Jak odpustit někomu kdo vám ublížil ? - Diskuze a zkušenosti

Jojohana » Lucial žádnej žárlivej sobec nejsi. Co myslíš, kdyby mi teď oznámil manžel po 26 letech, že odchází za jinou. Myslíš, že bych řekla - no to je dobře a přeju vám oběma hodně štěstí

Lucial » Jojohana Prostě pořád k němu něco cítím a bolí to. Vím, že na mě kašle (je zamilovanej) ,ale já to neumím za týden odbourat. Trápím se, žárlím, ale chci jít dál a tak se snažím se ptát a mluvit.

Jojohana » Lucial v pořádku by nebylo, pokud by ses netrápila a hodila to za hlavu. Jen nedělej scény, nehysterči a chovej se rozumně v rámci možností ! Dostaneš se z toho a nakonec odpustíš, ale nezapomeneš !

Buddha/2 » Lucial Já vím že je to hrozně těžké.Neřekl bych ,že na sebe přivoláváš neštěstí,tedy ne odnikud zvenku.Jen se udržuješ v tom vlastním.Když pochopíš,že ubližuješ sama sobě (a nejsi zrovna masochistka),tak to přestaneš dělat.Stejně tak s tou žárlivostí.
A ano,nemůžeš jít dál-tedy můžeš,ale s koulí na noze.
Co vlastně chci říct-odpouštíš kvůli sobě.Jen to musí být nepředstírané.

už zase ocelová žena » Háňa* Myslím, ale, že jsou i lidi, kteří si ničeho neváží. Nevím samozřejmě jestli je to právě tenhle případ, ale odpustit je lepší, je to důležité hlavně pro nás...


Hooodně štěstí a síly!

kyytička Věřím že to je smutné, když Tě manžel opustil. Určitě ho máš ráda a možná by jsi mu i odpustila, kdyby se vrátil. Asi tu ženu nenávidíš. Já nevím jak Ti poradit, možná to chce čas. Já jsem tuto situaci nikdy nezažila a doufám že nezažiju. Jednou toho bude manžel litovat co udělal a už bude pozdě. Hlavně ten smutek nezaháněj alkoholem! Také si myslím, že si tu situaci musíš vyřešit sama, protože druhému se to lehce říká a radí. Jinak Ti držím palečky, aby jsi vše vyřešila v pohodě, bez zbytečných nervů.

Freja Zvláštní formulace...."žena ,která ho odvedla".. Vyvolává ve mě asociaci vola vedenýho z trhu
když nebudu chtít,tak mě přeci nikdo odnikud neodvede.....ten problém je hlubší,s pochopením souvislostí pak přijde odpuštění snadněji

Lucial Máš pravdu, problém byl i ve mně. Vždy jsou na to dvá.

jezinka11 » Háňa* i já jsem se dostala ke stejnému názoru, jako máš ty. Teda měla jsem ho už jako -náctka, ale bylo mi "vysvětleno", že netuším, co je pravá láska, když tohle můžu říct. Je fakt, že jsem si pak nějakou dobu nedovedla představit, že by manžel odešel za jinou- hlavně, když byly děti malý. Ale teď už bych to zvládla. Bolelo by to, ale zvládla bych to.
Jsem ráda, že má ještě někdo stejný názor, jako já.

jezinka11 » Lucial nehledala bych vinu. To jen budeš přemýšlet, jestli by se to nestalo kdybys......a budeš se zbytečně trápit. Ono by se to možná stalo i tak.

Alberto z knihy C.P.Estés - Ženy, které běhaly s vlky

Čtyři stupně odpuštění

1.Vzdát se – nechat to být. Dát si pauzu, vzdálit se, přemýšlet o dané věci, vzít si čas na dovolenou, přinést si odpočinek a posílení.

2.Mít strpení – zdržet se trestání. Být trpělivý, zdržet se trestajících výroků a nepřátelského chování, praktikovat velkomyslnost a soucit, nechat odeznít emoce.

3.Zapomenout – vypustit to z paměti, přestat se tím zabývat. Uvolnit své sevření pamětí a vzpomínek. Nechat událost ustoupit do pozadí, netýrat se myšlenkami a obrazy. Tím je nevymažeme, ale necháme je projít jejich vlastním vývojem.

4.Odpustit – vzdát se dluhu. Nenastane samo od sebe. Jde o vědomé rozhodnutí ustat v přechovávání vnitřního odporu, vzdání se pomsty. Člověk sám rozhodne kdy a jak opustí a vzdá se dluhu, který by měl být splacen z druhé strany (aniž bychom čekali na to, co by druhá strana měla udělat). Aktivním druhem odpuštění může být rozhodnutí druhému soucitně pomoci – jednat z pozice milosrdenství, jistoty a připravenosti. Odpustit neznamená vzdát se své ochrany, ale vzdát se svého chladu. Přestat druhého pomíjet, chovat se k němu chladně, povýšeně, s přetvářkou. Člověk sám může rozhodnout kdy a na jak dlouho – do jaké doby – se rozhodne odpustit (dát druhému novou šanci). Jak člověk pozná, že odpustil? Cítí lítost, soucit, ne vztek. Zmizí očekávání, chtění aby věci byly tak nebo tak (podle mě). Mizí pocit připoutání, spoutání vlastních kotníků. Dostavuje se pocit volnost, člověk může odejít. Nemusí to být stav euforie, ale vleklé vnitřní utrpení zmizelo. Člověk ví, že příběh skončil, a jiný může započít.

