Bolest, prázdnota, láska? - Diskuze a zkušenosti

fanik Se ten holomek ještě pořád nerozvedl?
Láska by to mohla být, ale k čemu to je dobrý, když je to nenaplněný a neopětovaný?

Najdise.cz » fanik Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
ty tu ale (opět) řešíš něco, co já neřeším...

Nabi* Rozumím té bezmoci. Mám zažito nesčetněktrát. V různých polohách a v různém stupni prožívání. Kdysi to pro mě bylo skoro k nepřežití. Byl to zdroj skutečně velkého přetížení, neustálého přemýšlení a úzkosti. Jak šel čas tak jsem začala chápat nejdřív hlavou, že trápit se nic nepomůže, pak to přecházelo v pochopení toho, že tím, že se trápím s ním ho vlastně určitým způsobem oslabuju... Nejvíc mi pomohlo uvědomění, že každý může vyjít z určité situace pokud chce, že možnost tam je. A víc se do toho neponořovat. Ale jde o určitý druh sebedisciplíny. Zažívala jsem množství různých pocitů, kdy mě už i nebavilo se tím vůbec zabývat... prostě pocit, že za to nejsem zodpovědná. Jenže to byl můj proces a lehko se mluví, hůř se dělá. To vím jistě. A v každé nové situaci je to pro mě lehčí, ale zároveň to není vůbec lehké. Ještě mi pomáhá si natvrdo říct, že nejsem spasitel a nezodpovídám za cokoliv, co druhý udělá, jak myslí, jak se rozhodl žít...
Myslím, že to asi nejdříve musí jít přes hlavu (pochopení), až do přijetí (srdce). Prostě nechat prostor druhému ať trpí, když je to zrovna to, co si přišel prožívat. A že my ho toho prostě nezbavíme i kdybychom stokrát chtěli (a že taky často chceme)...
Já vím, že ti asi nic nového neříkám, ale myslím že najít způsob, který by ti pomohl se k tomu postavit jinak a nově, je stěžejní...

Ad. druhá věc. Píšeš: "A, a to je ten paradox, kdyby přeci jenom udělal to, co byste si tak moc přáli a co se vám zdá tak přirozené, tak by tím zároveň ztratil kus té hodnoty, pro kterou si ho tolik vážíte a která je v dnešní době skoro vzácná."
Možná do určité míry procházím něčím podobným (nebudu rozepisovat) a hodně se mě dotýká co jsi napsala... Ale taky si často říkám a pokládám otázku (čímž k ničemu nenabádám), kde je ta hranice, kdy už jdeme proti sobě a srdci, kdy odháníme důležitého člověka. Někdy (NĚKDY) život možná chce, abychom se otevřeli něčemu, co třeba přijde skrze něco, co není zrovna způsob, kterým bychom kdykoliv řešili cokoliv. Kdy jsou naše hodnoty něčím, co má skutečnou hodnotu a kdy jen morálkou založenou na strachu... Já nevím, neumím odpovědět. Jediné co vím je, že život se občas řídí něčím mimo nás, kdy otevřením srdce něčemu mnohem většímu, zároveň něco ztrácíme. Možná, že se občas bojíme ztratit, kousek sebe, druhého... Strach ze ztráty ať už čehokoliv je někdy tak silný, že si nedovolíme žít.
Já myslím, že cítíš, co jsem chtěla říct a že nemusím vysvětlovat dál...

Najdise.cz » Nabi* Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
K tomu prvnímu - svým způsobem je to minulost, nejde o aktuální věc, ale jde o něco, co mě hodně ovlivnilo a vlastně i změnilo. Pomohlo mi přijetí a čas...

"kde je ta hranice, kdy už jdeme proti sobě a srdci, kdy odháníme důležitého člověka."

To je přesně ono. Protože když se uzavřu (a z určitých důvodů tu nechci konkretizovat), je to vyloženě zhoubné pro mě, pro dotyčného, pro všechno. Vyzkoušeno několikrát a vím, že to cesta není. když se otevřu, tak plynu s proudem, vím, že tak to být má, je to úplně přirozené, ale zároveň to bolí (následně).
A ano, cítím, vysvětlovat nemusíš, cítím, že víme...

player Skvěle napsáno. Ano. I v mém životě se tohle nejmíň dvakrát stalo , dokonce někdy v případě , že tam i jistá (a docela pohodová) varianta na společnou cestu byla. A pomoc k dispozici ve velkém balení. To jo. A v obou případech ta dotyčná zvolila cestu druhou - a s velmi tristními výsledky. Jenže - člověk se v tu chvíli podívá do zrcadla a položí si otázku? A s tebou po boku by skončila líp? Byla by to její životní výhra? A pak se rozchechtám sám sobě a řeknu : no jasně. Na 18 měsíců.

Tak jest. Skutečně - opravdu totál je umění milovat bez zpětné odezvy. To je láska. ČiSťounká , nezkoušená libidem a orgasmus...no ten si hold uděláš pod dekou sama. Aktuálně takovou prožívám již několik let. A pohoda. Pohoda proto , že už jsem pochopil , že člověk prostě nemůže mít všechno. Vždycky tam musí určitá část jeho snů dlít v kolonce: dosud nesplňeno , aby jel dál a snažil se.

Ale na druhou stranu - člověk , který to v daný okamžik bral jako ztrátu , možná v tu chvíli životní prohru , tak zpětně to vidí takto: šel jsem po jiné cestě a vida , co jiných pokladů jí lemovalo.

Jinak - hezký téma.

