Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Marhon osmapadesátá...

Dům na konci ulice.

městem rozběhlo se sluneční ráno,
paprskem ji přivítalo,
uspalo vládu měsíce.
políbí ho, hned jak se rozední
a úplně na chvíli poslední,
i dům na konci ulice.

kde břečťan s kamenem se snoubí
a sochy u podloubí
vzívají dávné tradice.
tam vzrostlé vršky borovic
snad pláčí, snad chtějí víc,
pro dům na konci ulice.

kde už léta nikdo neotevřel branku
a nesedl si do altánku,
kde růže voní nejvíce.
snad čeká tam na pohlazení,
v západu slunce i v rozednění,
ten dům na konci ulice.

tak jen dny prochází tam dveřmi
a tak se dívám a věř mi,
vryl se mi do srdce,
ten pohled, co stále vrací se,
za svitu slunce i měsíce,
dům na konci ulice.

tak jen dny prochází tam dveřmi
a tak se dívám a věř mi,
vryl se mi do srdce,
ten pohled, co stále vrací se,
ve svitu slunce i měsíce,
prázdný dům, na konci ulice.

Marhon » Marhon sedmapadesátá...

Sfén

osamělá noc, umlčený sten,
slzy se do sebe slejvaj v jeden jedinej hlas,
hvězdy se do tváře dívaj a vichr rozmetal splín,
černá denní prach tráví, polyká poslední stín.
co brání...?
je čas.
co s tím...?
a do srdce byl vražen sfén.

v záři jeho odlesků zrodil se průzračný plamen,
rozhodil tisíce paprsků a zapálil hřejivý oheň,
zamířil přímo do srdce a smetl zbylé stíny,
zavíral hluboké rány, dodával živé síly,
tajemný sfén.

sekvence barevných záblesků prochází padlou branou,
vrací zpátky na cestu, ty co neví, že ještě vstanou,
pálí průzory v pochybách a vráží svoje klíny,
hřeje, chrání, stírá strach v myšlenkách vlastní víry,
zářivý sfén.

položil v srdci naději namísto marných slibů,
dal malé tiché znamení, kde našel dávnou chybu,
podrž ten lesk na dlani a v srdci si chraň,
víra a klid tě ochrání, tak vstaň.
říká ti sfén.

osamělá noc, probuzený sen,
přání se do sebe slejvaj v jeden jedinej hlas,
slzy denní prach smejvaj a s nima odchází splín,
černá v tichosti hladí, přikrejvá poslední stín
a brání
ten čas
a s ním
byl do srdce vsazen sfén.

Marhon » Marhon šestapadesátá...

Jména.

Byl krásný den
a brzké ráno
usnul sen
a slunce vstalo
a zvedlo bránu
k novému ránu
to osud otevřel
a ty si šel

Jen nové tváře
tu kolem sedí
do slabikáře
upřeně hledí
jen dětská přání
ty duše chrání
zázrak se stal
máš přátel pár

Tak roky plynou
tváře se mění
ne vlastní vinou
mizí v zapomění
přichází změna
s ní další jména
čas běží dál
pročpak by stál

A pak se schází
několik lidí
a v duši mrazí
že někdo chybí
že jedna tvář
ztratila zář
to první z jmen
a čas byl zastaven

Zbyly fotky jen
a na nich tváře
a pár písmen
ze slabikáře
a z nich jména
pro paměť cenná
a čas byl uzavřen
do tváří jmen

Marhon » Marhon pětapadesátá...


"S dovolením"

"S dovolením", řeklo ráno a odhrnulo mraky,
uložilo k spánku noční ptáky
a pošimralo vršky stromů.
"S dovolením" a snášelo se z nebe dolů.

"S dovolením" řeklo ráno a pohladilo kočku na komíně,
zavrněla a protáhla se líně,
kotě pak honí po střeše,
paprskem, co slunce vykřeše.

"S dovolením", řeklo ráno a otevřelo vrátka,
dalo lesklou rosu na poupátka
a načechralo sojkám peří,
"S dovolením" a naleštilo kliky dveří.

