Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Marhon sto devátá...

https://www.youtube.com/watch/…

To jsou chvíle, co stát měly jednou.

To jsou chvíle, co stát měly jednou
a víc nic, jen horký chlad
a jen tiše si přát,

chvíle co stát měly jednou
a víc nic jen horký chlad,
duši propojit s tebou.

Den uzavřen do zdí čtyř stěn,
Tvořen ze dvou těl,
jen tak se stal.

Stál opodál, že byl tak sám,
Bůh ví, co si přál,
nepoví, co by chtěl.

To jsou chvíle, co stát měly jednou
a víc nic, jen horký chlad
a jen tiše si přát,

chvíle co stát měly jednou
a víc nic jen horký chlad,
duši propojit s tebou.

Snad byl to pláč, snad byl to smích,
Pohled očí bezelstných,
ukrytý v závoji řas.

Snad byl to hlas, co přines čas,
Dotek rukou tvých,
do srdce zamčených.

To co má se stát, to pak se staň,
Tyhle klíče od všech bran,
Roznesou je do čtyř stran
Lesklá křídla černých vran.....

To jsou chvíle, co stát měly jednou
a víc nic, jen horký chlad
a jen tiše si přát,

chvíle co stát měly jednou
a víc nic jen horký chlad,
duši propojit s tebou.

To jsou chvíle, co stát měly jednou...

Marhon » Setu děkuji za přízeň.

Marhon » petrasauerova tak asi nemusíte říkat nic, ne?
já bych asi mlčela a počkala, jak se bude chovat. odejít můžete vždycky.

Marhon » Marhon sto osmá...

Pane, kampak jste se ztratil?

Haló Pane, kampak jste se ztratil,
Vy slovy jste mě obohatil
a vkládal věty myšlenkám.
Haló Pane, kampak jste se ztratil,
když někdo z hůry mé plány zhatil
a slova mizí Bůh ví kam.

Haló Pane, kampak jste to zmizel,
bez Vašich slov je to svízel,
začínám zase od znova.
Haló Pane, kampak jste to zmizel,
vím, že nic jste nenabízel,
však dám Vám království za slova.

Haló Pane, kde pak je Vám přáno,
jen se tak dívám zdaleka,
snad se mi to jenom zdálo,
snad hledám smysl člověka.

Haló Pane, asi máte štaci,
než všechny časy pominou,
u Vás stále hledám inspiraci.
Ztrácím Vás každou vteřinou.

Kde jste pane, jak pak se Vám vede,
nikdo tak věty spřádat nedovede.
Kde jste pane, jak pak se Vám daří,
nikdo už příběhy tu nevytváří
a další vteřina uniká
do nikam.

Teď, kam moje paměť sahá,
už ta slova neovládá
a tak Pane, v téhle změti,
píšu věty po paměti,
snad žádné mě neminou.
Co si pak počít s načatou vteřinou.

Marhon » Sosna zvlčelý tak negativní nevim, ale co se týká lva, to vidim jednoduše, ať už se na to dívá jakákoli povaha, tak lev, král zvířat, největší kočka, to uvidí pozitivně každý, i když se v tom znamení necítí, nebo bude psychicky a fyzicky na mizině, lev je prostě symbol, bez ohledu na vše ostatní. pokud ve dnech lva nebude lev, ale ptakopysk, narozený budou stejně, ale ti co se v tom datumu necítí svět propláčou, ti co jsou s psychikou na huntě se utopí a fyzicky marní si dají kachnu, dort, flašku vína a sednou si k televizi.
myslím si, že tady to zrovna není o tom, co toto znamení obsahuje, ale kdo je jeho symbolem. lev, slunce, no neber to.
no a k tomu nějaká super vzhledná čísla a .... borec je na světě.

Marhon » Marhon sto sedmá...

A Moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."

Ve světě čar
a nesplněných přání,
Ve světě bran
a padacích mostů do hradu,
Je schován dar
od Boha k přijímání,
Je schován pár
diamantů z pokladu.

