Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » Abelas Souhlasím s Lupi, že jde o společenský konstrukt. Ostatně všechny emoce jsou konstrukt, jen evoluční, před savci emoce neexistovaly. Samozřejmě že to je prožitek, to se nevylučuje. Vina je negativní motivace, která má za úkol omezovat takové jednání, které jde proti soudržnosti smečky. Zodpovědnost je totéž, jen pozitivně směřované.

Vina podle mne neexistuje v objektivním smyslu, v subjektivním může existovat - ne u každého (jsou lidi, kteří se tímto neřídí, vinu neprožívají, možná její přítomnost u druhých využívají umělým vzbuzováním viny k manipulaci).

dan162 » Lupi Přesně. Třeba neodpustitelné jako vlastní pocit (kde se pohybujeme kolem tradiční viny) versus neodpustitelné jako vnější hodnocení (kde se pohybujeme v tématu sounáležitosti se skupinou) nebo neodpustitelné jako reakce na něco (kde se pohybujeme za mezemi schopnosti pochopení nebo tolerance).

dan162 » Abelas

dan162 » Abelas A co když vina neexistuje, jakkoliv se tváří jako základ společnosti? Pak je tam jen to alibi. Když sleduju reálné jednání mnoha lidí, tak tam nějak není ta citová vrstva/dilemata vždy k zastižení, nebo je tak vzadu, že se uplatní třeba jen jako časový posun. Ty neodpustitelné činy stejně nastanou.

dan162 » Buddha/2 Třeba rozchod s partnerem, kde se ti dva míjejí. Pro druhou stranu to přichází zničehonic, i když to bylo dlouhé roky zřejmé. Okolí to třeba vnímá jako neodpustitelnou zradu.

dan162 » Abelas Mno záleží kdo tu větu řekne (a uskuteční). Od emočního člověka je to výraz bolestného vnitřního střetu protichůdných emocí poté, co neúspěšně vyzkoušel všechny možné cesty jak z toho ven včetně ničení sebe. Od logicky myslícího člověka bych se velmi obával, protože nemá emoční brzdy.

dan162 » thééé Tyhle doslovné neharmonie, zajímá mne: není ta doslovnost událostí častější? Mám na mysli rodný zpětný Merkur opozicí do Pluta a Merkur s nyní vyšší energií tranzitem Měsíce a hlavně Saturnu? V pojetí, že když přijde energie do Merkuru, tak že se aspektem odrazí v působení Pluta.

K vyhazování pojistek - jedna kamarádka dle svého vyprávění vyhazovala pojistky, podle mne aspekty do Pluta s Uranem, když byla extrémně naštvaná a nikam to naštvání nevylila, tj. též do ní zvenku vnesená dodatečná energie.

dan162 » Lupi Ano, dělá co umí, s tím plně souhlasím. Měl jsem sklon u rodičů hledat vinu, volbu, selhání - ale když jsem se vcítil a pochopil okolnosti a vývoj, tak mi došlo, že dělali to nejlepší, co dokázali.

A ano, nemáme se co montovat do cizích vnitřních vztahů, ale vzpomínka na jediný případ, kdy se bezmocného někdo zastal, je někdy ta rozdílová mezi černou a bílou volbou toho člověka po x letech.

dan162 » dan162 Děkuju jinak za podporu a pochopení. A když diskutujete, je to pro mne to nejkrásnější, dotýkáme se jemně navzájem.

dan162 » cimi Ano, přesně, má to být inspirující. S dotekem něčeho hlubšího, o čem se běžně nemluví. Plno rozhodnutí, prožitků, obtíží, pokusů každý den mizí v propadle času, nesdílené, se zdáním, že musíme být na vše sami.

V žádném textu nelze vše pochytit, jsou tam desítky sdělení - registrujeme třeba deset z nich a třeba jen dvě osloví, protože rezonují. A ty jsou k rozvinutí/sdílení/diskuzi. Super.

