Diskuze, Diskuzní fórum

Najdise.cz » Marhon Náhodná je nádherná...

SLUNOVRAT » Marhon

....nic není náhoda,
tvé verše chutnají
jak lahodná jahoda,
což také není náhoda.

děkuji

ave » Marhon Ahoj je to krásné odložení

Marhon » Marhon dvaasedmdesátá...



Náhodná.

Náhodná jsou první pozvání,
co otevíraj dveře.
Náhodná jsou první setkání,
myšlenky o důvěře
a odstraněné bloky.
Náhoda jsou první, směr vedoucí kroky.

Náhoda jsou uzavírky
a šipky jiným směrem.
Náhoda jsou letmé zmínky,
průchod novým dějem,
a intuice, co tě doprovází.
Náhoda je to co přijde, když něco jiné schází.

Náhodná je volná ruka,
když se ztrácíš v davu.
Náhoda je to co čeká,
když zůstaneš vzadu
a zastaví tvůj pád.
Náhoda se oběví a pomůže ti vstát.

Náhodné jsou myšlenky
a nově nalezené cíle.
Náhodné jsou vzpomínky
i dech beroucí chvíle
a povzbudivá slova.
Náhoda přichází a odchází a vrací se ti znova.

Náhoda je okamžik, co se zjeví v mezičase.
Náhoda jde kolem, po svojí vlastní trase.
Náhodu nevidíš
a neslyšíš
a přece tady je.
Náhoda neexistuje.

SLUNOVRAT » Marhon

Ahoj,
tak ten palec nahoru je za to krásné vyjádření ,
vystižení pohledu času, s kterým se ztotožňuji,
neboť to cítím také tak. Pro mne je život skládačkou,
mozaikou.
A ta poznámka i čas se cení je v podobě vážení si
toho, že nejen zde vkládáš , ukládáš své básně, ale
i toho času, který tomu věnuješ+ momentu jak to tu
uložíš. Tvé básně si fakt zaslouží lepší ocenění.
Mockráte díky za mne.

hajounek » Marhon Jasně, inventář

Ty Tvé básně by zasloužily víc, než pár smajlů. Krásné moc!

SLUNOVRAT » Marhon


i čas se cení.

hajounek » Marhon

Marhon » Marhon jedenasedmdesátá...




dluhopisy.

čas běží, den po dni, jako navlečené korálky...
ta šňůra, co je drží pohromadě,
snad život, či osud, či jsou navlečené v jiné pravdě
a v barvách co se mění
a smysl je v utajení.

čas běží, den po dni zdá se,
však něco v té šňůrce ukrývá se,
zjeví se obraz, či chvíle,
mihne se v očích pošetile,
dnem nebo nocí,
co rozum nemá ve své moci,
ten malý prapodivný host.
snad minulost.

minulost, co dneska stíná hlavy,
jednomu po druhém a nám všem dohromady,
vytáhla staré spisy,
staré dluhopisy.
nedosáhne na ně ani svědomí,
vždyť paměť objevit je neumí,
neví, co bylo kdysi,
když vznikly dluhopisy.

čas běží, jako navlečené korálky...
však vrací nám, co bylo kdysi.
ztracené dluhopisy.

Marhon » Marhon sedmdesátá...



sním o tobě nebo se ti zdám?

do světa snů, jejihž důvod neni znám,
v žádném století, v žádné době,
nechávám vejít siluetu,
oděnou do pocitu.
sním o tobě
nebo se ti zdám?

hvězdná noc odemyká čas,
půlnoční měsíc se usmívá
a svou stříbrnou duší,
snad to tuší,
tě objímá
a dýchá do tvých řas.

vcházíš do snů na krajkách orosených pavučin,
na spících květech máku,
na obláčcích přání,
půlnočního snění,
i křídlech ptáků,
co vrhaj lehký stín.

přicházíš a noční svět rozkvétá,
srdce se vznáší ve hvězdách
a snad i zpívá,
když se dívá,
jak hvězdný prach,
tě stříbrem obléká.

kráčíš, tím nočním dnem,
s myšlenkou, kterou víš,
že jsem jen sen,
že jsi jen sen,
se otočíš,
s úměvem.

do tajemných oken dalšího z rán,
půlnoční měsíc se skryje,
ztrácím tvou tvář
a hledám snář.
jsi má fantazie
nebo se ti zdám?

