Diskuze, Diskuzní fórum

Tuatha Dé Danann » cimi Je možné, že si to vykládám jinak než bylo myšleno, každopádně mě to zasáhlo, z mého pohledu to má obrovskou hloubku a smysl.

cimi » cimi Stejně jako je snadné vyslovit, tak snadné je uřknout
svět je provázaný strukturami
každý sleduje své vlastní dráhy
střetáváme se na křižovatkách,
Víme, kdo má přednost
většinou
tak jsme naučeni…
(a pak tu jsou TA místa
kam se příliš nechodí
kde nechceme, aby nás kdokoli poznal
kde každý z nás se stává vrahem…)

Svět je plný sítí, kde každý se může potkat s každým
na cestě, letmo nebo nárazem
světla vlásečnic…
(ale pořád tu jsou i TA místa,
kde chce se něco v nás stát
((nebo se tak děje))
-ano ti vrazi-
a my posíláme se MIMO
((proto jsou tu i TA místa)) )

Jsou lidé, kteří žijí v napojení
(však vždy je, na co se napojit)

-sítě vše jistí-

a přesto se žije mimo záznam…ad acta - carpe diem
v prostoru zapadlých uliček něco v nich sbírá drobky, které upadly od večeře, mimo běžné dráhy, v těch uličkách, kde každý se stává… ….

Něco ve mně žije napůl
přelívá se přes sítě vlásečnic
nemá břehy
Tady i tam
Míchám….
Otevřená zahrada
i rozbořený chrám
Hojím rány z bitev
-mimo záznam-

Nádech
Nádech
Nádech
(bolí)

Na výdech se neptám….

-jen tak, z režimu potkávání obsahů, které nikdo nechtěl-

Abelas » cimi Před úsvitem


Jsou balkóny, co hledí na východ
S kamennou lhostejností sobě vlastní pak
denně pozorují tu neochotu prvního světla
nechat se poznat světu
Jenže tehdy v travinách a parcích propukají první cvrkoty,
kupříkladu křoviska tam v rohu zahrady
uzavírají tajnou úmluvu
o ztraceném dětském míči
("Necháme si jej, dokud nás podzim neopadá...")
A pak projede kolem cisterna s mlékem a zavoní to odzadu od pekáren
Světlo chápe, že se povinnosti již nevyhne
a právě tehdy zavíráme dveře od balkonů
Zevnitř


* * *

cimi » cimi



Nic není mi větším potěšením

-můj obraz má v sobě trhliny-

Okukuju je
bojím se dotknout
co kdyby zmizely

Tak dlouho ve vězení
Vězním
Vězníš
Vězníme

Kde vlastně se schovávám
a kdo mě vidí, když ani sama sebe nevidím

Nasávám ten vzduch, který se hýbe za obrazy

Na jedné cestě
Příliš rychle
Příliš dlouho
Příliš sama

Nemůžu se dočkat až vykolejím…

…

tulačka_gryf » cimi A náš společný přítel, co se podepisuje neviditelným inkoustem :)) mrzl v autobusu a málem rozbil mobil.

Míříme do míst, kde Magdalena přistála v Evropě. Shodou okolností v době konání festivalu "mých lidí"

Šťastně dojeď

tulačka_gryf » cimi Děkuju za reakci. :) Škoda, že ji smazal Mikuláš.

V obou případech, kde to řeším, je třeba rozpohybovat lymfu a v ruku v ruce s tím ta imunita.
V jednom případě o to náročnější, že je tam nejspíš Crohn.

Nevzdávám se. Věřím, že i zrazená nitra se dokáží otevřít.

tulačka_gryf » cimi To je na mě moc složitý. Na to v sobě nemám dost medoviny.

Mám Tě ráda. A v únoru na viděnou. :-)

tulačka_gryf » cimi
Možná záleží víc na pocitu než na obsahu. Možná strach ze ztráty sebe-kontroly? Nevím. (Mě by podobný sen asi ještě chvíli "pronásledoval".)