"S dovolením", řeklo ráno a vlezlo pod záclonu,
do bytů a spících domů,
ještě probudilo šedou cestu.
"S dovolením" a vydalo se k městu.

Tak šlo ulicí a všude davy lidí.
"S dovolením" doufalo, že ho vidí,
že snad někomu to došlo.
"S dovolením," řeklo ráno,
"já bych prošlo."

Marhon » Marhon čtyřiapadesátá...


kdyby ti dali křídla

osud ti nadělil
spoustu snů, spoustu sil,
kreslí ty okamžiky chvil
do přání.

ztracená, vrácená
jsou ta přání bez jména
a prázdná mysl zastřená
se brání.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a věř,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

kdosi vzal proutků pár,
malou klícku udělal,
ptáčka do ní jednou dal
v soumraku.

kde si stál, když se ptal,
osud na to co sis přál,
když tvůj život uschoval,
v zázraku.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

i ten ptáček co chce žít,
zkouší klec svou otevřít,
aby mohl z nebe pít
z oblaků.

svět už znáš, nevnímáš
kdo ti přidal na rubáš
ptáčku dvířka otvíráš
k oblakům.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

Marhon » Marhon třiapadesátá...

jen si tu odložím.

s dovolením, já si zde odložím,
svůj kufr, co nesu z nádraží,
po tý cestě ho nechci nechat venku,
je malý, jen jako pro panenku,

tak si ho odložím.
vždyť skoro nic neváží,
je v něm jen vlasů pramínek
a pár dávných drobnýh vzpomínek,

tak si je odložím.
ty chvíle, kdy byli sme na zápraží,
ten dvorek, z malých bílých kvítků
a košík plný mladých hříbků,

jen si tu odložím.
to co už nikdy zpátky nevložím,
ty vlaštovky co slétly z mraků,
sukni, rudou jak květy máku,

to si tu odložím.
to ráno, kdy děda seče trávu
babička vaří bílou kávu,
si tady odložím. s dovolením, snad smím.

Marhon » Marhon dvaapadesátá...pro...


Most na křídlech

Jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

přes údolí přání a řeku času
pro úsměvy pohledů v prostoru ztracených
pro podání rukou na míle vzdálených
nabídlo pozdravům zkrátit si trasu

přichází blíž zvědavé myšlenky
přichází blíž
nahlíží výš drobounké pomněnky
nahlíží výš
prohlíží uzoučkou lávku
na špičky stoupají
hlavičky zvedají
chtěji se dotknout jen hlásku
co přichází blíž jak malé pramínky
přichází blíž
stoupají výš čarovné stupínky
stoupají výš

hlavičky kopretin, větvičky růží
prochází po můstku stvořeném duší
a v každém lístečku schované vzpomínky
a v každé vůni ukryté myšlenky
až přejdou lehonce na druhý břeh
čeká tam člověk na nádech
co vykouzlí v očích tajemnou zář
a za každým pozdravem je Tvoje tvář

a tak v prostoru krátí si trasu
myšlenky, pozdravy, úsměv a smích
podání rukou na míle vzdálených
přes údolí přání a řeku času

To jen jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

Marhon » Marhon jedenapadesátá...


Jsem dnešek, jsem zítřek.

Jsem dnešek, jsem zítřek.
Rodím se stále znova
a umírám.
Na co jen si vzpomínám,
že nejsou žádná slova,
jen stoupá hruď, pak klesá,
jak slunce na nebesa.

Jsem dnešek i zítřek,
jsem i včera.
Nejedna slza zabrečela,
štěstím, když se zrodím,
v pláči nových rodin,
smutkem, když usínám,
když umírám.

Jsem dnešek, jsem zítřek,
jsem i včera.
Nejedna duše zabrečela,
když se znovu rodím,
když vaše srdce hladím.
Jsem nádech-výdech.

Marhon » růžička nesmí se užívat dlouhodobě a zpravidla ji nesmí pít ti co berou prášky na vysoký krevní tlak.