Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » Nabi* Nějak tak. Toho, co pro někoho je oprávněně červená vlajka, si vztahově zraněný člověk vůbec nevšimne. Nedojde mu, že se dávno ocitl za čarou, že takto nevypadá vztah, ale co já vím soužití, kamarádství nebo vzpomínka na vztah, že láska je jednostranná, nebo ani to ne. Nemá to takový člověk třeba odkud nasát, nezažil to, respektive zažil v původní rodině něco mnohem horšího. Netuší, že se problémy řeší ve chvíli vzniku, protože partneři si to řeknou a je tou dobou ještě pro oba hodnota jak se druhý cítí a co prožívá. Ne až když negativní emoce nejdou utajit nebo snášet, to k odpojení druhého ze vztahu došlo z nějakého důvodu dávno předtím. Partnerky mne pak braly jako třeba pomocníka, ale ze vztahu už byly venku, jen to neříkaly. Kolik let jsem si myslel, že správný vztah je ten, který zvenku vypadá takatak (hlavně ne jako ten z domova).

dan162 » thééé Tenhle duální svět lze z překvapivě podstatné části časem dostat na světlo si myslím přes pozorování vlastních reakcí. Není zprvu jasné proč něco dělám, jen vypozorovat že to obvykle takto dělám. A pak docvakne intuicí kde se to sebralo, nebo logikou co jsem musel prožívat, že jsem zareagoval právě takto vypadajícím chováním. A je to na světle i bez nejtěžších zkušeností. Nicméně evoluce největší změny udělala právě v okamžiku největšího ohrožení.

V dětství - jinde se to nachází málokdy. Někde tedy ještě v břiše a nebo ještě dřív. Později to bývají co sleduju spíš důsledky zranění z dětství, včetně rozvodu jako následku nějaké dětské reakce měnící chování k sobě/druhým. Příklad - byl jsem už jako dospělý docela dlouho sobecký, ale to byl důsledek toho, že jsem nevnímal přes svou snahu pocit druhého. Vzniklo to u mne velmi časně.

K příkladu "moc vody, Luna, Neptun" - u ženy odpadá možnost se dodatečně dosytit, hledejme takového muže, který dává bezpečné prostředí, nikdy se nezachvěje a emočně drží :-D Snad raději Sportku, ne?

Lze tu deformaci přijmout (když je to pocitově neúnosné) přes specifický úkol, ale za mne bych raději našel řešení traumatu/deformace a až pak třeba ten úkol. Podle mne to půjde přes opakované kratší chvíle - v podstatě jde o to, aby spodní vrstvy aspoň na pět minut uvěřily, že je absolutní emoční bezpečí a otevřely se, přerušený vývoj by mohl doproběhnout. Ono totiž hodnocení, zda nastalo takové bezpečí, je zčásti vědomé a zčásti navoditelné volbou prostředí/okolí. Je to jen hypotéza, ale tuším, že tudy by to mohlo jít.

dan162 » Buddha/2 Právě že ne. Kupa ženských chodí snad i přednostně tím nejobtížnějším (z pohledu komfortu nebo snesitelnosti), nějak tak ze zvyku mi přijde.

dan162 » Abelas Souhlas, je to o cíli. Rozšíření prostoru možných cest o ty nepříjemné dává větší šanci na splnění cíle, beru. Jenže když takovou cestu zvolí ten, kdo tu snášenlivost nemá? Rozsype se cestou. Proč jezdit běžným osobákem do terénu?

dan162 » thééé Díky za každý střípek. No jo, u nás mužů chybí i v případě daru možnost rozvíjet sebe v oblasti Neptunu nebo Měsíce v mládí, kdy se člověk utváří, a díky vybití mužů každým dobyvatelem v pravěku není mužské kolektivní vědomí v oblasti Neptuna tak zakotvené jako ženské, není čeho se chytit v mužském principu (kdo ten dar má), vesmírný archiv nedostupný. Dokázal jsem si sice i v mužském světě už obhájit svůj prostor, i před racionály že mne tolerují (to v ženském není vůbec potřeba), ale to pořád není bezpečný kolektivní prostor.

