Diskuze, Diskuzní fórum

...


Pozoruji oblohu
přesněji
dvě bouřky jak hádají se
už se nedivím že i vzduch má své hranice
když naráží šedá do černé
když barví se
blesky jako kopí sráží molekuly k zemi
místo krve kapky vody
živé mrtví v zemi
(šedá má mnoho barev..)

...vítr se zvedl
oči zavřely
to když jeden zasáhl srdce
uskočili k mikrokosmu
zkoumat zaprášené kouty
kde ani pavouci nežijí
jen spousta roztočů ve vrstvách
ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat
(vykašlat se na to..)
i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře
a magika vlastních sítí učarovala tě
jako když vrací se děj pozpátku
(to ty jsi ten pavouk)
vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle
míjíte se, jen rozvířil se prach
a usedl na knihu kterou držíš v ruce
jen jsi-li hoden...

...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno
to když “něco” je jinak, jen chybí slova
prodírá se prachem paprsek světla
k signaturám zrození i smrti
jak prst ukazuje na prázdné strany
a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti
ohluchlý tichem

je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek
hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou
mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli
ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě
a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi
i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi
(vznáším se s nimi…)


...na obloze kreslí černá už jen šmouhy
je jako opona, aby se i herci ukázali nazí
místo nich mě oslepuje slunce a já slzím
už ne jako kdysi z touhy…

...


Pozoruji oblohu
přesněji
dvě bouřky jak hádají se
už se nedivím že i vzduch má své hranice
když naráží šedá do černé
když barví se
blesky jako kopí sráží molekuly k zemi
místo krve kapky vody
živé mrtví v zemi
(šedá má mnoho barev..)

...vítr se zvedl
oči zavřely
to když jeden zasáhl srdce
uskočili k mikrokosmu
zkoumat zaprášené kouty
kde ani pavouci nežijí
jen spousta roztočů ve vrstvách
ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat
(vykašlat se na to..)
i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře
a magika vlastních sítí učarovala tě
jako když vrací se děj pozpátku
(to ty jsi ten pavouk)
vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle
míjíte se, jen rozvířil se prach
a usedl na knihu kterou držíš v ruce
jen jsi-li hoden...

...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno
to když “něco” je jinak, jen chybí slova
prodírá se prachem paprsek světla
k signaturám zrození i smrti
jak prst ukazuje na prázdné strany
a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti
ohluchlý tichem

je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek
hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou
mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli
ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě
a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi
i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi
(vznáším se s nimi…)


...na obloze kreslí černá už jen šmouhy
je jako opona, aby se i herci ukázali nazí
místo nich mě oslepuje slunce a já slzím
už ne jako kdysi z touhy…

Jak tezke chapat dnesni dobu, ktera nuti matku, matkou nebyt.
Jak snadne vziti vsechny iluze
Zit opravdu ci nezit?
Kdo pravem svym hrde povznesen
Rozhoduje o nas?
V prikori v jeho ocich zdravem
Chce nemozne po nas.
Postavena pred soud celim tezkemu obvineni.
Byti matkou svemu diteti
Je to ale opravdu provineni?
Radsi makat, do umoru kosti trpeti.
Nemam na vyber, nemohu se branit
Sve srdce jez boli, jen jeste vice zranit.

...


Pozoruji oblohu
přesněji
dvě bouřky jak hádají se
už se nedivím že i vzduch má své hranice
když naráží šedá do černé
když barví se
blesky jako kopí sráží molekuly k zemi
místo krve kapky vody
živé mrtví v zemi
(šedá má mnoho barev..)

...vítr se zvedl
oči zavřely
to když jeden zasáhl srdce
uskočili k mikrokosmu
zkoumat zaprášené kouty
kde ani pavouci nežijí
jen spousta roztočů ve vrstvách
ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat
(vykašlat se na to..)
i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře
a magika vlastních sítí učarovala tě
jako když vrací se děj pozpátku
(to ty jsi ten pavouk)
vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle
míjíte se, jen rozvířil se prach
a usedl na knihu kterou držíš v ruce
jen jsi-li hoden...

...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno
to když “něco” je jinak, jen chybí slova
prodírá se prachem paprsek světla
k signaturám zrození i smrti
jak prst ukazuje na prázdné strany
a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti
ohluchlý tichem

je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek
hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou
mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli
ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě
a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi
i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi
(vznáším se s nimi…)


...na obloze kreslí černá už jen šmouhy
je jako opona, aby se i herci ukázali nazí
místo nich mě oslepuje slunce a já slzím
už ne jako kdysi z touhy…

OCEAN

There is an ocean of opinions,

although a part is covered by ice.