Ad poslouchání - tělo evolučně vždy poslouchalo nějaké hodnocení, nikdy to nebyl "běh do nikam". Je zvyklé že se něčím řídí a dle radixu je možné kouknout čím to je možné ovlivnit. Modeluju si tělo často Marsem. Aby to bylo pochopitelnější, kouknu na radix - není nutno Mars jangově řídit (příkazem/kopnutím při kvadrátu do Slunce), ale klidně i jinově táhnout jinou planetou, třeba jupiterovsky vytvářením cílených nových prostor, ve kterých Mars neodolá usilovně konat správným směrem, nebo posílením vnímání toho, co se nelíbí (Měsíc), kde Mars okamžitě jde řešit problém. Vypadá to, že tělo poslouchá, ale přitom se třeba jen zvedne schopnost vnímat a určit to, co je nepříjemné (viz ona hypersenzitivita). U mne je to o fous jiné, Slunce a Venuše mají do Marsu konjunkcí silnou cestu, funguje mi proto jak příkaz, tak hodnocení.

dan162 » thééé Nerozumím - co to je integrovat Neptun a Lunu? Je to něco jiného než vnitřní vjem/pocit? U Neptuna krátké jasné sdělení nebo impuls, u Měsíce vnitřní tah někam dle aktuální emoce (jedné nebo víc současně)? Je to jiné, než u žen?

Mechanizmus, jak cizí smýt - aha, jakože s vyšším věkem člověk už nemá v sobě nebo kolem sebe kousky druhých? Nebo že se ty kousky už vnitřně nedotýkají, protože vše je plošší?

dan162 » thééé Jde mi to příliš těžko, omlouvám se, peru se s tím, pro mne má snad vše svůj obsah, souvislosti, inspiraci, nabízím ve více místech otevřené dveře, nebo dávám okolnost k vnitřnímu pochopení. Mohl bych tomu dát ještě hodinu a zestručnit o polovinu, to asi jo, někdy zkusím. Někdy nevím díky nepropojení, které mi zatraceně vadí, na co se druhý přesně ptá.

Ke zbytku odpovím večer.

dan162 » cimi Účinky takového tranzitu si modeluji jako velmi těsný průlet magnetu. Když máme dva magnety, tak při pohybu kolem sebe vyvinou na sebe sílu a minou se. Je jedno, zda jde o přitažlivou nebo odpudivou sílu, jestli je to harmonický nebo neharmonický aspekt. To podstatné je, že neovlivníme dráhu magnetu, ale ovlivníme, zda jsme magnet, nebo třeba dřevo. Magnet když nenajde nic magnetického, tak nezapůsobí. Tím magnetickým v tranzitu Uranu jsou ty věci v nás, které překáží, brzdí, tíží, omezuje, je pevné nebo tradiční - a se kterými jsme do té doby z jakýchkoliv důvodů ve svém životě nedokázali nebo nechtěli hnout. Dřevem je to, co je v nás otevřené, proudící, bez hranic, přizpůsobivé. Takhle na to koukám, není v tom strach.

dan162 » cimi Ptám se pro kamaráda :-)) Hranice nemám dobře nastavené (cizí energie ulpívají) a bdělost - klidně nějakou příležitost minu, abych na sebe netlačil. Umíněnost porozumět to ano.

Došlo mi, že já v modelu perpetua mobile ztrácím dech a současně pobyt na nově "dobytém vrcholku" příliš často byl doprovázen otázkou "opravdu to stálo zato?". Vnější cíle, které jsem si stanovoval, nebyly v souladu se mnou. Tak jsem je zrušil, žádné že je lepší než špatné. Nemohl jsem jít přes přání, protože u mne to muselo být slovně a vždy jsem na něco zapomněl. Rozhodl jsem se dávat raději vědomě prostor v sobě slabším kusům ze stáda, někdy rozhodnutím co dělat, jindy upozaděním navyklého způsobu reakce. Zaujal jsem k sobě pozici pozorovatele než vůdce a začal jsem sledovat, co se děje u mne uvnitř. Jak reaguju v jaké situaci. Se snahou pochopit a vylepšit. Moc to nefungovalo, protože pořád šlo o záměr, cíl, ne o příčiny.

Už před delší dobou jsem se naučil odvahu (místo nedostupného otevření se), třeba o sobě napsat co mne bolí a odtud už šlo si něco ošklivého sobě přiznat, takže to nebylo daleko k tomu dát na piedestal autenticitu. Tu pravou očištěnou od mnou vytvořených záchranných řešení. S černou vzpomínkou jak kdysi dávno vypadala, když jsem si utíral na pařbě konané u paní kterou jsem neměl rád hořčici do záclon.

