Diskuze, Diskuzní fórum

Najdise.cz » Marhon Skácel....zaloužil by si vlastní prostor

"Všechno se jednou probolí

na vlastní dno a zmizí strach

krásné jsou staré stodoly

prázdné po dávných úrodách"

---------------------------------

"A není pravda že nám život lže

osud je mince která dlouho padá

teprve na zemi se ukáže

padne-li orel nebo hlava"

il*ča » Marhon No totok ... ona mi vykrádá profil

Toho Nezvala jsem si dala na profil v mizerném období ...ale je to hezké,že?


Mám ráda Skácela:

Jan Skácel : Sonet jako talisman

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání
Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic.


POUTA
Jan Skácel

Dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak provázek a zbytek pout
jež lze i nelze rozetnout

Třeba nám život jinak káže
kdo moudrý je ten nerozváže
motouzek co nás s dětstvím spíná
a krásná pouta neroztíná

Marhon » Marhon kdysi sem Karamel dávala toto. mě se to líbilo ač netuším a nikdy jsem se nepídila co to je.


| Neznámí autor | Trocha´´poezie´´

Sám?

Jsi sám?
Ptáš se ,odpověď zda znám?
Na milost a odpuštění?
...v očích dva ptáci poranění....

Sám?
Stojíš sám?
Myslíš si, že to nepoznám,
že strach máš ze svádění?
...srdce rvou supi pomatení....

Sám?
Čekáš sám?
Doufáš, že zahlédneš ji tam,
kam umírat chodí opuštění?
...však stojí tu jenom odsouzení...

Strach?
Máš strach?
Ztrácíš se v dálce ve hvězdách.
Samota přináší nezměrnou bolest?
Smíš něco hledat však nesmíš to nalézt?

Marhon » Marhon a pak ještě jedna, také nalezena u Ilči.

Jan Skácel

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Mí_lka » Marhon Líbí

Marhon » Marhon pětadevadesátá...



červená kapička.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
uplakaná v červený kráse,
uplakaná tu sedí a zdá se,
že uplakaná je z cizího bytí
a celý svět je jen červené kvítí.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
snad mluvit chce k celému světu,
snad sto tisíc a jednu větu,
že uplakaná je z cizího bytí
že svět není jen červené kvítí.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
prosvícená tou barvou krve,
posmutnělá, už to nezní jak prve,
posazená na krvavém poli,
utvořená jen z vody a soli.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
uplakaná v celé své kráse,
uplakaná tu sedí a zdá se,
že ač uplakaná, červená se...

Najdise.cz » Marhon Slyší ho,
sám je potichu.

Líbí moc.

Marhon » Marhon čtyřiadevadesátá...



mlčení.

jak běží den za dnem,
tak plyne slovo za slovem,
z pláče i ze smíchu,
skládám slova do pocitu.

tak se dívám co kdo vidí,
poslouchám příběhy lidí,
asi mi to nedochází,
příliš slov a příliš frází.

jak časem slova větou jdou,
duše padá únavou
a že za klid tichu vděčím,
asi proto radši mlčím.

další slova v další větě,
chci se zavřít ve svým světe,
když už nevím kudy kam,
jen tiše poslouchám.

hledám kousek soucitu,
chci složit slova z pocitu,
až jen ticho zůstane,
snad se někdo někdy zeptá mě.


jak to slovo větou teče,
já mám jenom touhu mlčet,
další mluví zas a znova,
ztrácím věty, ztrácím slova.

když mě někdy smutek svleče,
tak je pro mě lepší mlčet
a když radost ve mě dřímá,
mé blízké to nezajímá.

když se zvuk se zvukem tluče,
chci se schoulit do náruče,
chci tu složit všechny meče,
to pak mám potřebu mlčet.


čím se kolem mluví víc,
ztrácím slova, co chci říct,
pak už si vybírám,
komu naslouchám.

vidím odraz zřítelnic,
je jen jedno, co chci říct:
"milí, drazí je mi líto,
chci teď chvíli slyšet ticho."

tak si světe mluv a křič,
já teď musím prostě pryč,
slyšet ticho, vidět nebe,
chci teď slyšet jenom Tebe.


a tak se ptám,
proč jenom naslouchám?
a mlčím.
slyšíš to ticho?

Najdise.cz » Marhon

Stopuju kometu ...moc dobrá.

Najdise.cz » Marhon
Nádhera...až som ku konci zabudla dýchať...

Marhon » Marhon třiadevadesátá...


Stopuju kometu na Mléčném přejezdu.

Stopuju kometu na Mléčném přejezdu,
asi vyměním srdce za hvězdu,
asi vyměním cit za vesmírný řád
a hvězdy mě budou hřát.

