s dovolením, jen si tu odložím... - Diskuze a zkušenosti

Marhon jedenapadesátá...


Jsem dnešek, jsem zítřek.

Jsem dnešek, jsem zítřek.
Rodím se stále znova
a umírám.
Na co jen si vzpomínám,
že nejsou žádná slova,
jen stoupá hruď, pak klesá,
jak slunce na nebesa.

Jsem dnešek i zítřek,
jsem i včera.
Nejedna slza zabrečela,
štěstím, když se zrodím,
v pláči nových rodin,
smutkem, když usínám,
když umírám.

Jsem dnešek, jsem zítřek,
jsem i včera.
Nejedna duše zabrečela,
když se znovu rodím,
když vaše srdce hladím.
Jsem nádech-výdech.

Marhon dvaapadesátá...pro...


Most na křídlech

Jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

přes údolí přání a řeku času
pro úsměvy pohledů v prostoru ztracených
pro podání rukou na míle vzdálených
nabídlo pozdravům zkrátit si trasu

přichází blíž zvědavé myšlenky
přichází blíž
nahlíží výš drobounké pomněnky
nahlíží výš
prohlíží uzoučkou lávku
na špičky stoupají
hlavičky zvedají
chtěji se dotknout jen hlásku
co přichází blíž jak malé pramínky
přichází blíž
stoupají výš čarovné stupínky
stoupají výš

hlavičky kopretin, větvičky růží
prochází po můstku stvořeném duší
a v každém lístečku schované vzpomínky
a v každé vůni ukryté myšlenky
až přejdou lehonce na druhý břeh
čeká tam člověk na nádech
co vykouzlí v očích tajemnou zář
a za každým pozdravem je Tvoje tvář

a tak v prostoru krátí si trasu
myšlenky, pozdravy, úsměv a smích
podání rukou na míle vzdálených
přes údolí přání a řeku času

To jen jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

Marhon třiapadesátá...

jen si tu odložím.

s dovolením, já si zde odložím,
svůj kufr, co nesu z nádraží,
po tý cestě ho nechci nechat venku,
je malý, jen jako pro panenku,

tak si ho odložím.
vždyť skoro nic neváží,
je v něm jen vlasů pramínek
a pár dávných drobnýh vzpomínek,

tak si je odložím.
ty chvíle, kdy byli sme na zápraží,
ten dvorek, z malých bílých kvítků
a košík plný mladých hříbků,

jen si tu odložím.
to co už nikdy zpátky nevložím,
ty vlaštovky co slétly z mraků,
sukni, rudou jak květy máku,

to si tu odložím.
to ráno, kdy děda seče trávu
babička vaří bílou kávu,
si tady odložím. s dovolením, snad smím.

Marhon čtyřiapadesátá...


kdyby ti dali křídla

osud ti nadělil
spoustu snů, spoustu sil,
kreslí ty okamžiky chvil
do přání.

ztracená, vrácená
jsou ta přání bez jména
a prázdná mysl zastřená
se brání.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a věř,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

kdosi vzal proutků pár,
malou klícku udělal,
ptáčka do ní jednou dal
v soumraku.

kde si stál, když se ptal,
osud na to co sis přál,
když tvůj život uschoval,
v zázraku.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

i ten ptáček co chce žít,
zkouší klec svou otevřít,
aby mohl z nebe pít
z oblaků.

svět už znáš, nevnímáš
kdo ti přidal na rubáš
ptáčku dvířka otvíráš
k oblakům.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

Marhon pětapadesátá...


"S dovolením"

"S dovolením", řeklo ráno a odhrnulo mraky,
uložilo k spánku noční ptáky
a pošimralo vršky stromů.
"S dovolením" a snášelo se z nebe dolů.

"S dovolením" řeklo ráno a pohladilo kočku na komíně,
zavrněla a protáhla se líně,
kotě pak honí po střeše,
paprskem, co slunce vykřeše.