No a pozorováním těla, hypotézami a vyvracením hypotéz realitou jsem došel jednou k tomu, že odnepaměti jsem vždy připraven na akci, útěk. Příliš sympatiku, nucené aktivity, která mi není vlastní a vyčerpává mne, žádný odpočinek ani v klidu, žádný domov, žádné bezpečí. Došlo mi proč jsem to takto dělal, kde to vzniklo (pocit nespojení s mámou, bez pocitu emočního bezpečí a později snaha být přijat potřebností a vylepšení nastává jen aktivitou). Zjistil jsem ale také, že ty mé "slabší kusy stáda" mají své vlastní hodnocení, nebo spíš své hodnocení vědomého hodnocení a ve snaze pomoci reagují po svém. Tak jak umí, jak jsou evolučně a horoskopem postavené, dělají co umí a neumí. A přitom bedlivě vnímají co říkám, reagují na to svým jazykem, ale bleskově, od mého hodnocení k puzení je mžik. Jen já nevnímal že mluví, i když asi "mluvily" pořád. Každá část má jiný jazyk, který objevuju. Tak jsme vedli nějaké diskuze, třeba jak si vážím toho co dělá (opravdu jo), že ovšem staré recepty že nás dnes dostávají do problémů (konkrétní ukázky), že to chce jiný přístup, spolupráci, a ať říká co zachytí, že to je super, ale nově ať mi nesahá na volant. Ok, fungovalo, nezvyk, když se dělo něco nepříliš bezpečného a nebyly žádné strachy, žádné zásahy ani řešení od těla nepřišly. Důvěra s pozorováním, jak že mé recepty zaberou. O týden později jsem tělu řekl, že chci, aby mne na dovolené v noci nechalo spát - do té doby mne budilo prvním neznámým zvukem, jen proto, že by to mohlo být nebezpečí, k tomu pocit strachu. Ať tělo místo toho bedlivě poslouchá, zhodnotí, poradí se, ale nebudí když to není nutné. Že jsou zvuky sice otravné, ale do auta se nikdo nedostane, ostatně spával jsem i pod širákem a nikdy se nic nestalo, žádný poplach zatím nebyl důvodný. Probrali jsme všechny netypické zvuky typu zvonění zvonců krav v Alpách, aby bylo jasné, kdy mne určitě nemá budit. Možná se poradit s intuicí, to by bylo dobré. No a další noc se poradilo a ten zvuk mi přehrálo do sna, až jsem se probudil, prskal jsem, ale vlastně dobrý - měl jsem volbu, zda se probudím nebo ne, a rozhodl se probudit. Ale nevzbudilo mne, přesně jak jsem chtěl. Další noc byla diskotéka u parkoviště v Innsbrucku, mraky lidí, tuc tuc, a vzbudil jsem se odpočatej ráno, ani nevím kdy přestali, tipuji o půlnoci, tak dvě hodiny poté, co jsem usnul. Fungovalo to. A v té chvíli jsem zjistil, že slyším přes den o dost líp. Tělo naslouchá jak jsem chtěl a spolupracuje, super. Sluch je jemnější a silnější, některé vyšší tóny až pískání se objevily. Vjem neobsahuje strach z neznáma. Podle mne se jen vrátil na přirozenou úroveň, bylo to trvale snížené, jen jsem to nevěděl. Nechtěl jsem něco poslouchat.

Je to srozumitelné? Píšu jako obvykle od konce.

dan162 » Buddha/2 Posunulo mne to nejvíc ze všeho co jsem kdy zkusil. I v tom ukázaném případu - je super, že nyní už vím, že ten odpor svalů je zpráva a že ji od včerejška umím skoro už číst, zatímco předtím jsem se radoval, že tomu dokážu dát pozornost a zastavit děj.

Asi vhodný člověk, vhodná chvíle (například aspekty do Černé Luny). Přijímám, jaké to je (kde to je přirozené), nebo měním svá stará rozhodnutí (kde je to naučené) nebo vytvářím jiné prostředí (kde je to vynucené). Srandu nečekám, posuny ano, rozumět sobě ano.

dan162 » dan162 Možná bude zajímavé popsat způsob práce na sobě skrz mikrosituace. Podmínkou pro to je autenticita, kdy vůlí pokud možno nejdu proti sobě, nechám děj plynout, a asi i astrologicky vhodný radix, nejspíš dobře postavená Venuše. Každá mikrosituace nese vždy nějakou informaci o mne. Kombinuju astrologický pohled na sebe plus model evolučních vrstev v člověku, nechám si dávat reakce od AI na své hypotézy, třídím své i její nápady a zatím super.

