s dovolením, jen si tu odložím... - Diskuze a zkušenosti

Lupi » Marhon Já to mám s vodou momentálně jinak

Na rozbouřeném moři sama
jen občas mezi žralokama
držím se ostré ploutve hřbetní
když se setmí.
Břeh v dohlednu, však nedá se mi
spočinout na té pevné zemi,
nechat se zahřát teplým pískem,
nebo se ukrýt za skaliskem.
Čím víc se snažím, tím hůř plavu,
nad vodou sotva držím hlavu.
Ba ani delfínům se nedaří
popostrčit mě k téhle souši,
tak už se ani nepokouší.
Nejspíš tu zhyneš, krásná vílo.
Tak tohle se ti podařilo.

dan162 » Marhon To má jako obvykle hloubku, formu, sdělení i obsah. Taková Odyssea, vyprávění o události. Díky za zážitek.

Marhon sto čtrnáctá...

Plavala kapička na vodě.

Plavala kapička na vodě,
ať v sounáležitosti
či v neshodě,
i když tomu někdo nevěří,
buď se spojí
nebo vypaří.

Tak proplouvaj kapičky staletí,
jen mysl je dělí od dětí,
jen mysl nás drží na vodě,
jsme jen malé kapičky v náhodě.

Tak proplouvaj kapičky osudem,
kdo ví, zda budem či nebudem,
kdo ví, co nové se utváří,
ať na srdci, či na tváři.

Plavala kapička na vodě,
ať v sounáležitosti,
či v neshodě,
a že sny nic moc nezmohou,
buď se spojí s vodou
nebo s oblohou.

Plavala kapička na vodě...

Marhon právě jsem zjistila, že mi v první padesátce, něco chybí.
podzim 2010.

https://www.youtube.com/watch/…



Jedno ráno.

Jedno ráno, co si někdo přál, vložit aspoň do svých snů.
Jedno ráno, vedle tebe stál, prosil o jediný z dnů.

Tak jen vrať se blíž, vrať se blíž do snů,
k dávným pohádkám vzdáleným...

Jedno ráno, někdo prožít směl, ukryl slzy do dlaní.
Jedno ráno, probudit se měl, prosil ať se neptají.

Tak jen vrať se blíž, vrať se blíž do snů,
k dávným pohádkám vzdáleným....

Marhon sto třináctá...

horizont událostí.

nejsme spolu
a nejsme ani bez sebe,
snad někde v prostoru
a u nebe.
nebo spíš u pekla.

kde přítomnost, jaksi kamsi utekla,
či se ztratila,
jak slova, prodávaná na kila.
či na sáhy.

v místě bez délky a bez váhy
a bez času,
co člověk vnímá v němém úžasu
a ve strachu,
až do morku kostí.
horizont událostí.

nejsme spolu
a nejsme ani bez sebe,
pod tíhou úkolů,
co snad nám dali andělé,
nebo spíš minulost,
tu vryla paměť do vínku,
ten malý host,
co zasadil tam vzpomínku
a teď neví, zda byla hříchem nebo ctností,
v horizontu událostí.

nejsme spolu
a nejsme ani bez sebe,
snad někde v prostoru
a u nebe.
nebo spíš u pekla.

kdy i budoucnost už tak nějak protekla,
či umírá
a uvnitř už nic jiného nezbývá.
do smrti.

mizí zvuk, světlo, čas i paměti
a můžeš žít,
všechno své tu můžeš zahodit.
a bude klid.

a nebo jen překročit,
pár kroků od věčnosti,
horizont událostí.

nejsme spolu
a nejsme ani bez sebe.
tam někde v prostoru
u nebe....

Marhon sto jedenáctá...


Dlouhej den.

Snad byl to dlouhej den,
uprostřed strachu ukotven
a možná ještě dál,
však ty ses smál,
kde si ten úsměv bral,
když stál si opodál,
tvůj smích byl odrazem
víc než bys chtěl.

Snad byl to dlouhej den,
však šťasten byl ten,
kdo blízko stál
a moc si přál,
být blíž než směl,
snad tebou omámen.

Snad byl to dlouhej den,
snad byl to jen sen,
možná se to vážně stalo,
možná se jedno srdce rozesmálo,
možná se to jenom zdálo
a možná to bylo málo,
pro dlouhej den,
v duši uzamčen.

Snad byl to jen dlouhej den,
pro jedno srdce vytvořen,
možná to jednou život zruší,
možná to štěstí nepřísluší,
vejít do snů, jež tuší,
že byl to dlouhej den,
v srdci uzamčen.

Kde klid a moudrost dálnověků
jde od člověk ku člověku
a chce zastavit ten čas
na věky věků,
ten dlouhej šťastnej den,
do vteřin uzamčen.
Do vteřin v nás.

