poskládaná do citu,
schoulená ve skrytu,
jedné z duší.
kam paměť sahá, už ta slova nenastřádá,
a i tak se usmívá, svýma pocitovýma očima.

zapomenutá slova pobíhají ve tmě paměti,
uchopí je objetí,
ač víc jich není tu,
budou žít v pocitu.

Marhon » Marhon pětasedmdesátá...


chodí světem zlo.

chodí světem zlo a okusuje srdce přátel a známých.
po cestách klikatých jde stín, co pije radost i krev,
tak řekni světlo a tmo, z jakých časů dávných,
se oběvil a zaplavil svět.

chodí světem zlo a širokou má náruč,
studený má dotek a mrazivý má dech,
chodí světem zlo a žít se s ním nauč,
poznáš jeho krok, když za tebou stoupá po schodech.

chodí světem zlo,
a odemyká mříže,
chodí světem zlo,
a cestou staví kříže.

chodí světem zlo,
vy katové a rádci,
chodí světem zlo,
však dali jste si práci.

chodí světem zlo a boří naděje a přání,
sny mění na hněv a radost na úzkost,
chodí světem zlo a vřelá pousmání,
tuhnou jeho rukou a mění pocity na zlost.

chodí světem zlo a okusuje duše přátel a známých.
ve stěnách srdečních jde stín, zasévá smutek a žal,
tak řekni světlo a tmo, z jakých časů dávných,
řekni, kde se tady vzal.

světem chodí zlo,
tenhle dávný kníže.
světem chodí zlo,
však chodí v "dobré víře".

světem chodí zlo
a trousí svoje jmění.
světem chodí zlo
a hledá to co není.

světem chodí zlo a neví,
že hledá odpuštění.

Marhon » Marhon díky všem. no, pokud si to někdo přečte, potěší to.
a Wu Zao děkuji dvakrát, protože takle hezky to ještě nikdo nenapsal. ano, potěšilo to moc.

Marhon » Marhon čtyřiasedmdesátá...


příteli.

život plyne slabě,
jak řeka v horkém létě,
snad je to jenom v hlavě,
snad je to v tomhle světě,
že den se vyjasní,
či hvězda zazáří,
tak málo nastálo.
v ten den, ten sen,
tiše vykreslí,
úsměv na tváři.

do horkého dne, či jasu hvězdné noci,
vstoupíš jako sen, tiše a bez emocí,
jak vítr co čechrá vlasy,
bez ohledu na počasí.
bez nároku na odezvy,
sbíral jsi spadé hvězdy,
a dal jim znovu šanci.
máš, co nikde neměli,
příteli.

plynou lehce a jednoduše,
tvé myšlenky bez retuše
a tak se skláním příteli,
před silou tvojí duše.

očistil jsi dech a nalil šálek klidu,
zastavil jsi spěch a nabídl jsi víru,
dal jsi krásná slova,
pak ústa oněmněla.
když se duše svleče,
je krásné s tebou mlčet,
na zajímavé téma.
snad víc jsme nechtěli.
příteli.

život plyne slabě,
jak řeka v horkém létě,
snad je to jenom v hlavě,
snad je to v tomhle světě,
však den se vyjasní,
a hvězda zazáří,
to málo se stalo.
v ten den jsi jen,
tiše vykreslil,
úsměv na tváři.
příteli.

Marhon » almas ahoooj. sem ráda, že si tu. díky.
přemýšlela sem, kde tě hledat, když tě budu hledat. předloni sem ti psala na silvestra na mobil a zpráva neodeslána. takže když tě budu hledat, si tady.

Marhon » Marhon třiasedmdesátá...


deprese

světem se plíží ztracenost,
zvlášť, když přichází noc,
když tma se courá po lese
a světlo uniká,
tak vzniká

deprese.

jen to na ní hoďte,
ta to unese,
když odejdou hosté,
tak vetře se,
je to tak prosté,
co druhý setřese,
tiše pozbírá,
s citem upíra,

deprese.

na dveře zaklepe
a sama pozve se,
nikdy se neplete,
tančí si na plese,
pro hluché, pro slepé,
kde stále hraje se,
ta stejná písnička,
co si hýčká,

deprese.

jen to na ní hoďte,
ta to unese,
je to tak prosté,
směje se...

deprese.

Marhon » SLUNOVRAT díky, těší mě, že se sem vracíš.

Marhon » ave ahoj.
sem ráda, že tě tu vidím a moc děkuji.

Marhon » Marhon dvaasedmdesátá...



Náhodná.

Náhodná jsou první pozvání,
co otevíraj dveře.
Náhodná jsou první setkání,
myšlenky o důvěře
a odstraněné bloky.
Náhoda jsou první, směr vedoucí kroky.

Náhoda jsou uzavírky
a šipky jiným směrem.
Náhoda jsou letmé zmínky,
průchod novým dějem,
a intuice, co tě doprovází.
Náhoda je to co přijde, když něco jiné schází.

Náhodná je volná ruka,
když se ztrácíš v davu.
Náhoda je to co čeká,
když zůstaneš vzadu
a zastaví tvůj pád.
Náhoda se oběví a pomůže ti vstát.

Náhodné jsou myšlenky
a nově nalezené cíle.
Náhodné jsou vzpomínky
i dech beroucí chvíle
a povzbudivá slova.
Náhoda přichází a odchází a vrací se ti znova.

Náhoda je okamžik, co se zjeví v mezičase.
Náhoda jde kolem, po svojí vlastní trase.
Náhodu nevidíš
a neslyšíš
a přece tady je.
Náhoda neexistuje.

Marhon » SLUNOVRAT těší mě to.

Marhon » SLUNOVRAT díky. jsem ráda, že to čteš a je pro mě zajímavý, co v tom nacházíš.
měla jsem tady na mysli spíš než čas, minulý životy a náš život do těch čtyř, pěti let, na který si většinou nevzpomínáme. čas nám to vrací, naší minulost, kterou si naše paměť nepamatuje v podobě nemocí, problémů a třeba i míst nám známých, kde jsme nikdy nebyli a lidí, na první pohled blízkých, známých a přitom jsme se s nima nikdy nesetkali. díváme se a netušíme, kde jsme ty chvíle vzali.
je těžký opravit chybu, co neznáme nebo navázat na vztah, který si nepamatujeme.
někdo říká, že život je hra, řekla bych, že je to hádanková soutěž.

Marhon » hajounek jéé, ahoj, ty seš tu taky?
dík za smajlíky.

Marhon » Marhon jedenasedmdesátá...




dluhopisy.

čas běží, den po dni, jako navlečené korálky...
ta šňůra, co je drží pohromadě,
snad život, či osud, či jsou navlečené v jiné pravdě
a v barvách co se mění
a smysl je v utajení.

čas běží, den po dni zdá se,
však něco v té šňůrce ukrývá se,
zjeví se obraz, či chvíle,
mihne se v očích pošetile,
dnem nebo nocí,
co rozum nemá ve své moci,
ten malý prapodivný host.
snad minulost.

minulost, co dneska stíná hlavy,
jednomu po druhém a nám všem dohromady,
vytáhla staré spisy,
staré dluhopisy.
nedosáhne na ně ani svědomí,
vždyť paměť objevit je neumí,
neví, co bylo kdysi,
když vznikly dluhopisy.

čas běží, jako navlečené korálky...
však vrací nám, co bylo kdysi.
ztracené dluhopisy.