Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Najdise.cz jojo, střelec to je kapitolka sama o sobě. působí vyrovnaným dojmem, je okouzlující a má krásně jiskrné oči. ale v reálu je napřesdržku. spousta vzdušných zámků a spousta hradů stavěných na písku. pro mě to bylo fajn, svojí jistotu přenesl na mě a já měla dojem, že všechno dokážu. jenže na rozdíl od něj, já to dokázala, on jen mluvil. stejně tak ta moje kamarádka.
střelec mi připomíná slepici na silnici. ta bude voksidovat u kraje a když k ní dojedete, tak se rozhodne, že pude na druhou stranu. tak zastavíte a čekáte až přejde a ona když tam dojde, tak jí moucha přeletí přes zobák a rozběhne se zpátky.
se střelcem je všechno každou vteřinou jinak, ne podle toho jak se vyspí, ale podle toho jak se nadechne.
když vás ukecá, aby ste s nim šli z práce pěšky, přestože vy chcete jet autobusem, protože ste unavený, tak počítejte s tim, že až na něj budete čekat, tak vám zamává z toho autobusu, kterým ste chtěli jet. a druhý den, když vaříte jak papiňák, tak vám s klidem oznámí, že si to rozmyslel a ještě se bude divit, co jako jeee?
vrrr. střelec je pro lva, co má rád svuj klid, boží dopuštění. teda, pochybuju, že boží.

Marhon » Najdise.cz já měla v pokoji taky "bordel". máma se taky pořád vztekala. sem švadlena, takže v tom mrňavém pokoji na zemi byly v jednom rohu papíry na střihy, v dalším rozstřihané látky, křída, tužka, nůžky pod křeslem, protože pro mě bylo zbytečný to dneska někam cpát do skříně, aby to nebylo vidět, když to zítra stejně zase vyndám a položim tam, kde to dneska leží a ve dveřích nasraná máma, že je tam bordel. jo, ale když chce podat nůžky, tak jí je podám, zatímco ona se přijde zeptat, jestli sem někde neviděla její náušnice.
no jasně, že jo, v roztržitosti je "uklidila" do hrníčku z čajového servisu. to neni uklízení, to je schovávání, kdy pak neví, kam co dala.
babičku mohlo trefit, když jí vždycky přehodila dózu na sůl s dózou na cukr a nebo když musela načínat novou mouku, protože máma tu starou načetou někam "uklidila".
já například dvakrát denně vytírala. jednou ráno, než sem šla do práce a večer, než sem šla spát, vysávala sem denně a denně vařila, protože to v tu dobu pro mě mělo smysl. ale máma se vztekala, že je umytý nádobí na dřezu. mě přišlo zbytečný uklízet hrníček na kafe, když si ho za půl hodiny na to kafe stejně zase vyndám.
vybavuje se mi naše rozčilující se máma, když dorazila návštěva, že jim nemůže udělat kafe do stejných hrníčků a nemá k tomu šest stejných lžiček.
no proč, protože v roztržitosti odvezla čtyři lžičky a tři hrníčky ze servisu k babičce a zapomněla na to. to by se mi nikdy nestalo, protože já bych nikdy vědomě žádný servis nerozdělila. vzala bych si hrníčky a lžičky, co sou jednotlivé. takže běžná věc, dva talíře u babičky, čtyři u nás. hrnec u babičky, poklička u nás. ale hlavně, že bylo "uklizeno".

