Novy, úplňky…zatmění…aktuální transity - Diskuze a zkušenosti

Lupi » dan162 Pro mě je to poměrně nesrozumitelné téma - myslím ta neodpustitelnost. Nikdy se mi to nepovedlo pořádně si představit, a to přesto, že mi osud cpal na oči spousty různorodých variant.

Lupi » dan162 Že jsou emoce evoluční výmysl, o tom žádná. Jestli existovaly v před - savčím období, o tom víme houbeles.....co víme, jestli se strgosaurus vyděsil, když uslyšel řvát Rexe? V současnu ssavci, plazi, ptáci určitě - jestli plži, mlži hlavonožci sice nevím, ale když jsem pozorovala vyděšený oči chobotničky, nacpaný do petflašky a určený k večeři v místní hospodě, řekla bych že i ti.
A nezapomínej na rostliny. I ty cítí.

dan162 » Lupi Ok, kouknu do sebe, uvidíme co najdu. Předstupeň bude si představit odpustitelnost. Jak ji já chápu, tak je to takový vnitřní stav, při kterém mi v daném tématu nevzniká vědomá i nevědomá vnitřní energie. Nejdřív porozumění ději včetně vcítění do aktérů, pak přijetí, kdy ve mne nevyplouvá nějaká emoce, trvá jen emočně neutrální paměť, včetně paměti na bolest, ale bez odporu/obrany/lítosti/zmarněnosti/vzteku... Táta mi ublížil. Vím proč to udělal, co měl na výběr, jak byl postavený, jaké měl dětství, jaké bylo okolí, jak jsem ho ovlivnil já, jaká neporozumění zažíval, neuměl překonat/zvolit si jinak, jaké měl ambice a jaké meze. Porozuměl jsem ději, tedy si myslím. Bylo to, jak mi ublížil, odpustitelné (neodpustitelné)? To je moje volba. Když nechci ten humus tahat se sebou, tak doufám, že to je odpustitelné. Některé emoce už mi zmizely (povedlo se mi je zmizet), už třeba nezažívám strach, bezmoc, a některé ne, třeba vztah k sobě, lítost ze zmařených let.

Odpustitelnost vnímám jako subjektivní volbu každého, i když ne každému snadno dostupnou jako volbu. Když něco udělám, a druzí mi neodpustí, je to jejich volba, ne jen pocit. Pro mne to co jsem udělal bylo třeba bolestné, nepříjemné, ale sebezáchovné. Tátovi jsem řekl, že když nepřestane, že může taky jednu dostat zpátky. Do jeho smrti jsme vztah nesrovnali. Neodpustili jsme si. Stanovili jsme si to za jeho života jako neodpustitelné.

Buddha/2 » dan162 Teoreticky jo. Prakticky : když je to roky zřejmé, nepřijde to "zničehonic"

Buddha/2 » Abelas taky varianta

dan162 » Lupi Cítí, ale nejsou to emoce. Pud sebezáchovy, vytvářející vnitřní stavy nutící k přežití jsou odpradávna. Vyděsil, ale co udělal dál - utekl nebo bojoval. Emoce sice staví na tomto principu, ale dávají širší paletu možného jednání a hlavně jsou u savců skupinové - rodiče mají rodičovské emoce, aby vzdělávali své potomky jinak než svalovou zkušeností (dinosauři), dostatečně dlouho/kvalitně (déle než ptáci) a jinak než genetickou zkušeností (je nepružná při náhlé nebo dočasné změně prostředí). Porušení soudržnosti savčí smečky je nemožné pro vnitřní pocit (nepočetná mláďata mají ve smečce větší šanci na přežití než početné želvy na pláži). atd.

dan162 » Buddha/2 To je subjektivní. Rozchod včetně psychických reakcí často jeden z partnerů datuje od chvíle, kdy se po mnoha pokusech to změnit druhému uzavřel a druhý až od chvíle, kdy se žena odstěhovala. V reálu jeden roky experimentuje, hledá řešení, pozoruje sebe a druhý je spokojený a nic neslyší. Post reakce: "já jsem byla spokojená a že ty jsi něco říkal, jsem brala že máš nějaké tenze, které si vyřešíš."

cimi Já to tady jen tak frknu…

Je to z filmu Nebezpečná metoda…už nevím přesně v jakém kontextu to bylo v tom filmu přesně a proč se mi právě tato věta tak vryla…
Ale to jak to vnímám já a jak se mi to i vyjevilo v kontextu zatmění…
Udělat něco neodpustitelného v tomto kontextu pro mě znamená přijmout radikálně svůj stín jako akt hluboké autenticity, radikálního sebepřijetí a nakonec i jako akt bezpodmínečné lásky. Nikoli jako alibi…ale v konečném důsledku jako sklonění se v pokoře k tomu co nehodnotí ale dává život… Naopak, je v tom risk totálního zavržení a přesto jak už jsem psala odevzdání se životu který nás stvořil…

Poetické je to jen omylem…

Buddha/2 » dan162 Pud sebezáchovy je strach o život. A to si myslím, že emoce rozhodně je, možná i nejsilnější.
Přijde mi zbytečné rozebírat který živočich emoce má nebo nemá. Vede to k tomu, že ty co je "nemají" můžeme jako "vývojově vyšší" sežrat (když už tady padlo slovo alibi).