Marhon » Tedy určitě měl.
než ztratí se na dobro v hluku těl.

Tedy Ztracený jsem v moři,
v mořské soli.
Rozkládám se až to bolí.
Sůl do ran proudí.
Tu myšlenka se v hlavě rodí.
Jde to stěží,
jako když se člověk sněhem brodí.
Chlupy se mi z toho ježí.
A čas neúprosně rychle běží.
Náhle už se cítím svěží.
To když mě má myšlenka
před zlým střeží.

Možná se ptáš,
co je to zač.
Co pomohlo
i utišit pláč.


Bylo to pomyšlení na lásku.
Bez drobného chvění,
bez hlásku.

Co smyslem může být větší?
Co každou bolest léčí?
Co je tu stále,
i když smutkem
na kolenou klečí.
Pro pána krále,
bylo by dobrým skutkem.
Jako vodopádem prudkém.
Vyjevit co cítíš.
Jako když se do propasti
střemhlav řítíš.
Můžeš si připadat.
Tím však o sílu toho skutku
nebudeš okrádat.

Je to jako ruleta,
buď ztratíš všechno,
nebo nic.
Co by sis mohl příti víc?
Jako kometa,
vyslán jsi byl tímto do světa.

Kam dopadne tvé působení,
tam se rázem ledacos změní.
Po rozednění,
přijde možná i trochu porozumění.

A teď říkej, že na tom světě hezky není.
Když jsou dva tak krásně láskou okouzlení.

Ten cit by nikdy neměl vyprchat,
jako ocitnout se prázdný mlat.
Ty síly musí stále působit,
a nic na světě by je nemělo prolomit.
Tak může být dosažen i věčný klid.

Vždy víš, že tu je.
Mezi námi stále poletuje.

Víra v ni,
to je to nejlepší,
co můžeš znát.
Proto nikdy by ses jí
neměl vzdát.

Není to tak hezké?
Smět říct.:
Mám tě rád.
:-)
Slova české,
možná bych měl jim požehnat.

Marhon sto desátá.....


Krabí mlhovina

Jedno ráno.....
zda dalo by se říkat ráno,
když nebylo tak ujednáno,
když nebyl nastaven tak den,
snad byl ještě vesmír unaven,
však bylo nám přáno
a bylo jedno hvězdné srdce požehnáno.

srdce co rychle tepe,
ve své době, ve svém světě,
dává život, dává sílu,
všechnu krásu do vesmíru,
pulsar stejný a přece jiný,
srdce Krabí mlhoviny.

Jedna duše.....
zda dalo by se říkat duše,
zní to tak prázdně a jednoduše,
když uvnitř jen horko, zář a prach,
cosi však tvoří v útrobách,
a tepe tak silně bez retuše,
jedno srdce hvězdné duše.

ztrácíš se v té dávné kráse,
něco v té kráse ukrývá se,
tak se dívej člověče,
než ti ta chvíle uteče,
snad pomůže ti ke tvé spáse,
když mír v tvém srdci rozlévá se.

Jedno ráno přišel sen.....
zda dalo by se říkat sen,
když byl jsi právě probuzen,
našel tenhle klidný kout,
snad že chtěl jsi jenom obejmout,
tak moc jsi chtěl
a byl jsi poztrácen.

Poztrácen v té dávné kráse,
teď v té kráse ukrýváš se,
smýváš z mysli všechny viny,
v mračnu Krabí mlhoviny.

Už jste se někdy ztratili?
Na furt nebo jen na chvíli?

Marhon sto devátá...

https://www.youtube.com/watch/…

To jsou chvíle, co stát měly jednou.

To jsou chvíle, co stát měly jednou
a víc nic, jen horký chlad
a jen tiše si přát,

chvíle co stát měly jednou
a víc nic jen horký chlad,
duši propojit s tebou.

Den uzavřen do zdí čtyř stěn,
Tvořen ze dvou těl,
jen tak se stal.

Stál opodál, že byl tak sám,
Bůh ví, co si přál,
nepoví, co by chtěl.

To jsou chvíle, co stát měly jednou
a víc nic, jen horký chlad
a jen tiše si přát,

chvíle co stát měly jednou
a víc nic jen horký chlad,
duši propojit s tebou.

Snad byl to pláč, snad byl to smích,
Pohled očí bezelstných,
ukrytý v závoji řas.

Snad byl to hlas, co přines čas,
Dotek rukou tvých,
do srdce zamčených.

To co má se stát, to pak se staň,
Tyhle klíče od všech bran,
Roznesou je do čtyř stran
Lesklá křídla černých vran.....