Marhon » dan162 to jo, ale zajímavý na tom je, jak se sen dokáže urazit, když mu do toho kecám. bylo mi asi třicet? nevim, když se mi zdálo, že sem u nás na chalupě a přepadli náš esesáci se samopalama. přijeli a obsadili barák. byla sem zrovna venku na cestě. bydlíme na samotě, takže široko daleko nikdo. dům byl prázdný a já byla schovaná v brázdě u pole, aby mě neviděli, když si mě jeden všiml a šel ke mě. přemýšlela sem, co mam dělat, když mi došlo, že se mi to zdá. a dostala sem nápad, že stejně neni žádný východisko a že když je to ve snu, tak se od něj nechám zastřelit, ať vim, jaký to ve snu je a zvedla sem hlavu. v tu chvíli ten voják zůstal stát, zůstal na mě koukat, pak se otočil a uraženě odešel. a já se vzbudila. byla to zajímavá reakce a vlastně se mi tahle reakce na moje změny vždycky opakuje. ten sen prostě reaguje.
a to bylo poprvé, co sem si ve snu uvědomila, že spim.
od té doby se mi to stalo ještě víckrát. jednou mě honil vetřelec. a to neni tak dávno, vetřelce sem viděla někdy v prváku, jen jeden díl a jen jednou, pak už sem na to nikdy nekoukala, takže to nemohlo být ovlivněno koukáním na film. a v jednu chvíli, kdy sem se před nim schovávala, sem zjistila, že "tohle už sem viděla" a začala sem se nudit, že jako už vim, jak to dopadne, že on udělá to a tohle a na to se teda faaaakt znova koukat nebudu. v tu chvíli ten vetřelec zůstal stát, pak znuděně zakroutil hlavou, něco ve smyslu, no to nemyslíš vážně? málem se chytil za čelo , otočil se a odešel. a pak sem se vzbudila.
jako fakt netušim, co mi tim chtěl muj sen říct, zato vim, že ho s tim vždycky naseru. možná je muj sen nějaký puberťák, co hraje nějakou počítačovou hru a já mu to kazim, když s nim odmítám hrát.
zrovna nedavno sem ho nakrkla, když sem přijela k mámě, byli sme v nějakým zámku, byl tam i brácha a nějaký lidi a já se ptám, a kde jako budu spát, když je tam tolik lidí? a máma mě, po takových širokých zámeckých schodech vyvedla až nahoru, kde byly velký vrata a za nima velká místnost, spíš jako stodola a tam krásný zámecký nábytek, skříně, postele, židle, no krásný, ale zaprášený, ležel tam dlouho a nikdo na něj léta nesáhl, postele na křivo a matrace pod igelitem a všechno to bylo zapadaný půdním prachem. což mě rozčílilo, že takový krásný věci a válí se někde na půdě, místo aby to mělo své místo v domě. mimochodem, ona naše máma má ve zvyku starý věci odklidit nebo vyhodit, takže tenhle pocit byl podložen reálem.
tak sem si chtěla tu jednu postel upravit a když sem vzala do ruky lampičku, ze který se mi začali lepit na prsty pavučiny a prach, tak sem mu řekla, že tohle teda ne, že tady končim, že nebudu čekat, až na mě skočí nějakej pavouk a du pryč, tohle si nechat zdát nemusim, že se chci vzbudit. a když mi při odchodu zamknul vrata, tak sem na něj začala hulákat, ať mě nesere a kouká mě vzbudit.
jo, vzbudil mě, ale byl pěkně naštvaný.
pak si to za nějaký den chtěl vyžehlit takovou hezkou bílou, lehce vlající, peříčkovou, jemně erotickou scénou.

Marhon » Najdise.cz týjo tak na tohle se kouknu.
tohle mi vždycky vrtalo v hlavě, kde se to tam vzalo. pořád se říkalo, že váha je nerozhodná a já když sem potřebovala se rozhodnout, tak sem chodila za kamarádkou váhou a ta mi to politicky vysvětlila, že sem se vždycky k nějaké straně přiklonila. takže sem věděla, že váhou to nebude.
ale ten rak mě nepřekvapuje. já to říkám furt, že ten rak mi tam dělá největší paseku, že i ten chudák lev i ten čínský tygr zalezli hluboko do doupěte a tváří se, že tam ani jeden neni.

Marhon » player štírky nevim, ale znám jednoho štíra a ten nepotřebuje nuda pláž a to, aby lez nahatý do vody.
já štír nejsem, ale sem s ascendentem na štíru, ale na nuda pláž bych nevlezla. za prvé bych se nesvlíkla a za druhé bych si v plavkách připadala trapně. takže já s holou fakt nee.

Marhon » player
no, nejdřív to byl blíženec, pak to byl šestý dům v blížencích, pak se to rozrostlo o váhy a teď toto, tak mi přijde, aby se ten zbytek necítil odstrčený.
ale to co o mě napsal sedí.
bych i na otázky odpověděla, ale jak správně napsal, lev je líný. a těch otázek je prostě moc.
to by vypadalo asi takto:
1.

Marhon » dan162 já nevim, ale z vlastní zkušenosti, přesněji pohledu zpět, to bylo proto, že se to po mě chtělo. prostě si člověk "musí" nějak poradit. buď bude fňukat, nebo pude a udělá co je třeba.
kdy sem se skutečně cítila i chovala jako žena, když mam vedle sebe CHLAPA. a na rovinu, tenhle stav sem vědomě pocítila jen jednou v životě. přesněji, jen vedle jednoho jedninýho člověka.
a zajímavost, jednou sem narazila na jednoho gaye, teda, ne, že by se nějak výrazně choval jako ženská, ale když sem se na něj dívala, říkala sem si, tak takhle nějak by měla ženská vypadat. měl tu příjemnou ženskost v sobě, ale ne vulgární nebo vyzývavou, jen příjemnou.

Marhon » player tak nějaký zvuk ta planeta vydávat musí, když vezmeme třeba právě Jupiter, samá bouře, samý hurikán, vichry, nebo sopky na jeho měsíci Io, to přece musí vydávat zvuk, ale jak se to přenáší na ty vzdálenosti, to už je asi horší.