Nabi* » Prairie

MG34 Tohle jsou oboje zrovna typy bolestí, které si generujeme sami. Ve skutečnosti to samo o sobě vůbec nebolí a dá se to i vypnout. Když někdo trpí, tak trpí - spolutrpění ničemu nepomůže, takže nemá smysl se tím zabývat. Když je někdo "nedosažitelný", tak zase trpěním se situace nijak nemění, spíše naopak.

A k tomu "vypínání" - za oběma případy bolesti je chtění, které pramení z dost silného ega. JÁ chci, aby netrpěl (a abych se na to nemusel dívat). JÁ chci toho druhého pro sebe. Pokud se člověk dokáže povznést nad tyhle svoje pseudo-potřeby určovat světu, jak má vypadat a jak se mu má podřizovat, nebude to pak už vůbec bolet.

Fyzická bolest a strádání je výrazně horší. To se vypnout úplně nedá a ani to není účelem, protože to neřeší příčinu (na kterou to má upozornit). Existuje k tomu jedna koláž, nechce se mi to hledat, já na tyhle sdílené nesmysly nejsu - ale je tam nějaká dekadentní emoška, která fňuká, jak ji strašně bolí nějaká bezvýznamná "emoční výchylka" a do toho fotka vzpěrače, jak uklouzl a asi 200kg činka na něj padá a pravděpodobně mu v příští chvíli úplně vyvrátí nějakou končetinu a on při té příležitosti něco té emošce pěkně od plic říká na téma skutečné bolesti.

Najdise.cz » MG34 Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Myslím si, že bolest a její pociťování je silně subjektivní a zároveň relativní. A nelze srovnávat, co je větší či menší bolest, co je horší. Každý to prožívá jinak.

To, že mnou vyjmenované typy bolestí si generujeme sami, s tím s tebou souhlasím. Obojí bolest vlastně vychází z přání, představy, potřeby, aby situace byla jinak. Z neschopnosti či neochoty akceptovat situaci takovou, jaká momentálně je. Z obavy se jí poddat. Neznamená to ale, že taková bolest není svým způsobem obohacující. Viz můj zakládající příspěvek níže.

MG34 » Prairie Větší a menší u bolesti skutečně objektivně srovnávat nelze (i když.. no, nebudu odbočovat). Ale "horší" můžeš poznat skoro vždycky. Uvedu to na příkladu "normální bolesti" - někdo spadne a asi má zlomeninu - bolí ho holeň a koleno. Je fakt celkem jedno co bolí víc - když to bude otevřená zlomenina, tak pro názornost třeba ta holeň. Ale horší je to koleno - proč? Protože holeň vždycky nějak sroste, ale koleno se hojí dost špatně a už nikdy nebude jako dřív.

A pokud si někdo nějakou mentální bolest způsobuje sám "z ničeho", tak sice to může třeba momentálně bolet jakože víc než cokoliv jiného, ale to je jedno - to je každého boj, když je masochista a ve své bolesti se takto nimrá aniž by musel. Koleno by bylo prostě horší - tam se to musí (celoživotně) přetrpět bez pardonu.

MG34 » Prairie "Neznamená to ale, že taková bolest není svým způsobem obohacující. Viz můj zakládající příspěvek níže."

tohle jsem nepochopil a ani nedohledal

přínos bolesti je v tom, že příště si dám ve stejné situaci pozor (když to byl neúspěch) - spálím se o kamna, takže příště bacha
případně vím, jak něco bolelo, tak si výsledků té snahy víc považuju (když to byl úspěch) - díky tvrdé dřině na tréningu pak vyhraju závod, takže ta bolest byla přínos - obohatila mne

a ty mluvíš o tom, že se spálíš o kamna a je to obohacující jako kdyby to byl úspěch?

Bosch To je dobra otazka.

Buddha/2 "Opět přichází pocit bezmoci, dead end, žádné vyústění. Ať tak nebo tak, je to vlastně bezmoc, která přechází v bolest a v totální prázdnotu. V obou případech. Je to ale jiný typ prádnoty, než prázdnota depresivní. Je to druh prázdnoty, která je všude a nikde, která se rozprostírá ve vás a kolem vás a díky které chápete, jak jste malí a zároveň všemohoucí, jak jste všude a nikde. Je tohle láska? "

Víš že si protiřečíš? min 2x ?
bezmoc/všemohoucí ?
žádné vyústění/ ...díky které chápete, jak jste malí a zároveň všemohoucí, jak jste všude a nikde. ?

To není výtka ... prostě už ses dostala do oblasti, kde se slovy nedá ... kde je lepší mlčet

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ***, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Předpokládám, že nečekáš odpověď od někoho z vnějšku a jen tak mimochodem z toho závěru bych to nazval spíše že přichází poznání.. no s láskou to též souvisí.

Lupi Nevím - mně láska jako taková splývá se silou spojování, vlastně s přitažlivou silou. A když se ty siločáry proplétají nějak jako barokní hudba, tak zhruba, pak mi to připadá, že jsem blízko absolutnu.
ale to, cos napsala, vnímám jinak úplně stejně......jen tam nehledám žádné dál. Čirá, průzračná bolest, nebo spíš smutek.

Al* » *** "Předpokládám, že nečekáš odpověď od někoho z vnějšku a jen tak mimochodem z toho závěru bych to nazval spíše že přichází poznání.. no s láskou to též souvisí."

Jo, tos napsal zajímavě .. možná je to taková fáze vyrovnávání se s nějakou neuspokojivou skutečností .. jako uvědomění si, že ten smutek tam prostě někde pořád zůstane, ale člověk musí jít dál ..