Each of us is sailing on its own vessel,

and It is led by a captain who may have lost both of his eyes.

"Strach, Válka a Láska"

Strach je cesta k temnotě,
strach vede ke zlobě,
zloba vede k nenávisti, nenávist vede k utrpení.
Nechť láska provede nás skrze strach,
nechť láska promění ho v prach.

Války zde vždy byli a jsou.
Ve skutečnosti, lidé jsou ve válce sami se sebou.

Všechny války dvě strany potřebujou,
a říkám, není třeba volit si stranu,
je třeba zvolit si lásku čirou.
Pokud lidstvo lásku uvnitř nitra svého nenajde,
války tady s námi navždy budou.

Lidstvo v tomto světě, Zemi na mapě na kousky rozdělilo,
toto je důvod proč lidstvo tak často ve fázi války bylo.
Víra v tento systém války tvoří.
Války zde jsou, jelikož lidstvo se od svého nitra odklonilo
od svého srdce, a v tom nyní žije.
Trpíme nedostatkem soucitu a empatie
nedokážeme strádání svých bližních skutečně vnímat a přijmout
a dovolit tak lásce v tomto světě plynout.

Lidé v identitu JÁ a MOJE věří.
Nikoliv srdce , ale EGO války tvoří.

Všechny války na separaci jsou založeny,
hranicema států podloženy.
Lidé v " Já , moje národnost , moje země " věří.
...nikoliv naše země , lidstvo, náše planeta...

Jedinou cestou, jak zastavit války,
je třeba ztělesňovat frekvenci lásky.
Problém je, že mnoho z nás v temnotě žije,
netuší ani, že frekvence skutečné lásky existuje...

...


Pozoruji oblohu
přesněji
dvě bouřky jak hádají se
už se nedivím že i vzduch má své hranice
když naráží šedá do černé
když barví se
blesky jako kopí sráží molekuly k zemi
místo krve kapky vody
živé mrtví v zemi
(šedá má mnoho barev..)

...vítr se zvedl
oči zavřely
to když jeden zasáhl srdce
uskočili k mikrokosmu
zkoumat zaprášené kouty
kde ani pavouci nežijí
jen spousta roztočů ve vrstvách
ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat
(vykašlat se na to..)
i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře
a magika vlastních sítí učarovala tě
jako když vrací se děj pozpátku
(to ty jsi ten pavouk)
vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle
míjíte se, jen rozvířil se prach
a usedl na knihu kterou držíš v ruce
jen jsi-li hoden...

...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno
to když “něco” je jinak, jen chybí slova
prodírá se prachem paprsek světla
k signaturám zrození i smrti
jak prst ukazuje na prázdné strany
a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti
ohluchlý tichem

je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek
hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou
mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli
ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě
a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi
i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi
(vznáším se s nimi…)


...na obloze kreslí černá už jen šmouhy
je jako opona, aby se i herci ukázali nazí
místo nich mě oslepuje slunce a já slzím
už ne jako kdysi z touhy…

Čas ždíme z duše tvý slzy poslední
Neboj a klidně se, zpátky ohlédni
To Fénix svá křídla roztáhl na povel
Kdo píseň uslyší, shoří až na popel

..... atd


Nezní to lépe s rýmy? Báseň by měla mít shodné souzvyky.
Mějte se krásně a zdravě
BS

Zdravím. Báseň je literární dílo ve verších, většinou krátkého rozsahu a lyrického ladění. Zvukovými prostředky básně jsou rým, eufonie a metrum.
Mějte se krásně a zdravě.

No jasně . Jo a pak byli také v Americe stoupenci hippies a různých náboženských skupin, které tvrdily to či ono.... Vždyť si dělejte v literatuře co chcete, já vám jen sdělil definici básně. Toto není báseň ale emoční "úkaz". Nemá formu, libozvučnost ani stopu básně. Vždyť si to zkuste před zrcadlem zarecitovat. Nejpozději ve čtvrtém řádku první sloky se dostane do konfliktu s fonetikou, která se nicméně táhne celým textem.
Rytmus slova nula, rýmy nula, o libozvučnosti slov dík stavbě vět není ani památky.
Samozřejmě že se v klasické básni nemusí rýmovat každý verš ale právě ta již výše zmiňovaná rytmika slova se musí někde sejít (nejpozději na konci sloky), jinak tento literární útvar jak rytmicky tak melodicky nedává žádný smysl.
Je to jako kdyby jste od teď přestala dodržovat pravidla silničního provozu a tvrdila, že je to tak zajímavější. (Aspoň pro některé jak zjišťuji). Nebo pila kávu ze stolu, protože hrnek jí nedává dost prostoru.
Aby se tento emoční text stal básní potřebuje úpravu. Z tohoto textu by mohla být po "chirurgickém" literárním zásahu i zajímavá píseň.
A teď jednu důležitou věc. Nechci se dotýkat emocí autora, jen chci poradit jak dát jeho slovům "křídla" a ne poslat proti zdi, což udělal. Není to špatný text a má potenciál.

