Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Marhon pětapadesátá...


"S dovolením"

"S dovolením", řeklo ráno a odhrnulo mraky,
uložilo k spánku noční ptáky
a pošimralo vršky stromů.
"S dovolením" a snášelo se z nebe dolů.

"S dovolením" řeklo ráno a pohladilo kočku na komíně,
zavrněla a protáhla se líně,
kotě pak honí po střeše,
paprskem, co slunce vykřeše.

"S dovolením", řeklo ráno a otevřelo vrátka,
dalo lesklou rosu na poupátka
a načechralo sojkám peří,
"S dovolením" a naleštilo kliky dveří.

"S dovolením", řeklo ráno a vlezlo pod záclonu,
do bytů a spících domů,
ještě probudilo šedou cestu.
"S dovolením" a vydalo se k městu.

Tak šlo ulicí a všude davy lidí.
"S dovolením" doufalo, že ho vidí,
že snad někomu to došlo.
"S dovolením," řeklo ráno,
"já bych prošlo."

Marhon » Marhon čtyřiapadesátá...


kdyby ti dali křídla

osud ti nadělil
spoustu snů, spoustu sil,
kreslí ty okamžiky chvil
do přání.

ztracená, vrácená
jsou ta přání bez jména
a prázdná mysl zastřená
se brání.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a věř,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

kdosi vzal proutků pár,
malou klícku udělal,
ptáčka do ní jednou dal
v soumraku.

kde si stál, když se ptal,
osud na to co sis přál,
když tvůj život uschoval,
v zázraku.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

i ten ptáček co chce žít,
zkouší klec svou otevřít,
aby mohl z nebe pít
z oblaků.

svět už znáš, nevnímáš
kdo ti přidal na rubáš
ptáčku dvířka otvíráš
k oblakům.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

Marhon » Marhon třiapadesátá...

jen si tu odložím.

s dovolením, já si zde odložím,
svůj kufr, co nesu z nádraží,
po tý cestě ho nechci nechat venku,
je malý, jen jako pro panenku,

tak si ho odložím.
vždyť skoro nic neváží,
je v něm jen vlasů pramínek
a pár dávných drobnýh vzpomínek,

tak si je odložím.
ty chvíle, kdy byli sme na zápraží,
ten dvorek, z malých bílých kvítků
a košík plný mladých hříbků,

jen si tu odložím.
to co už nikdy zpátky nevložím,
ty vlaštovky co slétly z mraků,
sukni, rudou jak květy máku,

to si tu odložím.
to ráno, kdy děda seče trávu
babička vaří bílou kávu,
si tady odložím. s dovolením, snad smím.

Marhon » Marhon dvaapadesátá...pro...


Most na křídlech

Jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

přes údolí přání a řeku času
pro úsměvy pohledů v prostoru ztracených
pro podání rukou na míle vzdálených
nabídlo pozdravům zkrátit si trasu

přichází blíž zvědavé myšlenky
přichází blíž
nahlíží výš drobounké pomněnky
nahlíží výš
prohlíží uzoučkou lávku
na špičky stoupají
hlavičky zvedají
chtěji se dotknout jen hlásku
co přichází blíž jak malé pramínky
přichází blíž
stoupají výš čarovné stupínky
stoupají výš

hlavičky kopretin, větvičky růží
prochází po můstku stvořeném duší
a v každém lístečku schované vzpomínky
a v každé vůni ukryté myšlenky
až přejdou lehonce na druhý břeh
čeká tam člověk na nádech
co vykouzlí v očích tajemnou zář
a za každým pozdravem je Tvoje tvář

a tak v prostoru krátí si trasu
myšlenky, pozdravy, úsměv a smích
podání rukou na míle vzdálených
přes údolí přání a řeku času

To jen jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

Marhon » Marhon jedenapadesátá...


Jsem dnešek, jsem zítřek.

Jsem dnešek, jsem zítřek.
Rodím se stále znova
a umírám.
Na co jen si vzpomínám,
že nejsou žádná slova,
jen stoupá hruď, pak klesá,
jak slunce na nebesa.

Jsem dnešek i zítřek,
jsem i včera.
Nejedna slza zabrečela,
štěstím, když se zrodím,
v pláči nových rodin,
smutkem, když usínám,
když umírám.

Jsem dnešek, jsem zítřek,
jsem i včera.
Nejedna duše zabrečela,
když se znovu rodím,
když vaše srdce hladím.
Jsem nádech-výdech.