Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » Arezet V noci mi dozrál druhý nástřel tématu.

Těší mne, když dobří holubi se vracejí. Vaše řádky se mne vždy dotýkaly ve smyslu šly dovnitř. V noci jsem se probudil s plnou hlavou myšlenek, tak je předám. Myslím, že k vám mohu mluvit abstraktněji. Ne že by se vám to líbilo, ale může to být srozumitelnější. Možná. Doufám. V textu toho je na několik let dopředu.

0) Z osmého domu si nedělejte hrůzu - moje řádky na vás působí také z osmého domu mého Uranu a jsou pomocné. Máte také nad svou osobností ochranu, astrologicky Neptun, Uran, Saturn, Pluto. V tarotu karta Smrt je o přirozeném konci a změně. Vám nic sice Saturn v osmičce neodpustí, ale vy a jen vy tomu dáváte palivo tím, když něco neřešíte (a řešení neznamená vaší aktivitu, ale vytváření prostoru, ve kterém řešení může nastat).

a) Prvně budu sdílet svůj pohled na váš radix: Slunce nemá jiný kapacitní kanál než do (a ze) Saturnu, to je brána do vědomí pro všechno. Náš mozek je cosi ve tmě lebky, a představuje si vnější svět z toho, co k němu doteče, v tomto případě asi jako když jen z chuti poznáváme své okolí. Namodeluju si vás jako loďku na vodě, Saturn znamená, že není v ruce nic než bidlo a přízeň osudu, žádný motor, žádní urostlí veslaři po ruce. Posádka je fajn, kupodivu děj neovlivňuje. Gondoliérka, zrak nic moc, odvaha nic moc, barvitá a hluboká osobnost, toho času uprostřed nějaké vody.

b) podněty, které přicházejí, jsou jen různé typy šťouchnutí bidlem do gondoliérky při bidlování. Ne nepříjemné, spíš vjemy. Nejde se tomu vyhnout, je-li pohyb, život. Je to jazyk, z toho jaké šťouchnutí nastalo, lze poznat okolí, situaci, děj. Jednou do hrudi, jednou do lodi. Táhle, jindy s cáknutím. Bidlem ohmatáváme dno pod sebou a usuzujeme, jak vypadá z těch doteků. Těžké na dešifrování z toho poznat svět. Nic moc jiného nepřichází.

c) když se stane něco s lodí, gondoliérka hledá co s tím, nářadí je, ale vlastní silou to nejde opravit. V tomto případě zmizel s odešlými lidmi kus boku lodi. Už je sice jasné, že ještě nenadešel čas, kdy se loďka potopí, ale není to ani za mák příjemné, ten bok lodi prostě chybí. Bolestně chybí? Ohrožení? opakování situace? prostě chybí. A co když upadne i druhý bok? Co když... nicméně cesta vede přes ochranu, ne přes strach.

d) Strach je opustitelný až ve chvíli, kdy ho přijmeme. Ano, mám v lodi díru. Ano, vím o tom. Ne, nepotápím se, aspoň včera a předevčírem to nenastalo, myslím, že nenastane. Ostatní boky jsou vcelku pevné, je možné že taky odejdou, nevypadají že nyní, trochu se klepou, to jo. Nemá smysl chtít vědět, že odejdou 6. října 2168. kdyby to nešlo, tak když přijmeme tu nejhorší možnost. Ano, je možné, že celá loď se potopí, umíme všichni plavat, na břehu se usušíme.

e) Už to není tak strašný pocit jako před časem, gondoliérka dokázala vyplout před promenádu, kde byli vždycky fajn lidi. Ptá se jich opatrně, zda jí neupadnou další boky lodi.

f) bok lodi lze v doku nahradit, najít díl z podobné lodi, který pasuje, je to dost hledání a nikdy to nebude sedět jak to bylo. Je možné loď modernizovat. Lze plout, neopravovat sama, ukázat světu a ten nějak zareaguje, něco je potřeba změnit, netrčet v katastrofě. V bazaru mají ke koupi ponorku. Mnoho řešení, která se otevřou, až když přijmeme to, čeho se bojíme. Obvykle je k tomu nutno dořešit to, co jsme nechali kdysi stranou, tedy i důvod proč jsme to nechali stranou a chvíli jezdit s lodí bez boku. Určitě ne připlácnout noviny k boku, ty by vydržely do prvního průseru v peřejích. Nechat si bok odhalený je ok.