"S dovolením", řeklo ráno a otevřelo vrátka,
dalo lesklou rosu na poupátka
a načechralo sojkám peří,
"S dovolením" a naleštilo kliky dveří.

"S dovolením", řeklo ráno a vlezlo pod záclonu,
do bytů a spících domů,
ještě probudilo šedou cestu.
"S dovolením" a vydalo se k městu.

Tak šlo ulicí a všude davy lidí.
"S dovolením" doufalo, že ho vidí,
že snad někomu to došlo.
"S dovolením," řeklo ráno,
"já bych prošlo."

Marhon šestapadesátá...

Jména.

Byl krásný den
a brzké ráno
usnul sen
a slunce vstalo
a zvedlo bránu
k novému ránu
to osud otevřel
a ty si šel

Jen nové tváře
tu kolem sedí
do slabikáře
upřeně hledí
jen dětská přání
ty duše chrání
zázrak se stal
máš přátel pár

Tak roky plynou
tváře se mění
ne vlastní vinou
mizí v zapomění
přichází změna
s ní další jména
čas běží dál
pročpak by stál

A pak se schází
několik lidí
a v duši mrazí
že někdo chybí
že jedna tvář
ztratila zář
to první z jmen
a čas byl zastaven

Zbyly fotky jen
a na nich tváře
a pár písmen
ze slabikáře
a z nich jména
pro paměť cenná
a čas byl uzavřen
do tváří jmen

Marhon sedmapadesátá...

Sfén

osamělá noc, umlčený sten,
slzy se do sebe slejvaj v jeden jedinej hlas,
hvězdy se do tváře dívaj a vichr rozmetal splín,
černá denní prach tráví, polyká poslední stín.
co brání...?
je čas.
co s tím...?
a do srdce byl vražen sfén.

v záři jeho odlesků zrodil se průzračný plamen,
rozhodil tisíce paprsků a zapálil hřejivý oheň,
zamířil přímo do srdce a smetl zbylé stíny,
zavíral hluboké rány, dodával živé síly,
tajemný sfén.

sekvence barevných záblesků prochází padlou branou,
vrací zpátky na cestu, ty co neví, že ještě vstanou,
pálí průzory v pochybách a vráží svoje klíny,
hřeje, chrání, stírá strach v myšlenkách vlastní víry,
zářivý sfén.

položil v srdci naději namísto marných slibů,
dal malé tiché znamení, kde našel dávnou chybu,
podrž ten lesk na dlani a v srdci si chraň,
víra a klid tě ochrání, tak vstaň.
říká ti sfén.

osamělá noc, probuzený sen,
přání se do sebe slejvaj v jeden jedinej hlas,
slzy denní prach smejvaj a s nima odchází splín,
černá v tichosti hladí, přikrejvá poslední stín
a brání
ten čas
a s ním
byl do srdce vsazen sfén.

Marhon osmapadesátá...

Dům na konci ulice.

městem rozběhlo se sluneční ráno,
paprskem ji přivítalo,
uspalo vládu měsíce.
políbí ho, hned jak se rozední
a úplně na chvíli poslední,
i dům na konci ulice.

kde břečťan s kamenem se snoubí
a sochy u podloubí
vzívají dávné tradice.
tam vzrostlé vršky borovic
snad pláčí, snad chtějí víc,
pro dům na konci ulice.

kde už léta nikdo neotevřel branku
a nesedl si do altánku,
kde růže voní nejvíce.
snad čeká tam na pohlazení,
v západu slunce i v rozednění,
ten dům na konci ulice.

tak jen dny prochází tam dveřmi
a tak se dívám a věř mi,
vryl se mi do srdce,
ten pohled, co stále vrací se,
za svitu slunce i měsíce,
dům na konci ulice.

tak jen dny prochází tam dveřmi
a tak se dívám a věř mi,
vryl se mi do srdce,
ten pohled, co stále vrací se,
ve svitu slunce i měsíce,
prázdný dům, na konci ulice.