Jo, Neptun na MC je pro mne super, když už nemám přímo úžasnou rybí energii v sobě, velký pomocník. Můj talent je ale slabší, že si mohu zvolit rádio neslyšet, jinak bych jako houba jen nasál emoce, které neodplují, každý nechá ve mne kousek, není mechanizmus, jak cizí smýt.

dan162 » Diviška Mici Angóra je super, nebojte se, dozvíte se odpovědi, jestli o ně stojíte. Za mne - naznačené aspekty, jestli je opravdu máte, nelze přesměrovat bez pevné vazby mezi vámi. Dále pak to co vidíte jako negativní je jen neharmonické, tj. nesoulad jako trvalá vlastnost, ale vaše jednání z toho nevyplývá. Typu bolí mne noha, nebudu běhat, ale nemusím dštít síru kolem. Pozornost bych dal ke dvěma věcem - proč jste přitáhla takového člověka (i případný rozchod není řešení, přitáhnete si následně totéž) a jak zvýšit vaše vzájemné vnímání druhého. Když vím, že sice mám k něčemu sklon, ale vím i jak druhý to cítí, tak se mírním, krotím, signalizuji, říkám co potřebuji. Oba víte, co vás zraňuje.

dan162 » thééé Dík za odkaz, podívám se, může být super.

Nemám dostupné porozumění, proč si někdy volíme cestu nepohodlím i v případě, kdy na to nemáme aparát, snášenlivost, výhodu atd. U mne to bylo tím, že jsem nevěděl, jak to prožívá ten druhý, v mém případě táta, v jeho vzorcích, výchově, zvyku okolí, a tak chci dnes vědět ne proč kdo co dělá, ale co prožívá, někdy proč prožívá zrovna toto a jak to zpracovává a někdy kde to vzniklo. Na víc nemám. Jenže aby druhý byl ochoten toto sdílet, na to jsem přitahoval jiné typy lidí.

dan162 » Buddha/2 Neboj, tvé příspěvky v koši nekončí. Vzal jsem to jako jiný úhel pohledu, pro mne super.

Autenticita? Co chceš říct? Slepá ulička, matný základ, škoda času, nebo...? Zažívám pocit uzemnění, vzrušení a klidu zároveň, když zkoumáním vlastní autenticity jsem našel odpovědi a seznam otázek je prázdný. Takový nezvyk. První otázka kluka v roce a půl "a takové to už bude pořád?" až otázka 57 letého muže "proč nevěřím, že film je jen film a ne realita?".

dan162 » thééé No jasně že to je celogenerační. Je mi 57, je to tedy velmi čerstvé. Samozřejmě lepší teď, než si vše odnést pod drn :-D

Nevím co je míněné slovem "otočit", ale obecně jsme už jasně v individuální době, tak koukáme na to co se děje jednomu člověku, kdežto v kolektivní době byla důležitá jednotka milion a někde ani ta ne.

No nemyslím si, že hrozny dávají nejlepší šťávu, když jsou drceny v lisu, jak říká úsloví. Ano, že síla přežití jako jedna z našich evolučních vrstev se plně ukáže až v průseru, ale není to zadarmo. Kdo bojoval, je navždy bojovníkem, ne láskyplným člověkem. Kdo utrpěl rány, nese si je s sebou jako závaží. K vnitřní síle se lze naštěstí dostat i bez takové ceny.

dan162 » Buddha/2 :-) dík za korekci. A rád tě zase "vidím".

dan162 » MG34 Zajímavé je, že vás chápu oba a neřeknu, že jeden z názorů je ten špatný, i když tu je sklon k ostrakizaci funky, se kterým nesouzním. Vnímám jako škodu, že probíhá vše mezi vámi jen na myšlenkové rovině, protože tam chybí rovina pochopení, ohleduplnost, soucit. A to tu zaznělo od druhých tolik láskyplných a moudrých slov, radost číst. Podotknu pro vás dva, že každé vyjádření, byť zdánlivě formulované proti něčemu je samozřejmě jen a jen výpovědí o sobě, a to včetně zcela zbytečných osobních útoků (jedno od koho).

Mám porozumění pro hledání odpovědí introspekcí, i když zvenku to může vypadat velmi nestandardně a málokdo má odvahu to zveřejnit. Pravdivost takové alternativy je ale vnitřní (ne nutně vnější jak rozumím obavám funky) a dodám, že vnitřně konzistentní konstrukce, vypadající pro někoho zvenku jako nerealistická, není (často pro nesrozumitelnost) přenositelná k někomu druhému jako scestí. On to totiž není návod, ale hledání. Odhalení sebe, za většinou řádků je nenapsaný pocit, někdy prožitek, ale ne ambice.