SLUNOVRAT » Marhon krásné

a prosím ponechejte.

díky za ně.
Budu se k nim vracet.

Marhon » Marhon devětašedestátá...pro...


co oči neviděly.

ten den se rozsvítil jak svatojánská lucernička v nočním tichu,
každý ucítil ten žár, co dala svíčka, tu radost smíchu,
to světlo světla mezi ostatními těly,
co oči neviděly.

ten den se rozzářil, jak slunce v ránu, když vzhlédne v prvním šeru,
jas v té svatozáři zvedl bránu k srdci tvému
a všichni vstoupit směli,
to oči neviděly.

ten den se rozjasnil a nádech voněl po štěstí,
ten sen, co každý snil, tiše vešel do cesty
a byl tak krásně smělý,
co oči neviděly.

ten den, kdy vstoupilas do života, byl hodně cenný,
co oči neviděly...
jak tvé srdce zářilo a hřálo.
bylo nám přáno.

Marhon » Marhon osmašedesátá...


autorská práva.

zvedl člověk hlavu k oblakům
a změnil nebe.
sklonil člověk hlavu
a změnil půdu.
snad přirovnal to k zázrakům,
až z toho zebe.
snad je v právu.
svět padá vzhůru.
svět stoupá k zemi.
co bylo není.

tak člověk tvoří,
tak člověk hledá.
pokrok a věda,
v tý duši hoří.
a člověk padá a člověk vstává.

přes všechno dění,
kdy svět se hroutí,
na svojí pouti,
člověk vše mění,
i přes mrtvoly, i to se stává.

voda se zvedá,
a půda praská,
zmizela láska,
Země se hněvá,
že porušili autorská práva.

zvedl člověk hlavu k oblakům
a byl slepý,
sklonil člověk hlavu
a neslyšel,
jak země křičí do mraků,
jak život trpý,
v tom novém stavu.
květ nepřišel,
jen trny
a změny.

svět pláče
a strádá,
jen se brání a to bolí,
toho rváče
jen kárá,
už za cokoli
a to se stává,
když Zem se zlobí,
že porušili autorská práva.


až zvedne člověk hlavu k oblakům
a změní sebe,
skloní hlavu,
obejme druhé,
to přirovná se k zázrakům,
až uzná tebe,
až najde v davu,
co není bude.
až najde Zemi,
člověk se změní.

Marhon » Marhon sedmašedesátá...


212 stupňů Fahrenheita

myšlenky se stulily do klubíčka,
jak bílá koťata,
jsou zticha jako myška
a spí
snad ví,
co přinese 212 stupňů Fahrenheita.

nemaji zdání, co obyčejné a strohé,
zaklepat chce na vrata,
tisknou se jedna k druhé,
hřejí se na duši
a netuší,
že blíží se 212 stupňů Fahrenheita.

myšlenky se k sobě stulili
jak spící koťata
a nevědí, že za chvíli
klidný nádech,
výdech,
přesekne 212 stupňů Fahrenheita.

Marhon » Marhon šestašedesátá...


věčnost.

věčnost se zastavila na rozhraní snění a nicoty.
dívá se dolů,
do šedi prázdna,
snad přemýšlí, co dál.
snad zapoměla kráčet v té době samoty,
nemohla domů,
duše žádná,
nikdo, kdo by si to přál.

věčnost se zastavila na území nikoho.
zavřela oči,
zahleděla v dál
a nechtěla už víc.
unavená kráčela jen pro slovo,
však se neotočil,
kdo by jí ho dal,
kdo by chtěl zastavit a říct.

věčnost stojí na území nicoty, vprostřed davu,
stojí tiše,
naslouchá
a srdce už si vyhloubilo vrásku.
zavřené oči, zvedá svojí hlavu,
výš a výše,
víc si netroufá
a hledá kolem... svoje slovo.