To jsou chvíle, co stát měly jednou
a víc nic, jen horký chlad
a jen tiše si přát,

chvíle co stát měly jednou
a víc nic jen horký chlad,
duši propojit s tebou.

To jsou chvíle, co stát měly jednou...

Marhon » Setu děkuji za přízeň.

Setu moc hezké. právě ted mi to velmi pomohlo. díky

Marhon sto osmá...

Pane, kampak jste se ztratil?

Haló Pane, kampak jste se ztratil,
Vy slovy jste mě obohatil
a vkládal věty myšlenkám.
Haló Pane, kampak jste se ztratil,
když někdo z hůry mé plány zhatil
a slova mizí Bůh ví kam.

Haló Pane, kampak jste to zmizel,
bez Vašich slov je to svízel,
začínám zase od znova.
Haló Pane, kampak jste to zmizel,
vím, že nic jste nenabízel,
však dám Vám království za slova.

Haló Pane, kde pak je Vám přáno,
jen se tak dívám zdaleka,
snad se mi to jenom zdálo,
snad hledám smysl člověka.

Haló Pane, asi máte štaci,
než všechny časy pominou,
u Vás stále hledám inspiraci.
Ztrácím Vás každou vteřinou.

Kde jste pane, jak pak se Vám vede,
nikdo tak věty spřádat nedovede.
Kde jste pane, jak pak se Vám daří,
nikdo už příběhy tu nevytváří
a další vteřina uniká
do nikam.

Teď, kam moje paměť sahá,
už ta slova neovládá
a tak Pane, v téhle změti,
píšu věty po paměti,
snad žádné mě neminou.
Co si pak počít s načatou vteřinou.

Marhon sto sedmá...

A Moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."

Ve světě čar
a nesplněných přání,
Ve světě bran
a padacích mostů do hradu,
Je schován dar
od Boha k přijímání,
Je schován pár
diamantů z pokladu.

A Člověk hledá
střípky křišťálových růží,
Člověk hledá
zlaté lístky okvětní,
Však tam
kde se všechny cesty úží,
Zůstává žal
a portál obětní.

A moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."
Ty války, co pan Člověk vyplodil,
A Člověk klekl,
v ruce papírky a zlato,
Co jiný ve smrti z kapes vyhodil.

A moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."
Kdosi trhá plátky kopretin,
Ty plátky letí
k zemi, kde je bláto,
Někdo plakal by, ale nemá čím.

A moudrý řekl, potichu mezi všemi,
Pochopme, když vzpomínáme,
Hřbitovy si budou nárokovat zemi
Pro kterou umíráme.

Ve světě čar
a nesplněných přání,
Ve světě bran
a padacích mostů do hradu,
Čeká jedno srdce
určené k milování,
Bílé růže v ruce
a pár očí v pohledu.


Moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."

Marhon Místo na Zemi.
Je tma, večer a taky jste se uhnípli v posteli v obležení polštářů a dek, se skleničkou červeného vína, protože je venku prostě v zimě zima? Bloudíte po internetu jak znuděný, zablešený podvraťák a hledáte něco, co vás na příštích 90 minut zabaví natolik, že zapomenete jít spát.
A máte to. Zůstanete u oblíbeného seriálu, notoricky známého, avšak v zápalu minulých pracovních životů, nedokoukaného. Mezera desetiletí vytvořila nevědomostní kráter, který právě teď musíte za jednu noční spirálu zdolat. Hltáte příběh za příběhem a vůbec jste si nevšimli, že čas vám vytvořil černou díru ve věčnosti, kterou se řítíte do jinam.
A stop. Dívají se na vás známé oči, které říkají: „Ahoj.“
Tebe znám, říkáte si.
Jistě, denně potkáváte lidi, které znáte a nevíte kam s nimi, tak je pozdravíte, usmějete se a zapomenete na ně stejně, jako jste je neznali předtím. Ale tyhle oči znáte. Provokují vás, smějí se vám a vytáčí vás, protože nevíte, co si s nimi počít. Postava na obrazovce jen tak mávne chronicky známým gestem nad vámi rukou a pokračuje ve svém ději podle scénáře. Však to má ve scénáři.
Doprčic, toho chlapa znám. Říkáte si znovu a ty oči se jen škodolibě smějí, jakoby se dívaly přímo na vás. A začne se smát. A směje se vám. A směje se vám stejně, jako se vám smál před čtyřiceti lety, jen kolem očí víc vrásek, na hlavě víc šedi, ale směje se vám stejně jako tenkrát.
„Ano, jsem to zase já.“, říká ve svém úsměvu.
Poznávám tě, samozřejmě, že tě poznávám, ze všech jmen se vynoří to správné, k té správné tváři. A jak se máš za celé ty roky, které doba odstřihla jak sepraný štítek ze svátečních šatů.
Ve tmě hupsnete do informačního toku, jak hlubinný potápěč bez dýchacího přístroje. Ponor na jeden nádech. A putujete zpátky v čase, ocitáte se v cizím životě, v cizí zemi, v cizí duši a bloudíte prstem po mapě. Ano, tady to znám, tady jsem byla a propadáte se cizím osudem s vlastními vzpomínkami, do cizího příběhu v kraji, který je vám tak blízký. Hodiny běží po zpátku takovou rychlostí, že kukačka už se ani nesnaží otevírat dvířka. Procházíte krajem zelených kopců, kamenných zdí, modrého nebe, duhou na jejímž konci je poklad. Znovu na vás vyskakují skřítci a víly a z bran hradů vyjíždí rytíři ve zbroji. Znovu s vámi houpe vítr, slunce vám svítí do očí a kapky deště stékají po tváři a znovu se cítíte jako doma. Ty oči se na vás dívají s útěchou a vřelým citem, jako by věděly, po čem se vám stýská. Vzpomínky kolem vás proplouvají a tančí se sny, jako vzdušné bludičky s kapkama vody. Tmou se mihotají paprsky světla a připomínají vám, že čas návratu se blíží. Odhazujete myšlenky, vydechujete poslední zbytky snění a vyplouváte tmou nad hladinu.
Je ráno.
Noc bledne a vy sedíte pod dekami a polštáři v jiném čase, v jiném kraji, v jiném těle, jen ty oči z obrazovky jsou stále stejné. Usměvavé, klidné a vřelé, jako by věděly.
Také máte své tajné místo na Zemi?