Freja » Alberto Tak tuhle knížku málokterý chlap přečetl do konce

il*ča ...chce to jediné - ČAS,který každou bolest zmírní.Nelámej nic přes koleno, to je k ničemu...odpouštět v době,kdy má člověk pocit, že se rozpadá na kusy, dokáže málokdo ( možná nikdo),klidně si ho nějakou dobu v koutku duše "nenáviď" ...ale navenek si zachovej určitou důstonost.
A hele - udělej si nějakou malou radost... kup si něco, co potěší tvou duši ( a je fuk, zda to bude oblečení, kniha či něco dobreho k jídlu) .

ivy7 » Háňa* Zejmena rodice, deti, sourozenci...lehce se to rekne...tezsi je se zrict pocitu ublizeni a strachu co dal...nikdo neni stastny kdyz ho partner opusti...muj muz, se kterym ziju mi tohle nikdy neodpustil, tusim...a neodjela jsem na dva roky od neho kvuli nekomu jinemu...jen jsem chtela dychat...asi me nemiloval kdyz mi to porad vycita...ja bych mu to stesti doprala...opravdu jsem ho milovala...pry jsem se o neho nestarala...to je sobectvi. V partnerovi nehledame rodice, ale souzneni, porozumeni a i podporu. Kdyz tam neni tak jeden jde ze vztahu...prekonat sve ego...je nejtezsi.

Najdise.cz » Alberto Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele jojojo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Tak to je nádherný a je v tom tolik pravdy... Ať jde o cokoliv.

ivy7 » il*ča Cas...a nekoho jineho - Cloveka, se kterym muzu sdilet i svoji bolest...i radosti...ja bych zacala chodit nekam kde potkam lidi...treba gym...a do lesa...a nejdriv si clovek musi odpustit sam sobe...pak uz je lehke odpoustet druhym...nezustat zatrpkly.
No na to clovek potrebuje si byt vedom i svych chyb a omylu...a ne kazdy to ve svem nitru dokaze...uprimne jen sam se sebou.
A pokud ten druhy nechape tak je zbytecne ho presvedcovat...odpustit se da i v dusi...nase nitro a svedomi je nejdulezitejsi...a smireni se sam se sebou.

il*ča » ivy7 ... odpustit sám sobě - a taky mít sám sebe rád.
Někdy je jedinou chybou ženy, kterou po letech opustil muž to, že už nemá už ty správné míry a ten správný věk ... že se poněkud okoukala... to pak je těžké odpouštět sama sobě a hledat nějaké chyby ... stárnem všichni .

yocarnero Včera som natrafila na web kde sa zaoberajú odpustením, skús sa naň pozrieť, možno tam nájdeš riešenie svojho problému...http://www.radikalniodpusteni.cz/cz…

Alberto Ještě co se týče odpouštění - jde o to si uvědomit jednu jednoduchou věc. Když se "snažíme" odpustit, ptáme se jak odpustit apod. - vůbec nejde o lásku k druhému člověku, ale o lásku k nám samým. To sobě ubližujeme, když neodpouštíme, když se zlobíme, když proklínáme... to do vlastního srdce si zarýváme dráp a otrávenou dýku. (Druhému to může být a často je celkem u prdele, jestli jsme mu odpustili nebo ne). Čili, odpuštění je v ryzím smyslu slova to nejsobečtější a nejláskyplnější současně, co jsme schopni darovat sami sobě. Nemusí to být hned - ale stačí přemýšlet o tomto principu, aby naše duše zjistila, jak dobré je to udělat, jak dobré je to pro nás... Tak dojde k nejrychlejší regeneraci. Když člověk léta přemýšlí, s jakou rozkoší by druhého nejraději ugriloval na rožni, neuvědomuje si, že tentýž rošt si hlouběji a hlouběji zarývá sám do sebe a masochisticky jím kroutí. A na tom... taky není nic špatného - když nás to baví - to rožnění, výčitky a křivdy - ale je dobré si to uvědomovat.

Jeden ze způsobů rožnění je hledání důvodů ---proč kde s kým jak a co vlastně a proč ne jinak a kdyby to tak třeba by to bylo jinak a zas a znovu dokola ... řekněme si to na rovinu: to taky nikam nevede.

Odpuštění a konec pýchy, která nás má chránit a dodat nám sebeúctu zakrývající naši bolest - spočívá právě v ustání snahy vysvětlit co se stalo.

Vzpomínáte, když přišla vaše velká láska? Taky jsme se nesnažili hledat důvody a kdy a proč a co kdyby... jen jsme žasli. Proč chceme skládat účty teď - když skončila? Copak se naše srdce proměnilo v malomyslného kupce? Buďme velkomyslní jako kdysi na počátku. Tím vzdáme lásce, která proběhla svůj dík a hold.