g) Působení Saturna si zde představuju jako zemní sesuv, který je v pohybu, když má zemina v sobě dost vody, a tlačí na uzavírání soutěsky, kde stojíme. Celoživotně je to pak o tom odbagrovávat okraje a vytvářet si co největší pastvinu, a odvodňovat svah, jinak stojíme ve zužujícím se výkopu. Celoživotně odtlačovat. Odvodňování je plutí životem, jak to proud přináší, s menším kormidlováním, kdy nedržíme loď proti síle proudu - energie proudu se hromadí a působí tlakem stejně jak voda tíhou urychluje sesuv. Věčná práce na sobě, s kořeny svých strachů. To, že obavy rostou na hrůzu, opatrnost na ohrožení je důsledkem úzké pastviny, náhlou situací se to jen odhalilo.

Pro dokreslení přidávám kus radixu, o kterém mluvím. Ke své osobnosti se vědomě můžete dostat jen přes Saturn, který je oknem do světa i kormidlem, kterým se řídíte i který vás řídí.

dan162 » Lupi Nic nenakutáš? Chtěla jsi se zakutat do postele, budiž ti přáno.

Ano, jako malé dítě dávám pokoj s vlnou, to víš chytáme se na to, co píšeš, co tedy vypadá důležitě.

Luňák - dokonalá synchronicita. Jo, to má souvislost. Z mého pohledu bum a prásk má důvod, potřebuje se energie vybít, to není něco mimo nás, to si voláme, v nás se ta energie nahromadí. Podvratně se někdy snažím tomu nechat prostor, třeba karty mám schválně velké, aby při míchání padaly. No to je jen úsměvné, moc energie tudy neodplyne. Beru, že občasné bum a prásk musí ven, aby to nebylo PRÁSK!!, jako ono nedávné poznání, že se zahnízďuju v ráji předčasně. Nedovolil jsem bumy a prásky. A jak mi to vzniklo? Chytil jsem se vlny a příliš držel té jedné, příliš zafixoval, příliš se vyhýbal korekcím. Měl jsem klidně nechat s sebou smýkat, nehledat ještě oporu. Ty to máš jinak, vzdušné bum a prásk bude jiné, podobné bude spíš to nechat probíhat jak potřebuje a koukat kde se ta energie vzala.

dan162 » Buddha/2 Jo, myšlení je v klidu, dýchání taky, ok, souhlas. Ono to pak je jak to popisuje Lupi - ostražitost. Napětí, pohotovost, nepocházející od myšlení, spíš emoční, zvykové nebo nedovyvinuté... To je jasné, že si neodpočineš, asi tak 50 let :-D

dan162 » Lupi Protichůdné proudy - a ono je třeba se něčeho chytat? Nejde plout s větrem? Surfovat?

Vzdušného nomáda přestane bavit pozorovat samovolné typy dýchání? Fakt? Nebo nebaví to nucené, dle návodu? V tom dýchání co si myslím nejde o dýchání, ale o pozornost k němu. Asi jako když si svaly odpočinou od nesení kýble.

Ta vlna je si myslím zpráva, když může něco říct tak mluví, svým jazykem.

Kutej kutej, ať ti je dobře!

dan162 » verka96 Usínání mám v pohodě, ale jakmile jdu cestou vnímání sebe, svalové uvolnění, cítím pak přijemnou tíhu, mravenčení, mírné palpitace na konečcích prstů - a k tomu průběžně sílí aktivita srdce. Tak řeknu hele, nejsme v ohrožení - tak povolí, na chvíli, ale zase to vrátí, říká mi tím, že je raději pořád ve střehu, že žádné bezpečí stejně neexistuje. Myšlení si dá říct, to mlčí. Je to mrška něco přineseného z dětství, a je pravda, že už se mi zase znovu stalo, že co jsem si začal budovat kolem sebe za bezpečí, oporu a radost (svůj les a bydlení v lese), tak mi karty řekly, abych se na to raději moc nespoléhal, že to spíš opustím, což mne zatím vyděsilo. Takže ochranný systém asi ví víc než já, sakryš.