Myslím, že taková jasná vyjádření mohu říci, vzhledem k podobnému horoskopu, mám také stelium osobních planet se Sluncem ve vodě a poněkud stranou ležící zpětný Merkur, který pitvá do kořenů věcí, když z nějakého důvodu nedokážu lidi obejmout a propojit se emočně nebo prožitkem. Když se tenhle Merkur vědomě a trvale poměřuje s realitou, okolím, láskou a podporou, kterou má v sobě, tak neujede příliš, uhlídá mez mezi alternativou a fantasmagorií, mezi zpovědí a ochranou a přijde tak na leccos objevného, platného i pro druhé.

dan162 » cimi V obecné rovině bych ho bral jako spojence, potenciální vítr do plachet a připravil si pro něj práci. Když je v zápřahu a člověk dobrovolně ve fázi změn, tak to pak není elektrická rána, ale spíš se rozutíkávají šroubové spoje vlastního auta, když už mělo být dávno pryč, takže je nějaký čas na reakci.

dan162 » PepaKopřiva Mám ho celoživotně, tak se nijak nehroutím ani nebojím. Je to spíš můj miláček, svými aspekty u mne pravda poněkud těžkotonážní, ale velmi mi pomáhá v životě.

Zamyslel bych se, proč se události dějí zrovna tam, co to je za zprávu, kterou tím říká.

dan162 » MG34 Rybí vnímání je takhle v pořádku. A mimoto jsme všichni složeni z několika evolučních vrstev, narychlo spíchlých po nějaké drastické změně prostředí, kdy přežil jen ten, kdo staré zahodil a použil k přestavbě sebe - jinak bychom stále žili ve vodě a nejspíš měli ploutve, zatímco takhle si vodu jen nosíme s sebou v sobě. Ty vrstvy nejsou spolu tak kvalitně propojené, takže je normální, když v různých situacích se některá ze starších vrstev dostane na povrch - a je něčím jiná.

dan162 » cimi Dal jsem na otázku k tématu už jednu odpověď, tupě racionální. A přidám druhou úplně jinou odpověď, vnitřně emoční, vnímanou obvykle jako ženskou. Celé to je diskuze o našem vlastním pojetí vztahů, jak se ho učíme, prvotně jako děti, nebo později v jakémkoliv věku událostmi, respektive reakcemi na ně. Malé dítě, které přišlo na svět, zná jen přijetí. Mateřský cit je v základním nastavení vlastně plné přijímání. Otcovský cit podobně, jen je dočasně na tuto úroveň zesílený, muž je svou rolí od nějaké doby v evoluci lovec, který nepřijímá plně a vždy. Odráží se to v odlišné výchově kluků a holek, kdy se učíme vztahům.

Narcis, ve smyslu člověka vytvářejícího dojem, že je schopen lásky k sobě a empat, vytvářející dojem, že je schopen lásky ke všem, jsou dvě protichůdné reakce člověka na emoční odpojení od sebe jako způsobu života (empatem zde není míněn opravdový empat, který si fyzicky nemůže v žádné situaci vybrat, že jím nebude).

Když chci přijímat druhé, nikoliv jako racionální přijetí, ale emoční přijetí, musím být schopen přijímat sebe. Je to emoce, ne volba. Je to styl připoutávání se. V okamžiku, kdy moje nastavení je plné připoutávání se k věcem, lidem, tak vnímám odlišnost, ale neznám cizost. V okamžiku, kdy moje nastavení je oddělení od světa, tak mohu sebe nenávidět a zoufale volat po lásce, vynucovanou po druhých (narcis), nebo mohu sebe nepřijímat a mít odpor, částečný nebo plný, a zoufale se snažit mít pocit mít rád všechny kolem s nadějí, že budou mít rádi mne.

Naznačené dvě "řešící" cesty z popisovaných článků jsou metody snad popsatelné jako socializační, bez šance zasáhnout jádro problému - ve smyslu naučit se s tím žít a omezit své vnější projevy.