Marhon » Najdise.cz sem sama 43 let, o čem že to tu píšeš?
minule mě pobavil autor článku i samotný článek s názvem "nebojte se být sami"

Marhon » Mí_lka děkuji mockrát.

Marhon » Marhon stá...


Lásko

Lásko, z tebe se stává
smutná vdova,
Lásko, osud tu spřádá
prázdná slova,
Lásko, mizí už touha v dávná přání,
Lásko, život se hledá v umírání.

Lásko, jsi lidem k smíchu,
možná k pláči,
Lásko, jsi kytka hříchu
v květináči,
Lásko, svět hledá to co není,
Lásko, budoucnost se vrací k zabíjení.

Lásko, ztratilas pohled
i touhu zažít,
Lásko, lepší je sloužit,
než se v pekle smažit,
Lásko, sny trhaj maso, hlodaj kosti,
Lásko, evoluce kráčí směrem k minulosti.


Lásko, ztratilas dech
i svoje vize,
Lásko, stvořili svět
pro peníze
Lásko, díváš se všemi směry,
Lásko, ztrácíš své syny, dcery.

Lásko, ztratilas křídla,
zbylo peří,
Lásko, vyschla ti vřídla
i v co se věří,
Lásko, vstaň a kráčej bez okovů,
Lásko, pojď už domů.

Lásko, pojď znovu něco stvořit.
Lásko, dej DELETE, RESET a znovu vložit.....

Marhon » Najdise.cz asi rok sem to vydržela s jedním blížencem v domě. nikdy mě tohle nenapadlo. žádný člověk neni pořád stejný, takže mi přijde, že tohle "vícero četné osobnostní" znamení to používá spíš jen jako výmluvu, nebo vysvětlení stavu věci, protože se to právě skvěle hodí a má to vlastně černé na bílém.
rozhodně sem tohle nacházela mnohem víc například u střelců. kde mi to sakra vadilo, protože u nich člověk nikdy nevěděl, kdo mu vlastně přijde domu a kde musel být stále ve střehu, aby si ujasnil, s kým se to právě baví a podle toho se choval a jednal.
devět let sem měla kolegu a hodně blízkého kamaráda blížu a jediný co můžu říct, skvělý kamarád, bavič, vtipálek, dobrý společník a když bylo třeba, tak pomohl.
že tam byly protichůdné vlastnosti, že jako ano, úžasný člověk k zulíbání , ale zároveň doslova napřesdržku , to má v sobě taky spousta lidí. takže za mě, tohle, co se popisuje, já u blíženců nevidim.
a jak říkal ten muj kamarád, já sem blíženec, od slova blížit se.
a s tim sem za jedno.
přesně tak, je to člověk, co dokáže být pocitově hodně blízko.
pak když se vzdálí, tak najednou "něco" nepříjemně chybí.

Marhon » Abelas jo, to vim, že Japonci tohle umí. hlavně se spokojí s málem.
mě nestačí tři jedna.
týjo, ale to mě nenapadlo, že se do těch hor nedá chodit.
vždyť sou takový hezky oblý.

teda, ty dva vodopády... kamen a voda a ty labutě.
nádhera.

Marhon » Abelas
ty zvláštní kopce. nádhera.
je fakt, že já si nikdy na focení nevzpomenu, jen čumim a když je po, tak si řeknu, že sem to mohla vyfotit.
když už, tak si musim cíleně říct, tak a teď jdu fotit, ale jinak si nevzpomenu.

Marhon » Abelas nezávidim ti ani tak ty fotky, jako to, žes tam byl. nádhera.

Marhon » Wawat jedna domácí.

Marhon » Wawat neumím fotit. ale mám ráda Kuklov.

Marhon » Mí_lka děkuji.

Marhon » Marhon Klaret a Jaňajsko, díky, díky, díky.

Marhon » Marhon devětadevadesátá...

kdysi dávno, první "setkání" s "marhon".


Marhon.

Po cestě z kamení, která se nemění,
když stromy stárnou,
po listech z bodláčí, kráčí, či nekráčí,
s očima po pláči
a duší marnou,

ta dívka zasněná, bez přání, bez jména,
sluneční víla,
zasela všechen smích po mezích, po stráních,
pak začal padat sníh,
teď slzy sbírá.

Navléká po niti, pokrývá perletí,
čas se jí krátí,
s vločkama u nohou, je zimní královnou,
slova nic nezmohou,
už se nevrátí,

čas kdy tě potkala, bez touhy, bez práva,
nesměla mít,
o milost prosila, ďábla i anděla,
pláč v srdci ukryla,
nechals ji snít.

U cesty usíná, chrání ji peřina,
oblak sněhový,
v ledu se promění na zvonek skleněný,
její srdce ztracený,
jméno ti poví.

Vrať jí co dala ti, se slzou z perleti
a zavěs na zvon,
vezmi ho do dlaní, mráz se dá do psaní,
vykreslí bez ptaní
Marhon.