Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Najdise.cz když sem tohle dopsala, měla sem pocit, že sem přesně nevyjádřila to, co sem chtěla říct, ale teď vidim, že sem to napsala správně a za to ti děkuji.
jo, každý máme nějaký to svoje místečko snů. někdo pustý ostrov, někdo bílou chaloupku na kraji města, někdo místo v horách a někdo tam nahoru "domů", odkud by se už nevrátil. v realitě sou tahle místa čim dál víc potřebnější a čim dál víc mizí.

Marhon » Najdise.cz nápady sou. mam tu rozepsaných spoustu věcí i několik let, například bloudivá je rozepsaná od loňska a dneska, po dopsání "abychom trvali", se najednou vyskládalo posledních pět, šest slovíček a dopsala se. asi to tak někdo chtěl.
ale skutečně chybí slova. i když mluvim, nebo jen tak píšu, nemůžu si vzpomenout na slovo, co chci použít, pak používám jiný a blbě se vyjadřuju. asi uvízlá v pocitech.
ostatně, o tom je 76 - pocitová.

Marhon » Mí_lka děkuji znovu.
odpověď? nevím, dochází slova.

Marhon » Najdise.cz dík za pochvalu a díky, že si tady.

Marhon » Mí_lka děkuji mockrát.
těší mě, že si někdo dal práci to přečít.
šedesátá už jednou tady byla označena a nyní podruhé, což mě překvapuje a těší.
za čtyřiaosmdesátou děkuji. je stará, ale byla hodně pocitová.

Marhon » Marhon osmaosmdesátá...


bloudivá Neuchopitelná...

bloudivá jde krajem od města k městu,
hledá svůj svět, hledá svou cestu,
prochází lesy, vystoupí na skály,
objímá oblaka, brouzdá se řekami,
stará jak svět a pořád stejná,
Neuchopitelná.

bloudivá je zlatá jak slunce samo,
černá a stříbrná, jak nebe co spalo,
už umírající a přece věčná,
nejbohatší, za málo vděčná,
je nejdražší a nezdanitelná,
Neuchopitelná.

bloudivá jde světem a kreslí krajiny,
bez barev, bez štětce, srdcem bez vinny,
bez rámu, plátna, nejlepší obrazy,
bez písmen, slov, vnáší své odkazy,
mlčící a přece sdělná,
Neuchopitelná.

bloudivá jde od člověka k člověku,
hledá svůj svět, dává útěchu,
prochází myslí, vystoupí nad city,
obejme duše, pohladí pocity,
přichází, až když pouto praská...
...
Neuchopitelná.

Marhon » Marhon sedmaosmdesátá...



Chci abychom trvali věčně...


Chci vrátit tu chvíli v tvých očích,
chci vrátit tu chvíli a zůstat stát,
chci plynout časem co končí
a zůstat v té chvíli napořád.


Chci abychom trvali věčně,
ve hvězdách a v kapkách deště,
ve slunci i v záři měsíce,
těch okamžiků mít tisíce.

Chci abychom trvali věčně,
v dechu a v tlukotu srdce,
v tepu a na řasách lidskosti,
chci tě mít ve své věčnosti.


Chci usnout a nechat si pocit zdát,
chci usnout a ve snech bdít,
chci vědět a nemuset se ptát,
chci zůstat a už se nevrátit.


Chci vrátit tu chvíli v tvých očích,
v časech co se neukončí,
prosím za ně vděčně,
chci abychom trvali věčně.

Marhon » Marhon šestaosmdesátá...

tužka.

tužka je prodloužená paže,
tiše po papíře klouže
a kreslí dění,
denní snění,
přání a chtění.

tužka je prodloužená paže,
kreslí neb mozek sám to nedokáže
a ani duše.
kreslí bez retuše,
lehce a jednoduše.


tak vem tužku v dobré víře,
písmo kresli po papíře,
jako motýl s lehkou myslí,
vzlétni k nebi s touhou příští
a ruka sama napíše,
co motýl přines do duše.


tužka je prodloužená paže
a kreslí pocit, než ho někdo jiný smaže.

Marhon » Najdise.cz dík za pochvalu. musim říct, že to vzniklo právě z tohodle pocitu, jak píšeš. "jak se dáma s kosou asi cítí" a co vlastně dělá, když nic nedělá. navedl mě na to Píťa v jedný diskusi na fb, je to asi měsíc, dva. no, mam dojem, že je asi pěkně utahaná chudák, když se musí celý ty dny, roky, století, tisíciletí po celým světě dívat na to, jak to tady vedem.

Marhon » Marhon pětaosmdesátá...


Dáma s kosou...


Když svět se mění v jeden krach,
pár drobných žmoulá po kapsách,
svůj život hledá v pustinách,
se zbytky krve na rukách.

-----------------------------

To chodí s nohou bosou,
po světě dáma s kosou,
nahlíží do obydlí,
kdo sedí na dvou židlích.