A Člověk hledá
střípky křišťálových růží,
Člověk hledá
zlaté lístky okvětní,
Však tam
kde se všechny cesty úží,
Zůstává žal
a portál obětní.

A moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."
Ty války, co pan Člověk vyplodil,
A Člověk klekl,
v ruce papírky a zlato,
Co jiný ve smrti z kapes vyhodil.

A moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."
Kdosi trhá plátky kopretin,
Ty plátky letí
k zemi, kde je bláto,
Někdo plakal by, ale nemá čím.

A moudrý řekl, potichu mezi všemi,
Pochopme, když vzpomínáme,
Hřbitovy si budou nárokovat zemi
Pro kterou umíráme.

Ve světě čar
a nesplněných přání,
Ve světě bran
a padacích mostů do hradu,
Čeká jedno srdce
určené k milování,
Bílé růže v ruce
a pár očí v pohledu.


Moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."

Marhon » Marhon Místo na Zemi.
Je tma, večer a taky jste se uhnípli v posteli v obležení polštářů a dek, se skleničkou červeného vína, protože je venku prostě v zimě zima? Bloudíte po internetu jak znuděný, zablešený podvraťák a hledáte něco, co vás na příštích 90 minut zabaví natolik, že zapomenete jít spát.
A máte to. Zůstanete u oblíbeného seriálu, notoricky známého, avšak v zápalu minulých pracovních životů, nedokoukaného. Mezera desetiletí vytvořila nevědomostní kráter, který právě teď musíte za jednu noční spirálu zdolat. Hltáte příběh za příběhem a vůbec jste si nevšimli, že čas vám vytvořil černou díru ve věčnosti, kterou se řítíte do jinam.
A stop. Dívají se na vás známé oči, které říkají: „Ahoj.“
Tebe znám, říkáte si.
Jistě, denně potkáváte lidi, které znáte a nevíte kam s nimi, tak je pozdravíte, usmějete se a zapomenete na ně stejně, jako jste je neznali předtím. Ale tyhle oči znáte. Provokují vás, smějí se vám a vytáčí vás, protože nevíte, co si s nimi počít. Postava na obrazovce jen tak mávne chronicky známým gestem nad vámi rukou a pokračuje ve svém ději podle scénáře. Však to má ve scénáři.
Doprčic, toho chlapa znám. Říkáte si znovu a ty oči se jen škodolibě smějí, jakoby se dívaly přímo na vás. A začne se smát. A směje se vám. A směje se vám stejně, jako se vám smál před čtyřiceti lety, jen kolem očí víc vrásek, na hlavě víc šedi, ale směje se vám stejně jako tenkrát.
„Ano, jsem to zase já.“, říká ve svém úsměvu.
Poznávám tě, samozřejmě, že tě poznávám, ze všech jmen se vynoří to správné, k té správné tváři. A jak se máš za celé ty roky, které doba odstřihla jak sepraný štítek ze svátečních šatů.
Ve tmě hupsnete do informačního toku, jak hlubinný potápěč bez dýchacího přístroje. Ponor na jeden nádech. A putujete zpátky v čase, ocitáte se v cizím životě, v cizí zemi, v cizí duši a bloudíte prstem po mapě. Ano, tady to znám, tady jsem byla a propadáte se cizím osudem s vlastními vzpomínkami, do cizího příběhu v kraji, který je vám tak blízký. Hodiny běží po zpátku takovou rychlostí, že kukačka už se ani nesnaží otevírat dvířka. Procházíte krajem zelených kopců, kamenných zdí, modrého nebe, duhou na jejímž konci je poklad. Znovu na vás vyskakují skřítci a víly a z bran hradů vyjíždí rytíři ve zbroji. Znovu s vámi houpe vítr, slunce vám svítí do očí a kapky deště stékají po tváři a znovu se cítíte jako doma. Ty oči se na vás dívají s útěchou a vřelým citem, jako by věděly, po čem se vám stýská. Vzpomínky kolem vás proplouvají a tančí se sny, jako vzdušné bludičky s kapkama vody. Tmou se mihotají paprsky světla a připomínají vám, že čas návratu se blíží. Odhazujete myšlenky, vydechujete poslední zbytky snění a vyplouváte tmou nad hladinu.
Je ráno.
Noc bledne a vy sedíte pod dekami a polštáři v jiném čase, v jiném kraji, v jiném těle, jen ty oči z obrazovky jsou stále stejné. Usměvavé, klidné a vřelé, jako by věděly.
Také máte své tajné místo na Zemi?