Marhon » Marhon pětašedesátá...


vděčnost

vděčnost
jsou ruce založené v klíně,
čas, kdy touha po rodině,
se mění v návrat domů,
vděčnost
je dotek pohlazení
a pohled v rozednění
do vršků stromů.

vděčnost
je láska položená v dlani,
když člověk hledí do svítání,
když ví, že je,
vděčnost
je úsměv krásné tváře,
ten jas ze svatozáře,
co v srdci hřeje.

vděčnost je krátká chvíle,
pohled, dotek, ruce v klíně,
vděčnost jsou okamžiky
a za ně díky.

Marhon » Marhon čtyřiašedesátá...


jedu domů.

ráno ještě spí a noc mi šeptá na na víčka
vstávej.
ostatní ještě sní a mě hraje písnička
k probuzení.
vařím černou kávu, co odežene poslední
spánek,
vnímám zprávu, co po týdnu libě zní
do rozednění.

dnes jedu domů.

vyjíždím a dálnice je téměř prázdná,
jen pár bílých světel problikne "jeď dál",
zařadím a do noci se ozve zpráva,
z vysílačky, výzva na kanál.

"bereš mě?"

slunce vychází a ve dvou se to lépe táhne,
kafe už jsem vypila a prohodila spoustu vět,
s kolegou mě přešel i přechodný spánek,
už opouštím ten cizí svět.

vracím se domů.

cesta utekla a pomalu se budu loučit,
blíží se mi sjezd, naposledy zablikám, je čas.
"já už jsem doma kámo, tak už budu končit,
dobře dojeď a ozvy se zas.

jedu domů."

Marhon » Marhon třiašedesátá...pro...

Básnířka.

Básnířka vzala barvy a vykreslila siluetu,
myšlenku o pocitu
a o touhách,
snad kreslí strach
a pláč v útrobách
co touží po soucitu.

Básnířka, vnáší barvy tak temně,
a přesto jemně,
kreslí básně,
tak krásně,
až zdá se,
že pláče země.

A tak byl světu obraz veršů dán
pocitům odevzdán,
však chybí rám,
co držel by zevně,
pevně,
v němž by byl uchován.

Marhon » Marhon dvaašedesátá...

mezidobí.

když se večer s nocí laská,
vzniká v ten čas šedá kráska,
která se rozespívá,
když bránu otevírá.

myšlenky a déšť se snoubí,
hledí tiše do podloubí,
kapky zlehka mysl zdobí
a vzniká tak mezidobí.

čas stojí a prchavé okamžiky v něm,
se ztrácí
a vzpomínky je navrací zpět,

čas a myšlenky srdečních stěn,
co jak ptáci,
se vrhají v střemhlavý let,

aby pak stoupaly k oblakům ve vteřinách ticha,
celý svět dýchá
tak lechce
a nechce
se vzdát

té chvíle v mezidobí,
co už nenapoví
nač se ptát.

brána srdce otevírá,
všechno zlé se zapomíná,
sbírá ze skla kapky vína,
jedna chvíle podmanivá.

myšlenka náhle v duši bledne,
čas se znovu rozeběhne
a víc už nenapoví
krátký čas při mezidobí.

Marhon » Marhon jedenašedesátá...pro...


jsem já

to jsem já, řekla jedna duše do nového rána,
to jsem já a usmála se v myšlenkách,
to jsem já a byla to ta nejkrásnější zpráva,
od toho, kdo byl ve vzpomínkách.

jsem já a paměť kreslí jedny z nejmilejších očí,
jsem já a její věčný úsměv na tváři,
jsem já i světem pootočí,
jen aby ten se celý rozzářil.

jsem já je tady všude kolem,
jsem já, ač na míle vzdálená,
tu teď snídá se mnou za mým stolem
a tak se krásně usmívá.

to jsem já, řekla jedna duše do nového rána,
jsem já mi úsměv přináší,
jsi a já jsem za to ráda,
tebe si v srdci odnáším.