Snad se máte krásně. ❤️

cimi » cimi 30.8.2023
——————
V dlaních a mezi prsty



Můj život je výdech
dlouhý a ochablý
jako se rozpíjí barvy v mlhovině
Dálího hodiny
a vzorek kapky pod mikroskopem
(ukaž zda skutečně jsi)
— ty který jsi i nejsi vidět

Okamžikem narození
neznám břehy
kam až nevidím, cítím jak mísí se život se zemí
tam není už síly rozrušit kámen
tam není už vůle plout dál
tam vysychají prameny
tam zastavuje se čas v bažiny
mrtvá ramena
(ukaž kde skutečně jsi..)
— ty který nebydlíš

Tam kde nedosáhnu
a síla ztratila poslední kapky
je dotek silnější než vůle
pružiny chtění svíjí se jako hadi
zpět do klubka
zpět do dělohy
tam kde ztratil se kdysi i čas
(v omylu narození schováváš smrt
v laskavosti jejích kostí kolíbáš zrod)
— ty který nemáš jméno

Můj život je tvůj výdech
křik bez ozvěny
ticho neslyšně dotýkající se paralel
dřív než spatříš cíl, jsi zpět
držíš se mě jako stín, má polovina
oko pravdy
nezaujaté
nezajaté
tečka bez pýchy významu

(i kdybych nedýchala
ty mnou budeš dýchat)
— ty který…

cimi » cimi 9.6.2023
—————-


Někdy cesta vede až na okraj
těžko vysvětlovat kolemjdoucím, proč stojíš na útesu a láká tě to dál
srdce pálí a místo tlukotu země-třese…
(pojď dál…)

A není to hlas flétny, který promlouvá tělem
není to zvuk
není to obraz
nikdo tě netlačí
Jen srdce pálí a místo tlukotu země-třese…

A těžko vysvětlovat, že některé věci nejde nahradit
a těžko si vysvětlit, že některé věci se prostě stanou…
pak promlouvá to tělem
jakoby každá buňka podávala druhé ruku
jsou vás nakonec statisíce…

Je nutné dávat životu pauzu?
Je ticho tak sterilní veličina?

Ne nikdo tě netlačí
a vidíš to teď jasně, stejně jako když jsi před lety zaměnila póly
kde bylo nahoře, je teď dole
je naivní ptát se zda to ustojíš

jen pár centimetrů, na které je každý sám

srdce pálí a místo tlukotu země-třese
ne nikdo tě netlačí

(pojď dál….)

cimi » cimi 2. 5. 2023
——————-


V máji…jako úsměv na rtech ztrácí se obzor
bez vysvětlení, každý chce kvést
chytáme se lásky, jak berlí mrzák
jako
jakoby
a stejně když slunce pohladí duši
ve druhé vteřině zarývá do zad zuby smrt

skrýváme v trnech ukrytý filtr
reklamy na to, jak si nejlíp schovat zadní vrátka k potěšení

jsem tak drahá, jak jen iluze umí být
nedám se zaplatit
jsem výměnou za amrit

a neztrácím se, jen tvořím suky
klubíčka k zahození
spálení v ohni
ach ty čarodějnice
nechtít ani pravdu okusit

V máji…když jsme v míru
sám vidíš, jak vítr rozhání vlasy, aby nebylo vidět do očí
které pláčou do svých žil a mění víno na vodu

skrýváme v trnech ukrytý filtr
a neznáme ani sebe sama
ve snaze dotknout se
…ve stvoření
…

cimi » cimi Pamatuju si ten den
kdy jsem ležela na zemi

(ten pohled z okna nejde napodobit)
jabloňový sad
hned za ním hřbitovy
nad hlavou proletělo letadlo
modré nag champa
a ticho v opuštěném bytě

zvonky rozbíjely mé struktury až na atomy
jako rozpouštějící se barva přeskupující se ve tvary a beztvary
vědomí soucitně pozorující proměny
bez tíže kdy bolest je tak daleko
jakoby země se ani nedotýkala
magnety z různých galaxií trhaly si kousek po kousku
a zbytek se propadl do černé díry
chvíle kdy nejde vidět
a znova a znova si pouštíš ten stav
v domnění, že jednou se propadneš úplně a narodíš se jinde a jindy

-do ticha které je jasně zelené jako květy jara
a voní po lípě-

Na zemi, probouzená ze sna
jemně čpící pachem zaječích bobků
zapomínám že čas je tvárný
asi jako rozlitá ranní káva
když slízneš facku
a vzpomínky jsou sítě čekající
your own musca naivity

směju se…

cimi » cimi A tak přišel vítr
hrubě strhal stromu listy
i ty které držel z posledních sil
shodil větve, i kůry
ne-vyhýbavě
aby zbyl sám
ve slunci
které nepatří zimě ani létu
na svém místě
mrtvý či živý
otisk jednoho z oka-mžiků
tak hebce měkký
jako tvrdost minulosti

—memento mori

cimi » cimi Prý abych přežila
hledám ten obraz v mysli, i v každém kousku přítomnosti
a přitom sčítám rány, za každé klopýtnutí, když na mě jdou mdloby, za nepozornost
že stojím si v cestě
-bludný kámen, maják pro slepce-

Tak blízko až daleko
únavou bez výdechů
bolím jak zanícená hluboká rána, kráter spící si pro sebe svůj sen
místo vděčnosti v dlaních dusím zlost, prorůstá k srdci
aniž by se kdokoli ptal
křičí...