Kreslí si do diáře,
jména a různé tváře,
v motlidbách bez oltáře,
zhasíná svatozáře.

-----------------------------

Když svět se mění v jeden stín,
překrytý lidským zatměním,
když nikdo neví co už s tím,
s tímhle podivným dědictvím.

-----------------------------

Tak chodí s nohou bosou,
po světě dáma s kosou,
pomalu, ale jistě,
tak koho potká příště.

Komu blíž se otočí,
kdy pohlédne do očí,
komu život zúročí,
kterým směrem vykročí.

-----------------------------

Prach celýho světa na nohách
a z torny strach,
zasévá v útrobách,
všedního dění na kapkách
smutných slz na řasách.

-----------------------------
Tak chodí s nohou bosou,
po světě dáma s kosou,
do duší nahlíží,
a srdci ublíží.

Ať kdo chce čemu věří,
každému stále měří,
čas stejný a přece jiný
a v dálce klapou mlýny
pomalu.

-----------------------------

Dnem i nocí,
bez pomoci,
kráčí s mocí,
srdcervoucí,

rok za rokem,
kráčí krokem,
s tichým zvukem,
je prorokem,

tahleta dáma,
odevzdána,
svou prostotou,
je jistotou...


-----------------------------

Tak křič a drásej do krve,
že chceš vrátit poprvé,
že chceš zastavit čas,
že vstupuje mezi nás.

Nic nezmění běh ve světě,
až jednou v žití najde tě,
až zastaví mě ve větě,
sejdem se v příštím životě...
... na nějaký jiný planetě?



-----------------------------

Marhon » Marhon čtyřiaosmdesátá...

stará, dávná, tak jak mi zobák narost.
ale dnes, je dnes, tak si jí sem dám...


Jak ti říct...

Ležíš na růžích a kolem je chlad,
teď už netoužíš mít co míval si rád,
tak
zůstaň tu s námi a vrať se k těm svým,
ať všichni tvý známí zas vidí tvůj stín.

Jak ti říct,
že měls tu ještě být,
že měl si se smát,
že měl si mít rád.
Co ti dát,
aby si mohl vstát,
abys mohl říct,
že chceš ještě žít.

Oči zavřený a ruce jak led,
srdce zamčený i rty máš na zámek,
tak
zůstaň tu s námi a vrať se k těm svým,
ať všichni tvý známí, zas vidí tvůj stín.

Jak ti říct,
že měls tu ještě být,
že měl si se smát,
že měl si mít rád.
Co ti dát,
aby si mohl vstát,
abys mohl říct,
že chceš ještě žít.

Mramor se jménem říká co může,
kdosi pramenem zalévá růže,
tak
zůstal si s námi a všechno je pryč,
jen v novinách zprávy a na hrobě kříž

Jak ti říct,
že měls tu ještě být,
že měl si se smát,
že měl si mít rád.
Co ti dát,
aby si mohl vstát,
abys mohl říct,
že chceš ještě žít.

Jak ti říct,
že měls tu ještě být, měls tu být,
co ti dát, abys mohl vstát.

Marhon » Jaňajs píšu si Tě do diáře, mám ráda najdisácké tváře.

Marhon » Jaňajs děkuji ti Janíčku.

Marhon » Marhon třiaosmdesátá...


Anděli


Přestávám snít
a společnost mi dělá tlukot srdce.
A vlastní tep, už znám ho nazpaměť,
vždy se mnou byl a zůstává dál přece,
snad že směl chtít.

Chtěla bych obejmout anděli,
schoulit se do tvých křídel
a dostat spánku příděl
však nebe zavřeli,
anděli.

.....

Přestávám snít,
ztrácí se dávná přání v nočním tichu.
I čas a dech co mizí v obrazech,
vyslaných ke hvězdám, má slanou příchuť,
snad byl čas jít.

Chtěla bych obejmout anděli,
schoulit se do tvých křídel
a dostat spánku příděl,
ač nebe zavřeli,
anděli.

Chtěla bych obejmout anděli,
schoulit se do tvých křídel
a usnout než noc přijde
však sny už zmizely,
anděli.

.....

Chci se schoulit do tvých křídel
a nechat si něco zdát,
prosím tě o ten příděl
a nech mě spát,
anděli.

Chtěla bych obejmout anděli,
schoulit se do tvých křídel
ještě dřív než slunce vyjde,
však sen je nesmělý,
anděli.

Přestávám snít,
chci nebe otevřít.

Tak čmárám na obálku,
ta slůvka o posledním spánku
a víc jsme nesměli.
Kde jsi anděli.

.......

Marhon » Marhon dvaaosmdesátá...

https://www.youtube.com/watch/…


Andělé nemaj umírat...


Svět chtěl krást, osud křídla odebral,
přání vzal mu čas, cestu zpět, cestu dál...