Marhon » Wawat

Marhon » Marhon sto šestá


Krysy.

Běhají tu krysy
a dech se s dechem mísí,
po poli neoraném,
kde cizák je pánem.

Běhají tu krysy
a strach se s dechem mísí,
po louce bez motýlů,
kde už je cítit síru.

Běhají tu krysy
a smrt se s dechem mísí,
po meči bez ocele
a srdci bez přítele.

Běhají tu krysy,
dnes, tak jako kdysi,
běhají tu čile,
dnes, tak jako dříve.
Běhají tu krysy,
jen mají jiné rysy.

Marhon » Rozárka13 teda, co týče snáře vám neporadím, ale dřív mi hodně ve snu padaly nebo se viklaly zuby, pak jsem se budila z hrůzou a zkoušela, jestli mi zuby fakt drží, kolikrát to byl tak živý sen, že i přes den jsem zkoušela, jestli se mi zuby nevyklají.
po té mě napadlo, jestli si to nedělám sama a nešoupu ze spaní zubama o sebe. tak spím tak, abych zuby nezatínala, prostě nechat je od sebe a nemít skousnuto, když usínám a zabralo to. už se mi ve snu zuby neviklají, ani nepadají.

Marhon » ja@aja jáááj, došly slova.
a děkuju.

Marhon » Marhon sto pátá...


Převozník v hodině zvířecí.

Nejdřív si mluvil u prázdného hrobu,
a teď mlčíš u plných,
co je to za divokou dobu,
kdy platíš z dluhů splacených.

Sedíš jak žabák na kamenném hrádku,
jen skoupá vrchnost zůstává
a tiše motáš provaz na oprátku,
co ve větru se houpává.

Už dávno ztratily se pudy,
zní jenom potlesk publika,
je za minutu dvanáct a už nevíš kudy,
přítomnost mizí do nikam.

Zavíráš oči, kvůli malému smítku,
vždyť se zas tak moc neděje,
vedou tě sladce na vodítku
a v dálce pláče naděje.

Starý šakal zahrabává kosti
a všichni mocní utekli,
že jsou to kosti budoucnosti,
to už ti ale neřekli.

Nejdřív si mluvil u prázdného hrobu
a teď mlčíš u plných,
co je to za podivnou dobu,
tonoucích duší ztracených.

Jak pomalu teče tahle prapodivná řeka,
minulost se v hrobě obrací
a na voru, už na tebe čeká,
převozník v hodině zvířecí.

Marhon » Tuatha Dé Danann to je hezký. kde to je?

Marhon » player tobě to stojí furt, měl bys být zvyklý.

Marhon » Sosna zvlčelý kouknu na ní. už nečtu, tak nevim, jestli se na to dokážu soustředit.

Marhon » player jo, někdo to tam prodává za asi 1000kč. četla jsem, že to chválí.
až budu mít tu správnou náladu, kouknu na ní.

Marhon » Najdise.cz díky. na tuhle knihu koukám už asi patnáct let a přemýšlím ... ale na mě je asi trochu těžká, asi bych to nedala. ale název má krásný.

Marhon » Artislove děkuji.

Marhon » kocour_mivik asi to znamená, že máte vypnout pc, mobil a táhnout ven na sluníčko dokud můžete.

Marhon » Mici Angóra to nejsem