Častěji pro víru než pro skutečnost napínám vůli
dovoluji vydechnout si, tak jako každý den ulehá v míru
i já přeji si spočinout v nepohodlí

Kdo by to nemiloval?

-světlo je jak bodliny dikobraza-

cimi » cimi Kolikrát přepsané stránky

ticho a klid

kolikrát přehráné hádky

ticho a klid

sedím na rtech a hlídám co vyjde z nich
jako čistička zkažených potravin

nějaký paša guru hájí svá práva z poza rohu
někdy mu věřím
někdy roztáhnu křídla

je to jedno
jako vše co je JEDNO

bolest kříčí si sama
v komnatách smrti hledá počátek

a já nedotčena
jen naoko předstírám zranění
která pálí jak čert
na hrudi
v konečcích prstů
kterým schází dotyk
v odepření toho nepřirozenějšího

scházíš mi s ubýváním
scházíš mi tou prapodstatou úniku

dýchám, abych ucítila
déšť na listech prastarých stromů
blíž nesmrtelnosti
blíž tomu co mi šlape na paty
snad teď i zítra
v kořenech morku i zítřejším rozbřeskům

odevzdávám se
tomu co chybí
jako poupě růže očekávající včely

jsem pryč
i stále tady
někde v mezerách a pórech
zapomenutá něha….

~Mí


https://www.youtube.com/watch/…

beno » cimi Omlouvám se ale mě hodně oslovuje harmonie slova. Slova mají bez ohledu na rýmy svá specifika. Některá kooperují spolu tak intenzivně že není poznat že nejsou v rýmu. Bez těchto závislosti je ale každá věta jak suchá větev. Také mám písně kde nerýmuji každý verš ale nahradím ho aspoň harmonií. Musí tam něco být aby myšlenka mohla projít až k posluchači.

Mějte se krásně a zdravě

beno » cimi ...neměl jsem na mysli volný verš = hippies. Myslel jsem toho pána, který veršovat neuměl a tak si vymyslel volný verš aby si to odůvodnil. Kdybych měl čas udělal bych "wolfince" z toho textu píseň. Na tom je pak dobře poznat co bylo tou mojí radou míněno.

beno » cimi Můj názor znáte. Už jsem se k této tématice vyjadřoval. Vždycky se najde někdo, kdo ze své neschopnosti udělá nějaký prospěch pokud najde dost těch, kteří to mají podobné. Báseň je jasně definována. Vše nad nebo pod je nad nebo pod.

beno » cimi Vůbec nevadí, je v pořádku že má každý jiný názor. Vycházím jen ze svých vlastních zkušeností a chtěl jen vypomoci, postrčit. V každém případě bez rýmů to nebylo není a nebude ono. Chybí harmonie slova, myšlenky a to chybí mnohdy tak málo...

beno » cimi No jasně . Jo a pak byli také v Americe stoupenci hippies a různých náboženských skupin, které tvrdily to či ono.... Vždyť si dělejte v literatuře co chcete, já vám jen sdělil definici básně. Toto není báseň ale emoční "úkaz". Nemá formu, libozvučnost ani stopu básně. Vždyť si to zkuste před zrcadlem zarecitovat. Nejpozději ve čtvrtém řádku první sloky se dostane do konfliktu s fonetikou, která se nicméně táhne celým textem.
Rytmus slova nula, rýmy nula, o libozvučnosti slov dík stavbě vět není ani památky.
Samozřejmě že se v klasické básni nemusí rýmovat každý verš ale právě ta již výše zmiňovaná rytmika slova se musí někde sejít (nejpozději na konci sloky), jinak tento literární útvar jak rytmicky tak melodicky nedává žádný smysl.
Je to jako kdyby jste od teď přestala dodržovat pravidla silničního provozu a tvrdila, že je to tak zajímavější. (Aspoň pro některé jak zjišťuji). Nebo pila kávu ze stolu, protože hrnek jí nedává dost prostoru.
Aby se tento emoční text stal básní potřebuje úpravu. Z tohoto textu by mohla být po "chirurgickém" literárním zásahu i zajímavá píseň.
A teď jednu důležitou věc. Nechci se dotýkat emocí autora, jen chci poradit jak dát jeho slovům "křídla" a ne poslat proti zdi, což udělal. Není to špatný text a má potenciál.