Marhon sto šestá


Krysy.

Běhají tu krysy
a dech se s dechem mísí,
po poli neoraném,
kde cizák je pánem.

Běhají tu krysy
a strach se s dechem mísí,
po louce bez motýlů,
kde už je cítit síru.

Běhají tu krysy
a smrt se s dechem mísí,
po meči bez ocele
a srdci bez přítele.

Běhají tu krysy,
dnes, tak jako kdysi,
běhají tu čile,
dnes, tak jako dříve.
Běhají tu krysy,
jen mají jiné rysy.

Marhon » ja@aja jáááj, došly slova.
a děkuju.

Marhon sto pátá...


Převozník v hodině zvířecí.

Nejdřív si mluvil u prázdného hrobu,
a teď mlčíš u plných,
co je to za divokou dobu,
kdy platíš z dluhů splacených.

Sedíš jak žabák na kamenném hrádku,
jen skoupá vrchnost zůstává
a tiše motáš provaz na oprátku,
co ve větru se houpává.

Už dávno ztratily se pudy,
zní jenom potlesk publika,
je za minutu dvanáct a už nevíš kudy,
přítomnost mizí do nikam.

Zavíráš oči, kvůli malému smítku,
vždyť se zas tak moc neděje,
vedou tě sladce na vodítku
a v dálce pláče naděje.

Starý šakal zahrabává kosti
a všichni mocní utekli,
že jsou to kosti budoucnosti,
to už ti ale neřekli.

Nejdřív si mluvil u prázdného hrobu
a teď mlčíš u plných,
co je to za podivnou dobu,
tonoucích duší ztracených.

Jak pomalu teče tahle prapodivná řeka,
minulost se v hrobě obrací
a na voru, už na tebe čeká,
převozník v hodině zvířecí.

ja@aja » Marhon

...prosím ještě..

Marhon sto čtvrtá...

proplouvám

proplouvám mezi kapkama deště,
proplouvám, snad spím ještě,
a nechám si zdát.

proplouvám mezi kapkama snění,
proplouvám, je tu co není,
můžu si přát.

proplouvám mezi kapkama přání,
proplouvám a nic nebrání
se smát.

proplouvám mezi skutky a činy,
proplouvám, tenhle čas je jiný,
zůstane stát.

proplouvám mezi kapkama vody,
proplouvám, svět deštěm voní,
nechce se vzdát.

proplouvám mezi kapkama deště,
prosím ještě.

Mí_lka » Marhon Líbí

Marhon » ja@aja děkuji.

ja@aja » Marhon .. takže iba technická záležitosť, možno admin to prenastavil, skús sa ho opýtať.. ináč som moc rada, že ju tu opäť vidím

ja@aja » Marhon nádherná, zarezonovala

moc moc za ňu ďakujem

Marhon » Khalia Zvlčelá no, nepíšu abych psala, jen když mám co říct. takže asi sem už všechno vykecala, protože mi posledních pár let chybí slova.
mimochodem, blahopřeji k přírůstku.