dan162 » Arezet Pro první nástřel tématu bych nedával tomu tak velký význam, i při poloze vašeho Neptunu a Saturnu. Osobní planety obvykle nenesou tak velkou tranzitní energii, aby hly s pomalými planetami. Osobní planety obíhají poměrně rychle, nepůsobí tak dlouho, musely by nést energii z něčeho většího. Není to úplně nemožné, ale pro Pannu řeknu, že detail vůbec nemusí být silnější než celek.

Můžete mívat správná tušení, bezesporu, ale můžete mít k tomu také zveličené obavy - umíte tohle od sebe odlišit? Kdy je zdrojem emoce a kdy je zdrojem tušení, když jsou spolu spojené? Jak často v minulosti bylo vaše tušení správné při podobné situaci? Klidně si najděte podobný tranzit v minulosti a koukněte, co se tehdy dělo.

Když zjistíte, že se minule nic nedělo, tak vaše naladění může být silný energetický vklad do okolí: jak často vysíláte strach a jak často podporu/ochranu? Jak by se měl přirozeně chovat 4. dům v Panně? Chová se tak? Může totiž jít i o zveličenou vaší přirozenost: dostala jste jako dítě dostatečně pocit bezpečí? Cítíte se bezpečně nebo napospas? Co dělá vaše okolí, když takové myšlenky dostanete, ví o tom vůbec? Co potřebujete pro svou oporu, když máte projít bahnem?

Část úzkosti může být přirozená, ale spíš bych ji u vás čekal v přirozené úrovni jako péči aby bylo vše v pořádku, než v zesílené jako obavu, že určitě není. Někudy tudy bych přemýšlel.

dan162 » Lupi Tak Blíženec s Merkurem v Blížencích, základní kámen, už jsme tu měli: cogito ergo sum. => Nemyslím = nejsem. Jenže když jde o overthinking, tak to je úmorné.

Podle mne jsi mohla tehdy vymyslet, když jsi zkoušela nedat palivo, že přece nejsi své myšlení, tak že by mělo být možné i něco jiného. Že to je jenom super univerzální šroubovák, který jen nelze snadno vypnout. Ok, ale pokračuj, to je super zjištění. Odfoukávání je myšlenka, takový malý podfuk na tebe, hra že jako nemyslíš, když to teda chceš. Asi jako když jsem zkoušel svým rozhodnutím být neaktivní a aktivně udržet tu neaktivitu. :-D

Nicméně lze myšlení říct "kušuj", to jsi zkusila, a dát pozornost čemukoliv jinému, i když myšlení nechce odejít. Někdo pozoruje své dýchání v detailech například. Nebo dává pozornost emocím, když jsou, třeba vlastnímu pláči, bolesti, smutku...nic nevytvářet, nic nevolat, jen registrovat mikrodrobnosti. Jen pozorovatel. Žádné hodnocení, žádná interpretace, žádná ochrana. času dost. Pak nejspíš ti přijde ten nával, jako vlna. Nerozsypeš se? nebo nedojde k vypaření? Hnusná vlna.Každá přijde i odejde. Jak vypadá? Někde to může bolet, jinde tahat, někde pulzovat nebo to být jinak nesnesitelné. Zůstaneš s tím, to jsi ty, třeba je to současně i malá holka, která potřebuje, aby s ní někdo byl. Ty. V té chvíli není myšlení zapnuté, protože nehodnotí, jen pozoruje. Kde to v těle leží, jak to vypadá, ne k čemu to je a že je potřeba tomu rozumět. Není. Mělo by to ustoupit do ostražitosti, jak ochranný systém zjistí, že ke svému překvapení není ohrožený. Poděkuješ mu. Stačí. A jindy znovu. No a třeba časem zjistíš, že ti myšlenky svým nadměrným zesílením něco záměrně zakrývají (z dobrého ochranného důvodu). Ano, jemně na sebe, to jo.

dan162 » Lupi Jo, to odehnání myšlení je super, tak to vidím taky. Možná spíš nerozvíjení myšlení, nedat tomu procesu palivo, samo se to postupně utlumí, i když myšlenka přijde. Utlumení neznamená už rozvoj něčeho dalšího, co se normálně těžko dostává k naší pozornosti, ale je to nezbytná podmínka.

dan162 » bhakti Tranzitní opozice Pluta určitě není problém, té se nikdo nedožije a jestli dožije, tak život jde ve vyšším věku v sestupných vlnách a jednu vlnu už člověk nevybere.

