Bolest, prázdnota, láska? - Diskuze a zkušenosti

Nabi* Rozumím té bezmoci. Mám zažito nesčetněktrát. V různých polohách a v různém stupni prožívání. Kdysi to pro mě bylo skoro k nepřežití. Byl to zdroj skutečně velkého přetížení, neustálého přemýšlení a úzkosti. Jak šel čas tak jsem začala chápat nejdřív hlavou, že trápit se nic nepomůže, pak to přecházelo v pochopení toho, že tím, že se trápím s ním ho vlastně určitým způsobem oslabuju... Nejvíc mi pomohlo uvědomění, že každý může vyjít z určité situace pokud chce, že možnost tam je. A víc se do toho neponořovat. Ale jde o určitý druh sebedisciplíny. Zažívala jsem množství různých pocitů, kdy mě už i nebavilo se tím vůbec zabývat... prostě pocit, že za to nejsem zodpovědná. Jenže to byl můj proces a lehko se mluví, hůř se dělá. To vím jistě. A v každé nové situaci je to pro mě lehčí, ale zároveň to není vůbec lehké. Ještě mi pomáhá si natvrdo říct, že nejsem spasitel a nezodpovídám za cokoliv, co druhý udělá, jak myslí, jak se rozhodl žít...
Myslím, že to asi nejdříve musí jít přes hlavu (pochopení), až do přijetí (srdce). Prostě nechat prostor druhému ať trpí, když je to zrovna to, co si přišel prožívat. A že my ho toho prostě nezbavíme i kdybychom stokrát chtěli (a že taky často chceme)...
Já vím, že ti asi nic nového neříkám, ale myslím že najít způsob, který by ti pomohl se k tomu postavit jinak a nově, je stěžejní...

Ad. druhá věc. Píšeš: "A, a to je ten paradox, kdyby přeci jenom udělal to, co byste si tak moc přáli a co se vám zdá tak přirozené, tak by tím zároveň ztratil kus té hodnoty, pro kterou si ho tolik vážíte a která je v dnešní době skoro vzácná."
Možná do určité míry procházím něčím podobným (nebudu rozepisovat) a hodně se mě dotýká co jsi napsala... Ale taky si často říkám a pokládám otázku (čímž k ničemu nenabádám), kde je ta hranice, kdy už jdeme proti sobě a srdci, kdy odháníme důležitého člověka. Někdy (NĚKDY) život možná chce, abychom se otevřeli něčemu, co třeba přijde skrze něco, co není zrovna způsob, kterým bychom kdykoliv řešili cokoliv. Kdy jsou naše hodnoty něčím, co má skutečnou hodnotu a kdy jen morálkou založenou na strachu... Já nevím, neumím odpovědět. Jediné co vím je, že život se občas řídí něčím mimo nás, kdy otevřením srdce něčemu mnohem většímu, zároveň něco ztrácíme. Možná, že se občas bojíme ztratit, kousek sebe, druhého... Strach ze ztráty ať už čehokoliv je někdy tak silný, že si nedovolíme žít.
Já myslím, že cítíš, co jsem chtěla říct a že nemusím vysvětlovat dál...

Najdise.cz » Nabi* Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
K tomu prvnímu - svým způsobem je to minulost, nejde o aktuální věc, ale jde o něco, co mě hodně ovlivnilo a vlastně i změnilo. Pomohlo mi přijetí a čas...

"kde je ta hranice, kdy už jdeme proti sobě a srdci, kdy odháníme důležitého člověka."

To je přesně ono. Protože když se uzavřu (a z určitých důvodů tu nechci konkretizovat), je to vyloženě zhoubné pro mě, pro dotyčného, pro všechno. Vyzkoušeno několikrát a vím, že to cesta není. když se otevřu, tak plynu s proudem, vím, že tak to být má, je to úplně přirozené, ale zároveň to bolí (následně).
A ano, cítím, vysvětlovat nemusíš, cítím, že víme...

Nabi* » Prairie