Prakticky ze včerejška: třídím staré dokumenty co vyhodit a co ne. Spěch mi vytváří pocit, který v takové situaci mne zaujme - ruce jsou neohrabanější než obvykle, skoro se klepou, jakýsi trans, kdy vůle děj úplně neovládá. Jak to? Mnoha otázkami asi za hodinu dojdu k tomu, že běžná neohrabanost jemných pohybů daná zpětným Merkurem je u mne obvykle korigovaná jemnou prací Slunce-Mars. Docela náročné to tudy korigovat, Mars je hlavně na hrubé pohyby, neohrabanost je zmírněna úsilím/tréninkem o částečnou jemnost, na to jsem ale zvyklý. Zkoumám dále - není to vzorec, i když v těle to lze lokalizovat, v emoční oblasti pod žebry, ale není přítomná emoce. Kouknu do starších událostí, najdu, že Mars je háklivý na jemnou koordinaci třeba když mu řeknu, že to skoro je hotové, neumí vnímat čas a zvolní, protože to pro něj už je hotové. Tohle není ten případ, děj vypadá podobně, ale spouštěč je jiný...ááá střet hodnot. Blízká Venuše prosazuje jako důležitější sklidnění, které jsem své zvířecí části krátce předtím nařídil, a nyní v rozporu s tím spěchám. Protichůdnost, střet hodnot/příkazů. A jsou najednou pak i čitelnější nevysvětlitelné minulé případy, třeba kdy noha neubrala plyn v autě a auto vyjelo ze silnice (bez následků), když jsem spěchal za zakázkou, i když jsem si krátce předtím řekl, že už není nutno se honit za každou korunou. Každý den se dozvím něco nového a nějak na to zareaguji v sobě.

dan162 » Buddha/2 Hm, vnímám silně tu jednu rovinu trápení a ta mi přehluší to, že si to ten člověk tak vybral. Jsem strašpytel a volím cesty okolo louže, to může být tím, pravda. Mne uzemňuje, co ženský volí, podstupují a vydrží, jak hluboko a samozřejmě a běžně do sebe tnou, když do toho nakouknu u nich zevnitř v míře, kterou dokážu. Malá mořská víla, jejíž každý krok na souši je jako chůze po noži, navenek jsou vidět jen střípky. Může to souviset s nastavením vzniklým porodem svých dětí.

dan162 » Diviška Pro vás mám nyní jednu odpověď. Je velmi bolestné pochopit, že bolest ze vztahu je vzkaz vašich spodních vrstev, kde je to trápí, dlouhodobě a že není krátké snadné řešení, když se vše dlouhé roky a klidně desetiletí do dnešní podoby vyvíjelo. Soucítím s vámi, směsice bezradnosti, bezmoci, touhy, potřeb, představ, samoty i lásky. Zoufalost, žádná opora, tělo stávkuje, cesta není vidět. Hodně lidí tady prošlo stejným. Máte jednu výhodu, máte možnost volby, co se svojí půlkou, co se sebou, děj se pořád děje, není to jasná jednosměrka, jste paní svého osudu. Pobuďte tady co nejdéle dokážete je moje doporučení, zkuste otevřenost k sobě skrz řádky, které napíšete. Nejde o to, jaké sklidíte reakce, ona totiž stačí i třeba občas jen jedna supervěta ze sta, která vám pootevře další cestu.

dan162 » Buddha/2 Vždycky lituju takového rozhodnutí.Je mimochodem typicky traumatové (styl "už nikdy nebudu..."). Užil jsem si ho dost. Mne velmi zajímá, co píšeš, i když tomu třeba nerozumím, a i když to pozdějšími změnami ve vláknu změní význam nebo chybí kontext. Zbyde hrdá zřícenina, no bóže. Úplně nevěřím, že za cestou celého Buddhy ležely vždy jen perly.

dan162 » Buddha/2 Ale ne, je to fakt časté, dobře to je vidět třeba doma, raději zvládne nějakou krajní práci/situaci, i když z toho pak lehne a ví to předem. Něco mezi obětavostí a sebezničením.