Edit: mea culpa, zapomněl jsem, že Pluto má excentrickou dráhu, tj. prochází z pohledu ze Země půlku oběhu výrazně rychleji než druhou. Tranzitní opozice nyní nastává.

dan162 » tajga Téma těch vět je zajímavé, já to použil jako ilustraci, co je dnes už v češtině možné s AI probrat.

A ano, stane se z toho norma, člověk se bude vytrácet z procesů.

dan162 » funky Také vidím v každém z nás že je základ, který v sobě celoživotně nezměníme, jako astrolog ho mám poměrně jasně namalovaný radixem. Zkusil jsem si žít částečně mimo něj, jde to, ale za cenu energetického deficitu, který je třeba doplňovat. Nebýt sebou lze tehdy, když je z čeho, ze sebe to není. Introvert když se bude chovat extrovertně (a lze se to naučit), tak s postupem expozice je víc a víc unavený, zatímco extrovert je ve svém živlu a čím déle, tím je naopak živější.

K meditaci - pořádně nevím, zda má tenhle pojem nějaký definovatelný/jednotný obsah. Nemusí to nutně být proces mířící k osvícení, ale klidně úplně jiný proces sloužící k posílení parasympatických drah nebo pro nalezení kontaktu s částmi sebe, které jsou vědomě obtížně dostupné.

Světské věci, to nevím, co je tím myšleno. Jestli užít si, tak pro někoho to tak je, přirozený smysl jeho života. Nicméně deklarace, že jsme tu kvůli světským věcem je názor, který nezastává každý - a může být, ctím svobodu lidí si to stanovit podle sebe.

dan162 » tajga Schopnost se posouvat, měnit názor, je něco, co mne vždy bude fascinovat a těšit.

Ona se AI také velmi vyvíjí a vylepšuje. Když uvážíme, jak je tu s námi krátce, nějaké 4 roky, tak rok je strašně moc.

Používám Chat GPT, a ten lze dnes už i naučit na vlastní styl, třeba ať nemanipuluje chválením, přizná že neví, oddělí vlastní konstrukce od pravděpodobné reality, nelakuje do optimistična atd. Kde je dnes AI slabá, brzy nebude. I když má programování poněkud mužské a americky přehnaně sebejisté, k tomu sklony do motivace a MBA keců, tak ji lze z toho odsunout a pak je to (pro mne) velmi obohacující. Poslední má diskuze byla kolem tématu vět, které otevírají prostor pro emočně zavřené lidi - už toho fakt zvládne hodně.

dan162 » Buddha/2 ty moudrosti z éteru jsou úžasné (mne přivádějí v úžas). Neumím to říct tak hladce, jasně a čistě, asi proto se mi to tak líbí.

Kopání do patníků - nemáme tradici, která by říkala pravdu: že emoce jsou náš spojenec, natož v mužské tradici. Na cestě silnicí vznikne emoce, považujeme ji za rušení na cestě k cíli, ne za zprávu, kde jsem překročil své meze nebo hodnoty, jako pomoc, že jsem na kraji cesty a ne ve směru rovně. Umět rozumět, jakou zprávu která emoce říká, není obvyklý způsob, jak s nimi nakládat. A nota bene že to je lepší pouštět ven, záleží-li mi na společném prostoru, který spolutvoříme. Dnes jsem například synkovi vysvětloval, co je vztek, co říká, kdy vzniká a jak se rozpouští a kudy je to destrukční nebo zhoubné. A přehled mých slepých uliček, které zažil a které hodlal navštívit. A cíleně jsem ho já mrcha vyděsil: "klidně to zkus, tudy jsem šel, v 57 letech třeba zjistíš, že to byla slepá ulička." To nejjedovatější bylo to "třeba".