Andělé nemaj umírat, když lidé nechtěj vzpomínat,
kdo jako jako první hodil kámen,
vždyť svědomí ho nebolí, ať už to byl kdokoli,
v duši byl stvořen lidský ďábel.

Co měl dal, snad chtěli mu vzít,
touhu svět, tenhleten svět opustit...

Andělé nemaj umírat, když lidé nechtěj vzpomínat,
proč někdo první hodil kámen,
svědomí ho nebolí, ať už to byl kdokoli,
v duši byl stvořen lidský ďábel.

Andělé nesmí umírat, když nikdo nechce vzpomínat,
proč někdo další hodil kámen,
ať už to byl kdokoli, svědomí ho nebolí,
jeho srdce stvořil ďábel.

Marhon » Najdise.cz děkuji.
jo, modrá je ta pravá.

Marhon » Najdise.cz to by mě zajímalo, co si vyřešila.
no, já sem tohle začala řešit na silvestra. byly sme v čajovně a tam začal nějaký klučík hrát na klavír, jen takový útržky, ale bylo to moc příjemný, takový jemný chvění kolem srdce a některý hlasy to umí taky, takže z toho vzniklo toto.
a dík, že si napsala. se mi ty "pozitiva" dneska krásně rozmnožují.

Marhon » Marhon jedenaosmdesátá...




Cítíš ty zvuky?


Kdosi, snad Bůh, dostal nápad,
a napnul kolem srdce struny z harf,
snad si přál,
aby někdo na ně hrál
a jak by tělem zvuky zněly,
srdce by rozechvěly,
lehkým pocitem z tónů svých
srdečních.

Kdosi, snad Bůh, dostal nápad,
a napnul kolem srdce struny z harf,
teď stojí opodál,
ač není kdo by na ně hrál,
každý zvuk, co dotýká se,
ať v tónu, či v hlase,
rozkmitá tu strunu tónem svým
společným.

Jak se struna rozezpívá,
srdce tím rozechvívá,
přichází tak snivá,
chvíle podmanivá.

A tak když písně znějí,
srdce se dotýkají,
tvou duši objímají.
snad něco chtějí.

Kdosi, snad Bůh, měl přání,
tak napnul kolem srdce struny z harf,
sen skončil ve hvězdách,
jen tóny tančí po strunách,
jak malá baletka, z místa na místo,
kráčí najisto,
jemným krokem svým
tanečním.

Kdosi, snad Bůh, měl přání,
tak napnul kolem srdce struny z harf...
a stvořil cosi křehkého,
to když jedno srdce
dotýká se
druhého.

...cítíš ty zvuky?

Marhon » Marhon osmdesátá...

https://www.youtube.com/watch/…


přišel čas růží

přišel déšť, zase přišla chladna, přišel den,
přišel déšť, tvoje růže zvadla, pryč je sen,
co ti dal, co si vzal, srdce tvoje rozprodal,
vrazil kříž, slzy neslyšíš...

a žijeme dál.

přišel čas růží, přišel čas dávných přání,
ztracených v rudých květech růží
deštěm smáčených.

přišel déšť, přišla chladna, přišel mráz,
přišel déšť, růže zvadla, přišel čas,
chceš jít dál, chceš jít blíž, svoje kroky neslyšíš,
ty to víš, jednou rozkvete...

a jedeme dál.

přišel čas růží, přišel čas dávných přání,
ztracených v ostrých trnech v kůži,
krví smáčených.

přišel čas růží, přišel čas dávných přání,
ztracených v rudých květech růží,
krví smáčených.

přišel déšť
přišel déšť

přišel čas růží, přišel čas dávných přání,
ztracených v rudých květech růží
rosou smáčených.

Marhon » Marhon devětasedmdesátá...


Ten příběh se už stal.

Přicházíš jako čaroděj,
do nocí a dnů,
do vědomí i snů,
a vedeš do výšin
i do hlubin dění,
ty obrazy se mění,
vítr se utišil,
a s ním i beznaděj.

Přicházíš tichou chůzí,
do mysli zmatený,
zkrz srdce zamčený,
a dáváš řád
a dáváš klid
tam kde má být,
na co se ptát,
ptali se už mnozí.

A snad si tu už byl,
v dobách dávno minulých,
v paměti ztracených,
na jedné z cest,
boty prochodil,
smysl neztratil,
vírou dal se vést
a pochopil.

A snad si tu už stál,
čaroděj dávných let
a teď se vracíš nazpátek,
jen jiný čas ti přál,
ty už víš,
ty smíš,
podat ruku a vést dál.
Ten příběh už se stal.

Ten příběh dávných let
dal sílu a moudrost věků,
a tak se vracíme nazpátek,
do světa bez útěku.
A kdo by si snad přál,
vidět dávnou minulost,
tam paměť říká dost.
Ten příběh už se stal.