Lupi » dan162 Promiň Dane, ale jsem schopna zchroustat jen ty tvoje stručnější komenty - do těch dlouhých se beznadějně zamotám.
Ale zkusím aspoň něco: "nevzniká vědomá ani nevědomá energie" je dost dobrý, jen netuším, jak chceš zjistit, jestli nevznikla nevědomá? Když teda je skutečně nevědomá. Já aspoň si do nevědomí nevidím a maximálně jsem schopna něco vytáhnout, když to vystrčí tykadýlko.
Neutrální paměti rozumím - dělá se mi to taky tak a je to skvělý.
Zmařená léta? Nebyla přeci zmařená. To jako bys řekl " ta cesta, kterou jsem přišel je zmařená".
Ale pravda je, že vlastně ne-odpustitelnost taky znám, a to stran mojí mámy. Dodnes se vypořádávám takříkajíc s kostma, který lezou z jejího hrobu. Na finále - naprosté a čisté odpuštění se vlastně teprve chystám....ve svých letech. Bizár, no.

Buddha/2 » dan162 Krásná post reakce

Lupi » dan162 Počkej - cítí, ale nejsou to emoce?? A co tedy jsou podle tebe emoce jiného, než cítění a pocity? Že jsou třeba skupinové no dobrá - ale pořád to jsou pocity, byť uznávám, že splašené stádo se chová zdivočeleji, než splašený jedinec. Někdy - někdy naopak

Lupi » dan162 Hezký

Lupi » Buddha/2 No já tyhle postoje ještě zažila a snášela jsem je blbě už jako dítě.

dan162 » Lupi Přesně, to tykadýlko je ono - ta nevědomá část se navenek projeví v nějaké situaci a když to prozkoumám, stane se vědomou.*** zmařená léta je můj pocit, nepovedlo se mi zatím z něj dostat. I když racionálně souhlasím, tak emočně mi to zatím nejde. Zkoumám, hledám, najdu.

dan162 » Buddha/2 Souhlasím, vývojově je pud sebezáchovy nejsilnější/nejstarší vlastnost života, kdy se RNA samoreplikovalo a dokázalo dochovat. Přijde tygr a prchám na první dobrou nebo bojuju nebo strnu. Nic mezi.

Emoce je proti tomu povrchnější a jemnější. Je ovlivněná hodnocením. Naše smečka - cizí smečka. Dítě vlastní smečky mám vnitřní potřebu zachránit, která slábne u dítěte cizí smečky. Není to nula jedna jako u pudu sebezáchovy, ale škála. Vlastní dítě - dítě jiné ženy stejné smečky - cizí dítě přijaté za své - cizí dítě jiné smečky. Jednání pod emocemi je jemně odstupňované. Jednání reflexní je automatické.

dan162 » Lupi cítí jsem použil ve smyslu vnitřně vnímá, ale ne emočně hodnotí. Fyzická bolest, rychlost oběhu krve, puls v ruce, strachový komplex (smyslová pozornost, připravenost na akci), samička na obzoru...Emoce mají oproti reflexům v sobě hodnocení, nebo střet hodnocení. Ukazují nám soulad/nesoulad. Milý člověk je člověk, který je souladný se způsobem komunikace, který máme rádi, je to našinec se stejnými hodnotami, hodný důvěry. Protivný je člověk, který v nás vzbuzuje odpor, nesoulad - když jedná protivně, musí mít v sobě vše opačně přeházené než já, jinak by jednal "normálně", tlačím na něj nesouhlasem, aby jednal souladně. Smečka se tak udržuje emocemi pohromadě. Ale ne všechny naše vjemy jsou emoční.

dan162 » cimi Takhle pojaté to je předěl, kterým asi musí projít každý autentický člověk, když v něm dojde ke střetu autenticity s emocemi a dá přednost autenticitě. Rozumím tomu dobře?

Abelas » cimi Přijetí Stínu jako akt bezpodmínečné lásky a hluboké ryzosti...

Ano.

Nevidím v tom nic neodpustitelného.

Abelas » Lupi Bezesporu nás židokřesťanská tradice nemálo zmasírovala, ale pocit viny nevymyslela. Stavěla na něčem, co je naší přirozenou psychologickou výbavou z důvodů, o kterých netřeba diskutovat.

Buddha/2 » dan162 Povrchnější a jemnější jo ?
Vem si kolik lidí klepne Pepka jen proto, že se rozčílí doruda (v extému stačí škrábanec na autě). Nebo se utrápí smutkem když jim někdo zemře. A prý jsou i lidi, který kleplo když vyhráli obrovskou sumu.
Chci říct, že bych sílu emocí nepodceňoval

Abelas » dan162 Nemyslím, že jsou emoce konstrukt. Prostě jsou. Nikdo je nenaprojektoval ani nevyrobil. Vychází z mozku, který prochází evolucí a je schopný reflektovat čím dál hlubší a komplexnější skutečnosti, které přináší rozpory a dilemata, které svět zvířat nezná. Netřeba se vracet na stromy. Stačí ustát naše lidství. Včetně pocitu viny, který k němu patří. Pocit viny přicházející s uvědoměním, že jsme třeba něco pokazili anebo způsobili bolest a budeme se za to zodpovídat a poneseme následky.

Lupi » Abelas Neřekla jsem, že vymyslela, jen že zesílila ad absurdum. Udělala z viny nejvyšší ctnost. Ale však je to v pořádku....byli jsme v archetypu Ryb, žejo.

Lupi » Abelas A teď si vemte, děcka, že o přijetí stínů jsem nikdy neuvažovala jako o aktu lásky, natož ryzosti. Třeba pro mně to byla otázka pudu sebezáchovy. To je binec v tom světě.....

Buddha/2 » Lupi Já myslel, že ze sypání si popela