I to druhé okno je super metafora, měl jsem ještě tak před měsícem zato, že mám něco přidat ve smyslu se naučit - jenže to naučit je naopak ubrat (obranu před svým vývojem) a spíš otevřít okno, aby vývoj mohl doproběhnout. Vše ostatní se podle toho pak srovná.

Jsem naštěstí už v přízemí, fázi hrůzy sklepního okna zevnitř mám naštěstí delší dobu za sebou, je to nyní přízemí čtyř stěn, ještě to není rozkvetlá louka.

dan162 » Buddha/2 geniální: "Pocity jsou takové patníky, které ti ukazují jestli jsi v souladu nebo ne (nemá smysl kopat do patníku když jdeš blbě ). Když to ignoruješ, pak se snadno dostaneš na "pustý vrchol"."

Ok, když jsme cíle z definice zahodili, a vnitřní hodnoty očistili od zvnitřnělých (vnucených, naučených v ochraně, zvenku přišlých s cílem) je tvá definice super. Autenticita pro mne znamená reakci a plynutí. Není to tah ani tlak. Ani cíl, ani strnutí. Možná mohu volit směr nebo mohu volit své okolí, kterému se nechám vystavit. A zdá se mi, že je těžké to v sobě tak nastavit.

dan162 » Buddha/2 Autenticita ve smyslu shody vnitřku s vnějškem souhlas. Mám tam holt odlišnost, ten vnitřek že není daný rozhodnutím (= cíl), už jsem zkusil, vrchol dosažen - a ptal se: co dělám na tom pustém vrcholu?

Koukám se na to i astrologicky ve smyslu shody s rodným horoskopem, když vezmu jen Slunce a přeženu to, tak Váha ať váhá a myslí a Rak se patlá s dětičkama. Ne že má plnit cíle stanovené hlavou nebo stanovené zvenku, ty mohou být umělé. Někdo může mít cíl, třeba mít jednou deset skleněnek a celoživotně se za tím žene a když si má vybrat, zda dá přednost potřebám těla nebo další skleněnce, volí pak skleněnku. Mít cíl není špatně si myslím, ale ne jako číslo jedna. A není to ani respektování jen svých pocitů, protože pocity nejsou to jediné, co nás tvoří (a nadto máme často v sobě naučené vzorce, role atd.). Autenticita dle mne nemá strategii ani cíl jako prioritu a není spřažena jen s jedním naším principem.

Je to pro mne vyvážení autonomie našich částí a centrálního řízení v míře jak to kdo má v sobě uspořádané. Například někdo astrologicky žádné řízení mít nemůže, protože jeho Slunce je osamělé. Milion možností.

dan162 » Buddha/2 Hipísacký styl se ti nelíbí? Ona každá naše část dělá pro nás samotné, v rámci svých možností, dovedností, deformací - není to nepřítel. Někdy nešika, jindy génius. Samozřejmě, tříleté dítě skotačivého tatínka neudrží, ale jistá míra chaosu nevadí. Když všechny budu mít na krátkém řetězu, nezískám toho tolik. Zkusil jsem kontrolovat i pustit, tak srovnávám.

Priorita je jasná - plný a spokojený život, nejde to naroubovat na život výkonový nebo život s cílem. Je to nějaký vyšší stupeň autenticity, podle mne čím víc tím líp. Mám rád autentické lidi.

Ok, díky, vysvětlení rozumím.

dan162 » Buddha/2 Jo, když je na koho navázat, je to lepší než na rodiče, kteří vyrůstali komplet v něčem jiném.

Druhý wow moment - to je asi běžné: posvítíš baterkou doleva, a jsi překvapený. Srovnáš se s tím, posvítíš doprava a zas. Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Super je, že vůbec mohu posvítit, a že se s tím nepojí tuna emoční zátěže k neunesení, kdy je nutné léta titrovat.