...


Pozoruji oblohu
přesněji
dvě bouřky jak hádají se
už se nedivím že i vzduch má své hranice
když naráží šedá do černé
když barví se
blesky jako kopí sráží molekuly k zemi
místo krve kapky vody
živé mrtví v zemi
(šedá má mnoho barev..)

...vítr se zvedl
oči zavřely
to když jeden zasáhl srdce
uskočili k mikrokosmu
zkoumat zaprášené kouty
kde ani pavouci nežijí
jen spousta roztočů ve vrstvách
ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat
(vykašlat se na to..)
i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře
a magika vlastních sítí učarovala tě
jako když vrací se děj pozpátku
(to ty jsi ten pavouk)
vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle
míjíte se, jen rozvířil se prach
a usedl na knihu kterou držíš v ruce
jen jsi-li hoden...

...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno
to když “něco” je jinak, jen chybí slova
prodírá se prachem paprsek světla
k signaturám zrození i smrti
jak prst ukazuje na prázdné strany
a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti
ohluchlý tichem

je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek
hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou
mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli
ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě
a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi
i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi
(vznáším se s nimi…)


...na obloze kreslí černá už jen šmouhy
je jako opona, aby se i herci ukázali nazí
místo nich mě oslepuje slunce a já slzím
už ne jako kdysi z touhy…

Kolikrát přepsané stránky

ticho a klid

kolikrát přehráné hádky

ticho a klid

sedím na rtech a hlídám co vyjde z nich
jako čistička zkažených potravin

nějaký paša guru hájí svá práva z poza rohu
někdy mu věřím
někdy roztáhnu křídla

je to jedno
jako vše co je JEDNO

bolest kříčí si sama
v komnatách smrti hledá počátek

a já nedotčena
jen naoko předstírám zranění
která pálí jak čert
na hrudi
v konečcích prstů
kterým schází dotyk
v odepření toho nepřirozenějšího

scházíš mi s ubýváním
scházíš mi tou prapodstatou úniku

dýchám, abych ucítila
déšť na listech prastarých stromů
blíž nesmrtelnosti
blíž tomu co mi šlape na paty
snad teď i zítra
v kořenech morku i zítřejším rozbřeskům

odevzdávám se
tomu co chybí
jako poupě růže očekávající včely

jsem pryč
i stále tady
někde v mezerách a pórech
zapomenutá něha….

~Mí


https://www.youtube.com/watch/…

Prý abych přežila
hledám ten obraz v mysli, i v každém kousku přítomnosti
a přitom sčítám rány, za každé klopýtnutí, když na mě jdou mdloby, za nepozornost
že stojím si v cestě
-bludný kámen, maják pro slepce-

Tak blízko až daleko
únavou bez výdechů
bolím jak zanícená hluboká rána, kráter spící si pro sebe svůj sen
místo vděčnosti v dlaních dusím zlost, prorůstá k srdci
aniž by se kdokoli ptal
křičí...

Častěji pro víru než pro skutečnost napínám vůli
dovoluji vydechnout si, tak jako každý den ulehá v míru
i já přeji si spočinout v nepohodlí

Kdo by to nemiloval?

-světlo je jak bodliny dikobraza-

A tak přišel vítr
hrubě strhal stromu listy
i ty které držel z posledních sil
shodil větve, i kůry
ne-vyhýbavě
aby zbyl sám
ve slunci
které nepatří zimě ani létu
na svém místě
mrtvý či živý
otisk jednoho z oka-mžiků
tak hebce měkký
jako tvrdost minulosti

—memento mori

...


Pozoruji oblohu
přesněji
dvě bouřky jak hádají se
už se nedivím že i vzduch má své hranice
když naráží šedá do černé
když barví se
blesky jako kopí sráží molekuly k zemi
místo krve kapky vody
živé mrtví v zemi
(šedá má mnoho barev..)