Kořeny vlastní připoutanosti jsou evolučně dané - zvířecí vrstva v nás připoutanost nezná, emoční je na ní postavená, obě jsme my.

dan162 » thééé Myslím, že částečně rozumím. Než jsem dokázal pochopit tátu a mámu, proč jednali jak jednali, a dostat téma z venkovní situace a následků do svého vnitřního prostoru, uplynulo...ééé...57 let života. Až díky tomu jsem i pochopil proč jsem já jednal jak jednal, a vytvářel to, co mne tehdy semlelo a proč jsem se identifikoval se sobcem i později s rohožkou. Znám tedy dvě protichůdné "role", i když to není narcis/empat, a obě byly scestí. Ne tehdejší chyba, ale nejlepší volba z tehdy omezené palety možností. Do té doby jsem to měl za nespravedlnost, extrémní naplnění tranzitů, zvůli nebo bezcitnost, zatímco dnes to je poměrně logický sled událostí, kde mohu dnes mít jinou volbu v tehdejší své reakci. Ne v rozměru role, abych dosáhl co potřebuji, ale změnou mé energie, jako motivace okolí, aby chtělo samo přijít, co umožní tehdy zastavený rozvoj. Tenkrát jsem právě šel na to rolí, abych vyvolal lásku, podporu kterou jsem potřeboval a tím víc jsem se vzdaloval od možnosti to získat - jednou i druhou "rolí".

dan162 » cimi Klobouček. A přesně popsané, jak by ne, když to bylo žité. Ke skoku do neznáma jasně že nestačí jen počáteční odvaha, ale i něco, co podrží v době následného bloudění v šeru - kde není jisté, že to je ohraničené nebo dočasné, i když to nejhorší už nepůsobí. Člověk sice ví co ne, ale ještě neví co ano a proč jsou alternativy slepými uličkami, dokud si jich dosyta neužije.

Chytit se nedá okolních lidí (často je na vše člověk sám - logicky, jinak by ho jeho blízké okolí nenechalo takhle hluboko padnout), optimizmus se nedá opřít o postupné zlepšení (stejně jako jaro obsahuje mrazivé dny), oporou nejsou vlastní pocity (jsou v zajetí nejistoty a starých vzorců), rodiny (zdroj bývá právě tam), kamarádů (nemají páru), knih (motivační literatura je spíš o aplikaci jak sebe někam nacpat), není obvykle přítomna obyčejná podpora (hurá, kdo ji z okolí má, bez řešení, jen podpora), lze jen sebe pozorovat a popisovat bez hodnocení a s láskou a měnit v sobě větičky. A zkoumat k ušetření let, co je jen následek a co příčina a co příčina příčin, jinak je přechodové období zbytečně dlouhé, klidně do smrti.

dan162 » cimi Můj pohled bude asi klasický:
1. to, jaké máme zranění, vysíláme do světa, okolí ho vnímá a reaguje na něj.
2. Některá zranění jsou komplementární (nejenom sadista-masochista) a plno vztahů je z deficitu
3. pevnost takovému vztahu dodává čas a obvykle také naše nevědomost jak se zaměřit na sebe a hnout s tím
4. vyjít z toho ven vždy znamená nejistotu, což je horší než známá hrůza
5. emoční vazba zůstává i po odloučení
6. za každým vzorcem (včetně nechtěné připoutanosti nebo vztahu k sobě) leží nějaká věta, nějaké rozhodnutí, nějaká nouzová reakce na krizovou situaci, ke které jsme měli odpor a kterou nechceme zažívat. Dokud bude ta věta a odpor platné, nelze se pohnout.

dan162 » PepaKopřiva Když je žák připraven, učitel se vždy najde. Jen houšť a větší kapky :-) Jinak každý má jiný způsob, kudy porozumí sobě, knihy jsou jen jedním z možných kanálů. Mám knihy moc rád, nicméně v posledních letech je to spíš koloběh, že knihy kupuju a po letech zahazuju pro nečtenost. Mne osobně nejvíc nakoplo, když jsem přišel o všechno a nejvíc mi dalo pozorovat vlastní reakce.

dan162 » Phenny Napadají mne dvě věci. První je konstatování, že jste spolu propojené na velmi intuitivní úrovni. To je velký dar. Druhé - sny beru jako neznalec za věc synchronicity a intuice, ale ne emocí, ne prostředí, kde se to ukazuje, ne děje. Jestliže nemíváte prorocké sny, nebral bych to ani jako zprávu v čase. Emoce tam si myslím v takovém případě vpadávají dodatečně jako hodnocení prožitku, vjemu, jako by byl skutečně prožívaný, takže bych je klidně z toho vypreparoval a bral to, co konci předchází, kde emoce ještě nejsou. Zprávu bych vnímal jako doporučení, že jedna z vás nejde ve vašem vztahu správně ve své životní cestě, že prožívané energie nejsou ty, které jsou s jednou z vás souladné. Jste spojené, není zcela jasné čí z vás to je. Nejsem vykladač snů, berte to prosím jen jako názor laika a příspěvek do diskuze.