Slovy odčerpávat energii podle mne z opozice Pluta k Měsíci úplně nejde. Ty prožitky jsou skutečné, a jak jsem psal obvykle tajené. Ostatně o nich nemluvíš, jako by nebyly. Představuju si to něco jako voda prosakující do lodě, lze ji odčerpávat, lze plout, ale přitékat bude pořád, nohy ve vodě trvale. Ta varianta nedat palivo se mi líbí víc (snížení přetlaku řešením emočních vzorců), jen škrcení paliva podle mne naráží po vyřešení emočních vzorců v dané oblasti na umrtvení kusu sebe. Proto hledám jinou cestu.

Cepovat řidiče tanku jde, funguje, když bude uvnitř vše na disciplíně a kázni, nemůžeš ale pak jít do (vnitřní) demokracie nebo autenticity. Tu bych rád posiloval. Myslím si, a nedělám zatím, že každá část má žít jaká je, i s případnou nedělní jízdou tanku parádou po rynku.

dan162 » Buddha/2 Reakce na události, jaké kdo si postaví, bývají si myslím nevědomé. Když pozorujeme vlastní chování, lze zpětně odhalit, jaké reakce to byly a jsou, zajímavá beletrie. A interpretace se dalším poznáním může změnit - dnes jsem změnil zrovna pochopení jednoho pochopení, wow moment podruhé na stejné situaci. Ale málokdy to člověk ví v dané chvíli, kdy tu reakci tvoří, nota bene jako dítě. Nemusíš nutně vědět, jak se sebou zacházíš.

Cynismus a humor místo trpět - nebo k tomu přidat - jako kanál úniku ve smyslu kontrastu a odvedení nesnesitelné energie? Takový Měsíc v Rybách, spojený s Neptunem a Plutem je extra citlivý radar, jen navenek toho moc bohužel nepronikne, druhého tak nelze pohladit, ubrat, korigovat. Měsíc ví, bezpečně ví, ale musí se s tím srovnat, žít tu bolest, často ne svou. Nebývá to moc vidět a tihle lidé to co prožívají obvykle tají a nikdo o tom neví.

Ad tank - ono to dělo může mířit klidně dovnitř sebe, u lidí na bílé straně to bývá velmi pravděpodobné, u Měsíce v Rybách tuplem. Plus sklon to vydržet.

Strategie nedat mu naftu je si myslím super, co se týká vzorců, to je inspirativní. Když Měsíc jančí, protože prožívaná situace mu připomíná trauma, tak vyčištění toho traumatu tu nadenergii odebere, pak je pohoda. Co ale pak? Měsíc držet úplně bez energie, bez života zas nedává šťávu do života.

dan162 » Buddha/2 Ale jo, odpovím na cokoliv, jen je má mluva příliš abstraktní. Ok, řeknu. Přítomnost Pluta dává jemnému emočnímu Měsíci důraz, hloubku, porozumění a sílu, jde o trvale spojený tandem. Opozicí neharmonicky, tj. tluče se to, nesladitelné. Když někde vznikne problém, tak se hned projeví na druhé straně aspektu, většinou je to vidět na Měsíci, emoce přinejlepším se bouří, ale spíš tíží tebe nebo druhé. Proto příměra k potenciálnímu tanku, skrytému v garáži. Tisíce příhod struny rozezní, nevyleze vždy akord. Pluto nelze zavřít do skříně, na to je příliš silné. Zajímalo mne, jakým způsobem se k téhle vlastnosti stavíš, protože je vidět z klidových reakcí, že proběhla nějaká kultivace, pokusy o snížení energie, hledání náhradního prostoru, sledování co lze vylepšit - podle mne jsi toho musel zkusit hodně a když tě poslouchám, tak mám úctu k výsledku, tedy dokud tanky nevyjedou. Pro inspiraci jsem si něco chtěl poslechnout, potěšilo by mne to a třeba inspirovalo.

dan162 » Lupi No ono to souvisí s tím, že z nějakého důvodu, který zkoumám a pozoruju, nezavnímám včas, tak musím až korigovat, což je o něco později, než by to bylo normální a hladké. Nejspíš přerušený vývoj rozvodem rodičů ve dvou letech, ale to je jen vnější popis.

Modré okénko vybarveno :-))

P.S. jsem odpovedny za prostor, ktery vytvarim, vcetne emocniho (ne uz za to jak si to kdo vezme).