s dovolením, jen si tu odložím... - Diskuze a zkušenosti

Marhon » Odyssea tak pojď.

Odyssea » Marhon
jdu taky...

Marhon jedenadevadesátá ...




až tam, kam chodí láska spát.


to ráno, nikdo nezkoušel, zda má jít
a přece šel.
to ráno, nikdo nevěděl, co má ctít
a přece chtěl.
to ráno, nádech měl jiný tón,
jiný chór
a jiný směr.
tak kráčej bez poklon,
smíš a vždy jsi směl.


to první touha vzdálená,
žene dál, ač cestu zná,
to první přání dává směr,
je poslední a na závěr,
se ptá:
kdo mě zná?

to první pohled říká víš,
to jsem já, víc nespatříš,
to první dotek říká jen,
jsem skutečný a přítomen.
tak se ptám
je zván?


na Zemi, kde je zázemí,
na nebi je sen co zdá se mi.
na Zemi, na Zemi spříznění,
na nebi víra a souznění.

kdo hledá, to co schází,
hledá a nenachází,
půjdu až tam, kam chodí láska spát
a budu tam stát.


to první pohled říká smím,
budu tvým bohatstvím,
to první slovo říká já,
jsem první a jediná.
jsem tvá,
skutečná.

trávu pod nohama a Zem
jdu jak stín, za Sluncem,
vítr snáší se z výšek
krade chmýří pampelišek.
a já vím,
že nekončím...


na Zemi, kde je zázemí,
na nebi je sen co zdá se mi.
na Zemi, na Zemi spříznění,
na nebi víra a souznění.

kdo hledá, to co schází,
hledá a nenachází.
dojdu až tam, kam chodí láska spát
a budu tam stát.



tak kráčím po Zemi, kde je zázemí,
po nebi, kde sen zdá se mi.
na Zemi, na Zemi spříznění,
na nebi víra a souznění.

trávu pod nohama a rodnou Zem,
jdu za Sluncem.
jsem ten,
kdo hledá, to co schází,
hledá ač nenachází.
dojdu až tam, kam chodí láska spát
a budu tam stát.

trávu pod nohama a rodnou Zem
jdu za Sluncem,
až tam, kam chodí láska spát.
a budu tam stát.

Marhon » Mí_lka děkuju.

Mí_lka » Marhon devadesátá líbí

Marhon devadesátá...


srdce a štěstí.


sedí malé štěstí,
v koutě na náměstí
a rozdává psaníčka,
svoje malá štěstíčka.

však marně natahuje ruce,
s tím kouskem lístku bezbranným,
kde není žádný tvůrce,
kde adresát je neznámý.



to ráno srdce vystoupilo z vlaku
a doufá, že tu mělo být,
že chtělo se tu dotknout mraků,
že chtělo letět do oblaků,
že mělo tady zastavit.



sedí smutné štěstí,
v koutě na náměstí,
v ruce drží psaníčka,
svoje malá štěstíčka.

však marně zvedá oči,
k těm jdoucím a ztrápeným,
nikdo se neotočí,
jsou v sobě ztracení.

sedí malé štěstí,
v koutě na náměstí,
a pouští svoje psaníčka,
svoje malá štěstíčka.

na křídlech motýlů a ptáků,
na zlatém svitu slunečním
a raduje se z odeslaných dárků,
ač nemá s kým.



to ráno srdce trhá plátky
a ze sebe sama skládá list,
zapečetí do obálky,
co spadla z nebe beze známky,
snad ho bude někdo číst
a letí do oblak,
ke slunci a ke hvězdám,
stoupá až tam, kde sen je přán,
k modrým výšinám,
kam stoupají jen ptáci
a letí pak,
letí do oblak...



sedí malé štěstí,
v koutě na náměstí
v ruce nemá psaníčka,
žádná svoje štěstíčka
a hledí do oblak,
ke slunci a ke hvězdám,
stoupá až tam, kde sen je přán,
k modrým výšinám,
kam stoupají jen ptáci
a hledí tak,
hledí do oblak...

...odkud přiletí,
dopis s rudou pečetí...

usmívá se štěstí,
v koutě na náměstí,
a jen tiše tulí se,
k svému srdci v dopise.

Jaňajs » Marhon

Marhon devětaosmdesátá...


dívka usměvavá.

kam kráčíš dívko usměvavá,
a úsměvem žlutých slunečnic,
co říká víc,
než slova psaná.

kam kráčíš dívko usměvavá,
snad do nebe a do mraků,
do krajů snů a světů zázraků,
pro slova nedopsaná.

kam kráčíš dívko usměvavá,
s očima plných hvězd,
pohádek,
v život si přána.

kam kráčíš dívko usměvavá,
snad do štěstí a do přání,
co tě vyvedou a pohání
dál, kam až láska sahá.

tak kráčej dívko usměvavá....