Marhon devětapadesátá...

rysí pozdrav

přeběhla mi přes cestu velká kočka.
s pohledem, však ona počká.
a měla pravdu.

přeběhla mi přes cestu v lese.
s pohledem tu jsem
a měla pravdu.

a tak se dívám a nevím, kde jsem se ztratila,
ten pohled mě svedl docela
do kamsi změti a zmatení
a tak se dívám, že asi jsme ztracení.
a tak se dívám, do citu, do očí,
ten pohled na duši útočí
ten pozdrav plný svobody,
dotek od vzduchu, od země, od vody.

přeběhla přes cestu v lese,
mé první setkání s rysem
a ztrácím hlavu.

přeběhla mi přes cestu života,
byl ten rys vůbec ze světa?
a ztrácím hlavu.

tak se dívám, na tu šelmu divokou,
jen pohled a zmizela za stokou,
do kamsi do lůna tichosti
zbyl jen prožitek divu a divnosti.
přeběhla mi přes cestu velká kočka,
s pohledem, však ona počká,
však ona určitě zastaví,
rysího pozdravu už se víc nezbaví.

Marhon šedesátá...

Seděla moudrost na kameni.

Seděla moudrost na kameni,
hleděla tiše do dálky,
nechápe, co si lidé cení,
proč se ženou do války.

Seděla moudrost na kameni,
hleděla slunci do tváře,
nehledej pravdu, kde už neni,
ona se jednou ukáže.

Seděla moudrost na kameni,
složené ruce do klína,
držela duši ve své dlani,
duši, co v lidech umírá.

Seděla moudrost na kameni,
čeká na duši poslední,
jediné, co lidé neví,
že je ten kámen náhrobní.


Seděla moudrost na kameni,
sedí a jen se usmívá,
přišla k ní pravda, lidské jmění
a tiše ji objímá.

Marhon jedenašedesátá...pro...


jsem já

to jsem já, řekla jedna duše do nového rána,
to jsem já a usmála se v myšlenkách,
to jsem já a byla to ta nejkrásnější zpráva,
od toho, kdo byl ve vzpomínkách.

jsem já a paměť kreslí jedny z nejmilejších očí,
jsem já a její věčný úsměv na tváři,
jsem já i světem pootočí,
jen aby ten se celý rozzářil.

jsem já je tady všude kolem,
jsem já, ač na míle vzdálená,
tu teď snídá se mnou za mým stolem
a tak se krásně usmívá.

to jsem já, řekla jedna duše do nového rána,
jsem já mi úsměv přináší,
jsi a já jsem za to ráda,
tebe si v srdci odnáším.

Marhon dvaašedesátá...

mezidobí.

když se večer s nocí laská,
vzniká v ten čas šedá kráska,
která se rozespívá,
když bránu otevírá.

myšlenky a déšť se snoubí,
hledí tiše do podloubí,
kapky zlehka mysl zdobí
a vzniká tak mezidobí.

čas stojí a prchavé okamžiky v něm,
se ztrácí
a vzpomínky je navrací zpět,

čas a myšlenky srdečních stěn,
co jak ptáci,
se vrhají v střemhlavý let,

aby pak stoupaly k oblakům ve vteřinách ticha,
celý svět dýchá
tak lechce
a nechce
se vzdát

té chvíle v mezidobí,
co už nenapoví
nač se ptát.

brána srdce otevírá,
všechno zlé se zapomíná,
sbírá ze skla kapky vína,
jedna chvíle podmanivá.

myšlenka náhle v duši bledne,
čas se znovu rozeběhne
a víc už nenapoví
krátký čas při mezidobí.

Marhon třiašedesátá...pro...

Básnířka.

Básnířka vzala barvy a vykreslila siluetu,
myšlenku o pocitu
a o touhách,
snad kreslí strach
a pláč v útrobách
co touží po soucitu.

Básnířka, vnáší barvy tak temně,
a přesto jemně,
kreslí básně,
tak krásně,
až zdá se,
že pláče země.