...vítr se zvedl
oči zavřely
to když jeden zasáhl srdce
uskočili k mikrokosmu
zkoumat zaprášené kouty
kde ani pavouci nežijí
jen spousta roztočů ve vrstvách
ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat
(vykašlat se na to..)
i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře
a magika vlastních sítí učarovala tě
jako když vrací se děj pozpátku
(to ty jsi ten pavouk)
vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle
míjíte se, jen rozvířil se prach
a usedl na knihu kterou držíš v ruce
jen jsi-li hoden...

...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno
to když “něco” je jinak, jen chybí slova
prodírá se prachem paprsek světla
k signaturám zrození i smrti
jak prst ukazuje na prázdné strany
a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti
ohluchlý tichem

je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek
hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou
mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli
ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě
a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi
i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi
(vznáším se s nimi…)


...na obloze kreslí černá už jen šmouhy
je jako opona, aby se i herci ukázali nazí
místo nich mě oslepuje slunce a já slzím
už ne jako kdysi z touhy…

2. 5. 2023
——————-


V máji…jako úsměv na rtech ztrácí se obzor
bez vysvětlení, každý chce kvést
chytáme se lásky, jak berlí mrzák
jako
jakoby
a stejně když slunce pohladí duši
ve druhé vteřině zarývá do zad zuby smrt

skrýváme v trnech ukrytý filtr
reklamy na to, jak si nejlíp schovat zadní vrátka k potěšení

jsem tak drahá, jak jen iluze umí být
nedám se zaplatit
jsem výměnou za amrit

a neztrácím se, jen tvořím suky
klubíčka k zahození
spálení v ohni
ach ty čarodějnice
nechtít ani pravdu okusit

V máji…když jsme v míru
sám vidíš, jak vítr rozhání vlasy, aby nebylo vidět do očí
které pláčou do svých žil a mění víno na vodu

skrýváme v trnech ukrytý filtr
a neznáme ani sebe sama
ve snaze dotknout se
…ve stvoření
…

9.6.2023
—————-


Někdy cesta vede až na okraj
těžko vysvětlovat kolemjdoucím, proč stojíš na útesu a láká tě to dál
srdce pálí a místo tlukotu země-třese…
(pojď dál…)

A není to hlas flétny, který promlouvá tělem
není to zvuk
není to obraz
nikdo tě netlačí
Jen srdce pálí a místo tlukotu země-třese…

A těžko vysvětlovat, že některé věci nejde nahradit
a těžko si vysvětlit, že některé věci se prostě stanou…
pak promlouvá to tělem
jakoby každá buňka podávala druhé ruku
jsou vás nakonec statisíce…

Je nutné dávat životu pauzu?
Je ticho tak sterilní veličina?

Ne nikdo tě netlačí
a vidíš to teď jasně, stejně jako když jsi před lety zaměnila póly
kde bylo nahoře, je teď dole
je naivní ptát se zda to ustojíš

jen pár centimetrů, na které je každý sám

srdce pálí a místo tlukotu země-třese
ne nikdo tě netlačí

(pojď dál….)

Nevím. Po letech přemýšlení, jak s tímto sdíleným profilem naložit, jsem původní kombin trochu rozmetala, abych mohla vylézt.
Takže, moji milí známí i neznámí: když se v diskuzi podepíšu T., jsem to já (tedy spíš něčí představa). Podobně když užiju

Sny mívám většinou zvláštní, poslední dva dny přímo divné. Včera mořské vlny v turbo spirálách. Dneska jsem se probudila s fyzickou bolestí v srdci, že z mé ložnice udělal blízký člověk obývák. Teprve po probuzení mi došlo, že to tak fakt je. Většinu času jsem sledovala záda. Ó Morfee, není tvou podstatou Zapomnění?

Konec představení. Nebo spíš prvního dějství. Pokud se touláte kolem, klidně přiložte své polínko.

T.

... třeba znovu tisíckrát...

Když si tu píšu sama se sebou a současně je to přístupné lidem - je to monolog?

Včera jsem si cestou do Prahy říkala, že mám pořád pocit, že na mě svítí společná cesta. I když to nedává smysl.
A pak večer slyším, že úplněk na mém slunci by mi měl svítit na cestu.
Tak nevím. Náhoda? Možná mi jenom ze všeho hrabe.

To je na mě moc složitý. Na to v sobě nemám dost medoviny.

Mám Tě ráda. A v únoru na viděnou. :-)