Alberto » Alberto Ještě něco o tom proč to tak je...

Cokoliv milujeme, milujeme v tom sami sebe.
Cokoliv nenávidíme, nenávidíme v tom sami sebe.
Cokoliv kritizujeme, hodnotíme a zavrhujeme, zavrhujeme v tom sami sebe.

A jakoby toho nebylo málo:
Stáváme se tím, co milujeme.
Ale také: stáváme se tím, co nenávidíme.
A to platí neúprosně.

Leč se tak děje úkradmo a po léta a my onu proměnu v zrcadle ani nepostřehneme. Ale nevědomí tvoří a tvaruje.

milca333 Prostě si řekni, že všechno je jak má být. Věř v život a jeho smysl. V boha. Vyšší sílu a v to, co nás převyšuje. Věř, že potkáš někoho dalšího a lepšího. A ten, který odešel, už ukončil svůj úkol, ve vašem vztahu. Měli jste se od sebe něco naučit a pochopit. Třeba i to, že by sis měla sama sebe více vážit, aby sis k sobě přitáhla takového muže, který si Tě zaslouží. Ten, který Tě opustil, si Tě nezasloužil.

Sosna zvlčelý » Háňa*
Krásně a pravdivě napsáno.

Háňa* » milca333 Ten, který Tě opustil, si Tě nezasloužil.

No, může to být pravda, ale existuje přece ještě druhá alternativa

Sosna zvlčelý » Háňa* "A co se týká té ženy, tou bych se vůbec nezabývala - to on si šel za štěstím a šel by stejně, i kdyby zrovna tahle konkrétní neexistovala - potkal by jinou."

Když se nad tímto člověk zamyslí, mohou mu dojít mnohé věci. Proto jsem za tuto větu moc rád, protože bych to tak hezky nenapsal.
Vídám to, že lidi bývalému partnerovi zazlívají, že je pro někoho opustil. A dávají to též za vinu tomu, ke komu odešel. Když se pak bývalý partner s tímto "současným" rozejde, opět odejde k někomu jinému, už nás to neraní. Jeho další nový partner nám již nevadí. Ale přitom v principu jde stále o totéž, neudělal nic jiného, než tehdy v našem případě. Jaktože tu samou věc hodnotíme pokaždé jinak? Není tedy chyba v našem úhlu pohledu?
Ano, je opravdu nutné změnit úhel pohledu. Ne vždy je to o tom, že "nás opustil"! Co když jeho cesta s naší se měla spojit skutečně jen na nějaký čas? Proč si to nepřipustit a nebýt svým způsobem vděčný, že tam bylo něco hezkého. Aspoň na chvíli. Však život taky není věčný. Vyprchalo to a člověk se musí posunout dále. A posunout znamená nelpět.
Mělo to tak být. A má to být tak, že máme dokázat poprat se s nastalou situací. Někdy není potřeba odpouštět, ono prostě stačí nezazlívat.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Angelika12, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Lucial,

v podstatě o tom Odpuštění - je to pravda. Důležité to je, ale jak už tu psali ostatní, tak hlavně pro Tebe. Toto je bolavá zkušenost. Nejde to nijak zlehčovat, prostě to moc bolí. Co to značí? Že je to součást Tvé životní cesty, která je tu ve skutečnosti pro Tvé Vyšší Dobro - i když to si nyní neumíš představit, což je pochopitelné.
Pěkně si dovol truchlit a pocítit bolest. U toho se hlavně neptej proč to udělal a v čem je ta druhá lepší. Ono totiž nikdo není lepší, ani horší, než kdokoliv jiný.
Kdo ví jak to bylo v minulém životě, kdy třeba byly role přesně opačné a nyní jen zažíváš druhou stranu mince. Prostě tím člověk musí projít. A to odpuštění je v tom celku - nejen současném životě, ale i minulém. Připustit si, že jsi kdy mohla být tím mužem, nebo i tou ženou ke které odešel. Že jsi prožila prostě každou roli. A nyní zažíváš právě tuhle moc bolavou "roli". V tom je to odpuštění - celkové -
Požádat o odpuštění všechny, kterým jsme vědomě či nevědomě ublížili.
Odpustit všem, kteří nevědomě či vědomě ublížili nám (neboť jistě jsme se "kdysi" také tak chovali)
A nakonec to nejdůležitější - ODPUSTIT SOBĚ, ŽE JSEM KDY SE CHOVAL TAK, JAK MI NENÍ PŘÍJEMNÉ.

Jde o to vnitřní přijetí, které jak už tu někdo psal přijde časem, přijde z tvého nitra a pak pocítiš smíření....
Odpuštění Tě uzdraví, zbaví starých emočních pout a pak se Ti otevřou nové dveře.

Co se týká tvého případu může být milon různých variací, což je prostě na terapii.

Ale ohledně Odpuštění jsem se snažila popsat co nejlépe můžu, abys to cítila srdíčkem proč je to tak důležité a proč se nás to vždy tolik osobně týká.