A tak byl světu obraz veršů dán
pocitům odevzdán,
však chybí rám,
co držel by zevně,
pevně,
v němž by byl uchován.

Marhon čtyřiašedesátá...


jedu domů.

ráno ještě spí a noc mi šeptá na na víčka
vstávej.
ostatní ještě sní a mě hraje písnička
k probuzení.
vařím černou kávu, co odežene poslední
spánek,
vnímám zprávu, co po týdnu libě zní
do rozednění.

dnes jedu domů.

vyjíždím a dálnice je téměř prázdná,
jen pár bílých světel problikne "jeď dál",
zařadím a do noci se ozve zpráva,
z vysílačky, výzva na kanál.

"bereš mě?"

slunce vychází a ve dvou se to lépe táhne,
kafe už jsem vypila a prohodila spoustu vět,
s kolegou mě přešel i přechodný spánek,
už opouštím ten cizí svět.

vracím se domů.

cesta utekla a pomalu se budu loučit,
blíží se mi sjezd, naposledy zablikám, je čas.
"já už jsem doma kámo, tak už budu končit,
dobře dojeď a ozvy se zas.

jedu domů."

Marhon pětašedesátá...


vděčnost

vděčnost
jsou ruce založené v klíně,
čas, kdy touha po rodině,
se mění v návrat domů,
vděčnost
je dotek pohlazení
a pohled v rozednění
do vršků stromů.

vděčnost
je láska položená v dlani,
když člověk hledí do svítání,
když ví, že je,
vděčnost
je úsměv krásné tváře,
ten jas ze svatozáře,
co v srdci hřeje.

vděčnost je krátká chvíle,
pohled, dotek, ruce v klíně,
vděčnost jsou okamžiky
a za ně díky.

Marhon šestašedesátá...


věčnost.

věčnost se zastavila na rozhraní snění a nicoty.
dívá se dolů,
do šedi prázdna,
snad přemýšlí, co dál.
snad zapoměla kráčet v té době samoty,
nemohla domů,
duše žádná,
nikdo, kdo by si to přál.

věčnost se zastavila na území nikoho.
zavřela oči,
zahleděla v dál
a nechtěla už víc.
unavená kráčela jen pro slovo,
však se neotočil,
kdo by jí ho dal,
kdo by chtěl zastavit a říct.

věčnost stojí na území nicoty, vprostřed davu,
stojí tiše,
naslouchá
a srdce už si vyhloubilo vrásku.
zavřené oči, zvedá svojí hlavu,
výš a výše,
víc si netroufá
a hledá kolem... svoje slovo.

Marhon sedmašedesátá...


212 stupňů Fahrenheita

myšlenky se stulily do klubíčka,
jak bílá koťata,
jsou zticha jako myška
a spí
snad ví,
co přinese 212 stupňů Fahrenheita.

nemaji zdání, co obyčejné a strohé,
zaklepat chce na vrata,
tisknou se jedna k druhé,
hřejí se na duši
a netuší,
že blíží se 212 stupňů Fahrenheita.

myšlenky se k sobě stulili
jak spící koťata
a nevědí, že za chvíli
klidný nádech,
výdech,
přesekne 212 stupňů Fahrenheita.

Marhon osmašedesátá...


autorská práva.

zvedl člověk hlavu k oblakům
a změnil nebe.
sklonil člověk hlavu
a změnil půdu.
snad přirovnal to k zázrakům,
až z toho zebe.
snad je v právu.
svět padá vzhůru.
svět stoupá k zemi.
co bylo není.

tak člověk tvoří,
tak člověk hledá.
pokrok a věda,
v tý duši hoří.
a člověk padá a člověk vstává.

přes všechno dění,
kdy svět se hroutí,
na svojí pouti,
člověk vše mění,
i přes mrtvoly, i to se stává.

voda se zvedá,
a půda praská,
zmizela láska,
Země se hněvá,
že porušili autorská práva.