Marhon » Arwen* když sem tohle dopsala, měla sem pocit, že sem přesně nevyjádřila to, co sem chtěla říct, ale teď vidim, že sem to napsala správně a za to ti děkuji.
jo, každý máme nějaký to svoje místečko snů. někdo pustý ostrov, někdo bílou chaloupku na kraji města, někdo místo v horách a někdo tam nahoru "domů", odkud by se už nevrátil. v realitě sou tahle místa čim dál víc potřebnější a čim dál víc mizí.

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Arwen*, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Toto mi milá Marhon hovoří přímo z duše Ten pocit je u mne známý tím, že se mi ozve jako dávná vzpomínka a s tím spojený smutek na Domov ... kdesi nahoře. Obzvláště ve chvílích, kdy se mi zdánlivě nedaří, únavou na vším zde ... Děkuji ze srdce zlatíčko


ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a věř,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

Marhon » tulačka nápady sou. mam tu rozepsaných spoustu věcí i několik let, například bloudivá je rozepsaná od loňska a dneska, po dopsání "abychom trvali", se najednou vyskládalo posledních pět, šest slovíček a dopsala se. asi to tak někdo chtěl.
ale skutečně chybí slova. i když mluvim, nebo jen tak píšu, nemůžu si vzpomenout na slovo, co chci použít, pak používám jiný a blbě se vyjadřuju. asi uvízlá v pocitech.
ostatně, o tom je 76 - pocitová.

Mí_lka » Marhon I přesto za ty stávající díky
Inspirace jistě přijde.

Marhon » Mí_lka děkuji znovu.
odpověď? nevím, dochází slova.

Mí_lka » Marhon pěkné moc
budou další?

Marhon » tulačka dík za pochvalu a díky, že si tady.

Marhon » Mí_lka děkuji mockrát.
těší mě, že si někdo dal práci to přečít.
šedesátá už jednou tady byla označena a nyní podruhé, což mě překvapuje a těší.
za čtyřiaosmdesátou děkuji. je stará, ale byla hodně pocitová.

Marhon osmaosmdesátá...


bloudivá Neuchopitelná...

bloudivá jde krajem od města k městu,
hledá svůj svět, hledá svou cestu,
prochází lesy, vystoupí na skály,
objímá oblaka, brouzdá se řekami,
stará jak svět a pořád stejná,
Neuchopitelná.

bloudivá je zlatá jak slunce samo,
černá a stříbrná, jak nebe co spalo,
už umírající a přece věčná,
nejbohatší, za málo vděčná,
je nejdražší a nezdanitelná,
Neuchopitelná.

bloudivá jde světem a kreslí krajiny,
bez barev, bez štětce, srdcem bez vinny,
bez rámu, plátna, nejlepší obrazy,
bez písmen, slov, vnáší své odkazy,
mlčící a přece sdělná,
Neuchopitelná.

bloudivá jde od člověka k člověku,
hledá svůj svět, dává útěchu,
prochází myslí, vystoupí nad city,
obejme duše, pohladí pocity,
přichází, až když pouto praská...
...
Neuchopitelná.

Mí_lka » Marhon Všechny jsou krásné.
Šedesátá a Čtyřiaosmdesátá husina, vřelé díky.

Marhon sedmaosmdesátá...



Chci abychom trvali věčně...


Chci vrátit tu chvíli v tvých očích,
chci vrátit tu chvíli a zůstat stát,
chci plynout časem co končí
a zůstat v té chvíli napořád.


Chci abychom trvali věčně,
ve hvězdách a v kapkách deště,
ve slunci i v záři měsíce,
těch okamžiků mít tisíce.

Chci abychom trvali věčně,
v dechu a v tlukotu srdce,
v tepu a na řasách lidskosti,
chci tě mít ve své věčnosti.


Chci usnout a nechat si pocit zdát,
chci usnout a ve snech bdít,
chci vědět a nemuset se ptát,
chci zůstat a už se nevrátit.


Chci vrátit tu chvíli v tvých očích,
v časech co se neukončí,
prosím za ně vděčně,
chci abychom trvali věčně.

