Bolest, prázdnota, láska? - Diskuze a zkušenosti

Zatím jsem zjistila, že nejvíc bolí dvě věci. První je to, když někdo, na kom vám záleží, trpí, a vy nemůžete udělat vůbec nic, abyste jeho utrpení alespoň trochu zmenšili. Prostě nic, protože je to celé o něm/o ní. Můžete tu pro něj "jenom" být, a ani to vaše bytí stačit nemusí...Takže první, co cítíte, je obrovská bezmoc.

A druhá věc - když někoho, koho si velmi vážíte a máte rádi, všechno co se kolem vás děje vás k dotyčnému táhne a všechno s ním je tak přirozené (takové to "jo, tak tohle je domov"). A pokaždé, když se na toho člověka podíváte, tak máte pocit, že ve vás umírá a znova se rodí tisíc fénixů (doslova).
Ten dotyčný s vámi ale být nemůže - ve smyslu sdílení životní cesty, přinejmenším teď. A přichází paradox: kdyby přeci jenom udělal to, co byste si tak moc přáli a co se vám zdá tak přirozené (záměrně nedefinuji CO, ale primárně nemyslím sex), tak by tím zároveň ztratil kus té hodnoty, pro kterou si ho tolik vážíte a která je v dnešní době skoro vzácná.
Opět přichází pocit bezmoci, dead end, žádné vyústění. Ať tak nebo tak, je to vlastně bezmoc, která přechází v bolest a v totální prázdnotu. V obou případech. Je to ale jiný typ prádnoty, než prázdnota depresivní. Je to druh prázdnoty, která je všude a nikde, která se rozprostírá ve vás a kolem vás a díky které chápete, jak jste malí a zároveň všemohoucí, jak jste všude a nikde. Je tohle láska?
A je něco dál?