zvedl člověk hlavu k oblakům
a byl slepý,
sklonil člověk hlavu
a neslyšel,
jak země křičí do mraků,
jak život trpý,
v tom novém stavu.
květ nepřišel,
jen trny
a změny.

svět pláče
a strádá,
jen se brání a to bolí,
toho rváče
jen kárá,
už za cokoli
a to se stává,
když Zem se zlobí,
že porušili autorská práva.


až zvedne člověk hlavu k oblakům
a změní sebe,
skloní hlavu,
obejme druhé,
to přirovná se k zázrakům,
až uzná tebe,
až najde v davu,
co není bude.
až najde Zemi,
člověk se změní.

Marhon devětašedestátá...pro...


co oči neviděly.

ten den se rozsvítil jak svatojánská lucernička v nočním tichu,
každý ucítil ten žár, co dala svíčka, tu radost smíchu,
to světlo světla mezi ostatními těly,
co oči neviděly.

ten den se rozzářil, jak slunce v ránu, když vzhlédne v prvním šeru,
jas v té svatozáři zvedl bránu k srdci tvému
a všichni vstoupit směli,
to oči neviděly.

ten den se rozjasnil a nádech voněl po štěstí,
ten sen, co každý snil, tiše vešel do cesty
a byl tak krásně smělý,
co oči neviděly.

ten den, kdy vstoupilas do života, byl hodně cenný,
co oči neviděly...
jak tvé srdce zářilo a hřálo.
bylo nám přáno.

SLUNOVRAT krásné

a prosím ponechejte.

díky za ně.
Budu se k nim vracet.

Marhon » SLUNOVRAT díky, nemám v plánu něco mazat.

Marhon sedmdesátá...



sním o tobě nebo se ti zdám?

do světa snů, jejihž důvod neni znám,
v žádném století, v žádné době,
nechávám vejít siluetu,
oděnou do pocitu.
sním o tobě
nebo se ti zdám?

hvězdná noc odemyká čas,
půlnoční měsíc se usmívá
a svou stříbrnou duší,
snad to tuší,
tě objímá
a dýchá do tvých řas.

vcházíš do snů na krajkách orosených pavučin,
na spících květech máku,
na obláčcích přání,
půlnočního snění,
i křídlech ptáků,
co vrhaj lehký stín.

přicházíš a noční svět rozkvétá,
srdce se vznáší ve hvězdách
a snad i zpívá,
když se dívá,
jak hvězdný prach,
tě stříbrem obléká.

kráčíš, tím nočním dnem,
s myšlenkou, kterou víš,
že jsem jen sen,
že jsi jen sen,
se otočíš,
s úměvem.

do tajemných oken dalšího z rán,
půlnoční měsíc se skryje,
ztrácím tvou tvář
a hledám snář.
jsi má fantazie
nebo se ti zdám?

Marhon jedenasedmdesátá...




dluhopisy.

čas běží, den po dni, jako navlečené korálky...
ta šňůra, co je drží pohromadě,
snad život, či osud, či jsou navlečené v jiné pravdě
a v barvách co se mění
a smysl je v utajení.

čas běží, den po dni zdá se,
však něco v té šňůrce ukrývá se,
zjeví se obraz, či chvíle,
mihne se v očích pošetile,
dnem nebo nocí,
co rozum nemá ve své moci,
ten malý prapodivný host.
snad minulost.

minulost, co dneska stíná hlavy,
jednomu po druhém a nám všem dohromady,
vytáhla staré spisy,
staré dluhopisy.
nedosáhne na ně ani svědomí,
vždyť paměť objevit je neumí,
neví, co bylo kdysi,
když vznikly dluhopisy.

čas běží, jako navlečené korálky...
však vrací nám, co bylo kdysi.
ztracené dluhopisy.

hajounek

Marhon » hajounek jéé, ahoj, ty seš tu taky?
dík za smajlíky.