Marhon šestaosmdesátá...

tužka.

tužka je prodloužená paže,
tiše po papíře klouže
a kreslí dění,
denní snění,
přání a chtění.

tužka je prodloužená paže,
kreslí neb mozek sám to nedokáže
a ani duše.
kreslí bez retuše,
lehce a jednoduše.


tak vem tužku v dobré víře,
písmo kresli po papíře,
jako motýl s lehkou myslí,
vzlétni k nebi s touhou příští
a ruka sama napíše,
co motýl přines do duše.


tužka je prodloužená paže
a kreslí pocit, než ho někdo jiný smaže.

Marhon » tulačka dík za pochvalu. musim říct, že to vzniklo právě z tohodle pocitu, jak píšeš. "jak se dáma s kosou asi cítí" a co vlastně dělá, když nic nedělá. navedl mě na to Píťa v jedný diskusi na fb, je to asi měsíc, dva. no, mam dojem, že je asi pěkně utahaná chudák, když se musí celý ty dny, roky, století, tisíciletí po celým světě dívat na to, jak to tady vedem.

Marhon pětaosmdesátá...


Dáma s kosou...


Když svět se mění v jeden krach,
pár drobných žmoulá po kapsách,
svůj život hledá v pustinách,
se zbytky krve na rukách.

-----------------------------

To chodí s nohou bosou,
po světě dáma s kosou,
nahlíží do obydlí,
kdo sedí na dvou židlích.

Kreslí si do diáře,
jména a různé tváře,
v motlidbách bez oltáře,
zhasíná svatozáře.

-----------------------------

Když svět se mění v jeden stín,
překrytý lidským zatměním,
když nikdo neví co už s tím,
s tímhle podivným dědictvím.

-----------------------------

Tak chodí s nohou bosou,
po světě dáma s kosou,
pomalu, ale jistě,
tak koho potká příště.

Komu blíž se otočí,
kdy pohlédne do očí,
komu život zúročí,
kterým směrem vykročí.

-----------------------------

Prach celýho světa na nohách
a z torny strach,
zasévá v útrobách,
všedního dění na kapkách
smutných slz na řasách.

-----------------------------
Tak chodí s nohou bosou,
po světě dáma s kosou,
do duší nahlíží,
a srdci ublíží.

Ať kdo chce čemu věří,
každému stále měří,
čas stejný a přece jiný
a v dálce klapou mlýny
pomalu.

-----------------------------

Dnem i nocí,
bez pomoci,
kráčí s mocí,
srdcervoucí,

rok za rokem,
kráčí krokem,
s tichým zvukem,
je prorokem,

tahleta dáma,
odevzdána,
svou prostotou,
je jistotou...


-----------------------------

Tak křič a drásej do krve,
že chceš vrátit poprvé,
že chceš zastavit čas,
že vstupuje mezi nás.

Nic nezmění běh ve světě,
až jednou v žití najde tě,
až zastaví mě ve větě,
sejdem se v příštím životě...
... na nějaký jiný planetě?



-----------------------------

Marhon čtyřiaosmdesátá...

stará, dávná, tak jak mi zobák narost.
ale dnes, je dnes, tak si jí sem dám...


Jak ti říct...

Ležíš na růžích a kolem je chlad,
teď už netoužíš mít co míval si rád,
tak
zůstaň tu s námi a vrať se k těm svým,
ať všichni tvý známí zas vidí tvůj stín.

Jak ti říct,
že měls tu ještě být,
že měl si se smát,
že měl si mít rád.
Co ti dát,
aby si mohl vstát,
abys mohl říct,
že chceš ještě žít.

Oči zavřený a ruce jak led,
srdce zamčený i rty máš na zámek,
tak
zůstaň tu s námi a vrať se k těm svým,
ať všichni tvý známí, zas vidí tvůj stín.

Jak ti říct,
že měls tu ještě být,
že měl si se smát,
že měl si mít rád.
Co ti dát,
aby si mohl vstát,
abys mohl říct,
že chceš ještě žít.

Mramor se jménem říká co může,
kdosi pramenem zalévá růže,
tak
zůstal si s námi a všechno je pryč,
jen v novinách zprávy a na hrobě kříž

Jak ti říct,
že měls tu ještě být,
že měl si se smát,
že měl si mít rád.
Co ti dát,
aby si mohl vstát,
abys mohl říct,
že chceš ještě žít.

Jak ti říct,
že měls tu ještě být, měls tu být,
co ti dát, abys mohl vstát.

Jaňajs » Marhon A i lháře, nebo žháře? Písni si mě do diáře! Budu ráda moc, prokeckáme celou noc.

Marhon » Jaňajs píšu si Tě do diáře, mám ráda najdisácké tváře.