Stopuju kometu, do krajin neznáma,
vzhůru dívám se, od rána do rána,
s mlčením dívám se, od kraje ke kraji,
hvězdy se ticha neptají.

Stopuju kometu, její jasnou zář,
ztrácím tu duši, ztrácím tu vlastní tvář,
s důvěrou odevzdám do víru černých děr,
vše co tu bylo na úvěr.

Stopuju kometu na Mléčném přejezdu
možná vyměním srdce za hvězdu,
možná chci vyletět
do světla Měsíce,
než bloudit po světě
bez duše,
bez tváře,
bez srdce.


Stopuju kometu na Mléčném přejezdu,
jednou vyměním srdce za hvězdu,
jednou vyměním svět za vesmírný řád,
ta hvězda mě bude hřát.

Mí_lka » Marhon Děkuju za vysvětlení a za odkaz . Ty sloky právě ten příběh, myšlenky a pocity na pozadí dávají vytušit

Mí_lka » Marhon Děkuju, rád Tě čtu. Ta poslední je temně hluboká.
Celá série začíná padesátou a už mne několikrát napadlo, zda je taky čtyřicátá devátá, nebo i osmá ...? No ale nechci vyzvídat

Pithecanthropus erectus » Marhon Nezklameš Marhonko...

Mí_lka » Marhon

Najdise.cz » Marhon

Marhon » Marhon dvaadevadesátá...


čtyři kapky vosku.


sbírala plané květy podél cest
a kradla růže ze zahrad,
snad chtěla, aby mohly věčně kvést,
ty musel si se smát.
měls ji rád.

máčela voskem plátky okvětní,
a plnila tím celý byt,
snad věřila, že kvetou, že jen sní,
že budou déle žít,
směls ji mít.


snad myslela si, že víc času ji zbývá,
tak jaký příběh se tam stal,
když stihla zachránit ti syna
a její anděl, kde ten stál?

snad myslela si, že víc času ji zbývá,
snad že její svíce nehoří,
snad chtěla zachránit ti syna,
snad věřila, že smrt život netvoří.

nebyl tam anděl strážný snad,
snad polámal si křídla,
teď vidíš květy umírat,
tak kde se stala chyba.

snad myslela si, že víc času ji zbývá,
kdo ví, snad osudu se ptej,
ještě včera tady byla,
zbyla jen bílá orchidej.

nebyl tam anděl strážný snad,
asi ulomil si křídla,
teď vidíš květy umírat,
tak kde se stala chyba?
snad příliš snila.


pomalu ti hoří knot
a hoří ti i nebe,
dal bys život za život?
dal bys ty sám sebe?

pryč jsou starý postoje.
zbyly jen čtyři kapky vosku na stole.

světýlko » Marhon

Odyssea » Marhon
jdu taky...

Marhon » Marhon jedenadevadesátá ...




až tam, kam chodí láska spát.


to ráno, nikdo nezkoušel, zda má jít
a přece šel.
to ráno, nikdo nevěděl, co má ctít
a přece chtěl.
to ráno, nádech měl jiný tón,
jiný chór
a jiný směr.
tak kráčej bez poklon,
smíš a vždy jsi směl.


to první touha vzdálená,
žene dál, ač cestu zná,
to první přání dává směr,
je poslední a na závěr,
se ptá:
kdo mě zná?

to první pohled říká víš,
to jsem já, víc nespatříš,
to první dotek říká jen,
jsem skutečný a přítomen.
tak se ptám
je zván?


na Zemi, kde je zázemí,
na nebi je sen co zdá se mi.
na Zemi, na Zemi spříznění,
na nebi víra a souznění.

kdo hledá, to co schází,
hledá a nenachází,
půjdu až tam, kam chodí láska spát
a budu tam stát.


to první pohled říká smím,
budu tvým bohatstvím,
to první slovo říká já,
jsem první a jediná.
jsem tvá,
skutečná.

trávu pod nohama a Zem
jdu jak stín, za Sluncem,
vítr snáší se z výšek
krade chmýří pampelišek.
a já vím,
že nekončím...


na Zemi, kde je zázemí,
na nebi je sen co zdá se mi.
na Zemi, na Zemi spříznění,
na nebi víra a souznění.

kdo hledá, to co schází,
hledá a nenachází.
dojdu až tam, kam chodí láska spát
a budu tam stát.



tak kráčím po Zemi, kde je zázemí,
po nebi, kde sen zdá se mi.
na Zemi, na Zemi spříznění,
na nebi víra a souznění.

trávu pod nohama a rodnou Zem,
jdu za Sluncem.
jsem ten,
kdo hledá, to co schází,
hledá ač nenachází.
dojdu až tam, kam chodí láska spát
a budu tam stát.

trávu pod nohama a rodnou Zem
jdu za Sluncem,
až tam, kam chodí láska spát.
a budu tam stát.