Novy, úplňky…zatmění…aktuální transity - Diskuze a zkušenosti

dan162 » thééé Tyhle doslovné neharmonie, zajímá mne: není ta doslovnost událostí častější? Mám na mysli rodný zpětný Merkur opozicí do Pluta a Merkur s nyní vyšší energií tranzitem Měsíce a hlavně Saturnu? V pojetí, že když přijde energie do Merkuru, tak že se aspektem odrazí v působení Pluta.

K vyhazování pojistek - jedna kamarádka dle svého vyprávění vyhazovala pojistky, podle mne aspekty do Pluta s Uranem, když byla extrémně naštvaná a nikam to naštvání nevylila, tj. též do ní zvenku vnesená dodatečná energie.

dan162 » Abelas Mno záleží kdo tu větu řekne (a uskuteční). Od emočního člověka je to výraz bolestného vnitřního střetu protichůdných emocí poté, co neúspěšně vyzkoušel všechny možné cesty jak z toho ven včetně ničení sebe. Od logicky myslícího člověka bych se velmi obával, protože nemá emoční brzdy.

Abelas » dan162 EDIT

Dobrý postřeh, vycházel jsem z toho, že to bylo myšleno v tom prvním kontextu. Nicméně myslím, že i labilní a citovější jedinci, kteří neunesou tíhu své viny toto mohou použít jako alibi. A také ne všichni logikové jsou cyničtí a amorální. Také mívají hluboká citová dilemata, jen o nich tolik nehovoří. Proto bych řekl, že se to vztahuje univerzálně na všechny.

dan162 » Buddha/2 Třeba rozchod s partnerem, kde se ti dva míjejí. Pro druhou stranu to přichází zničehonic, i když to bylo dlouhé roky zřejmé. Okolí to třeba vnímá jako neodpustitelnou zradu.

dan162 » Abelas A co když vina neexistuje, jakkoliv se tváří jako základ společnosti? Pak je tam jen to alibi. Když sleduju reálné jednání mnoha lidí, tak tam nějak není ta citová vrstva/dilemata vždy k zastižení, nebo je tak vzadu, že se uplatní třeba jen jako časový posun. Ty neodpustitelné činy stejně nastanou.

dan162 » Abelas

Abelas » dan162 Vina existuje a její prožitek je velmi reálný, což víme my všichni, kteří nejsme sociopati. Nejedná se o společenský konstrukt, spíše s ním společenské konstrukty kalkulují. Vina však není nekonečná a končí tam, kde začíná zodpovědnost.

Lupi » dan162 Zrovna v téhle věci se mi zdá otázka viny/neviny dost irelevantní. A to i v případě, kdy se jeden chová hnusně, jako pako, nebo přímo jako hovado. Tak jako tak - vždy jsou na to dva.

dan162 » Lupi Přesně. Třeba neodpustitelné jako vlastní pocit (kde se pohybujeme kolem tradiční viny) versus neodpustitelné jako vnější hodnocení (kde se pohybujeme v tématu sounáležitosti se skupinou) nebo neodpustitelné jako reakce na něco (kde se pohybujeme za mezemi schopnosti pochopení nebo tolerance).

dan162 » Abelas Souhlasím s Lupi, že jde o společenský konstrukt. Ostatně všechny emoce jsou konstrukt, jen evoluční, před savci emoce neexistovaly. Samozřejmě že to je prožitek, to se nevylučuje. Vina je negativní motivace, která má za úkol omezovat takové jednání, které jde proti soudržnosti smečky. Zodpovědnost je totéž, jen pozitivně směřované.

Vina podle mne neexistuje v objektivním smyslu, v subjektivním může existovat - ne u každého (jsou lidi, kteří se tímto neřídí, vinu neprožívají, možná její přítomnost u druhých využívají umělým vzbuzováním viny k manipulaci).

Lupi » dan162 Pro mě je to poměrně nesrozumitelné téma - myslím ta neodpustitelnost. Nikdy se mi to nepovedlo pořádně si představit, a to přesto, že mi osud cpal na oči spousty různorodých variant.

Lupi » dan162 Že jsou emoce evoluční výmysl, o tom žádná. Jestli existovaly v před - savčím období, o tom víme houbeles.....co víme, jestli se strgosaurus vyděsil, když uslyšel řvát Rexe? V současnu ssavci, plazi, ptáci určitě - jestli plži, mlži hlavonožci sice nevím, ale když jsem pozorovala vyděšený oči chobotničky, nacpaný do petflašky a určený k večeři v místní hospodě, řekla bych že i ti.
A nezapomínej na rostliny. I ty cítí.

dan162 » Lupi Ok, kouknu do sebe, uvidíme co najdu. Předstupeň bude si představit odpustitelnost. Jak ji já chápu, tak je to takový vnitřní stav, při kterém mi v daném tématu nevzniká vědomá i nevědomá vnitřní energie. Nejdřív porozumění ději včetně vcítění do aktérů, pak přijetí, kdy ve mne nevyplouvá nějaká emoce, trvá jen emočně neutrální paměť, včetně paměti na bolest, ale bez odporu/obrany/lítosti/zmarněnosti/vzteku... Táta mi ublížil. Vím proč to udělal, co měl na výběr, jak byl postavený, jaké měl dětství, jaké bylo okolí, jak jsem ho ovlivnil já, jaká neporozumění zažíval, neuměl překonat/zvolit si jinak, jaké měl ambice a jaké meze. Porozuměl jsem ději, tedy si myslím. Bylo to, jak mi ublížil, odpustitelné (neodpustitelné)? To je moje volba. Když nechci ten humus tahat se sebou, tak doufám, že to je odpustitelné. Některé emoce už mi zmizely (povedlo se mi je zmizet), už třeba nezažívám strach, bezmoc, a některé ne, třeba vztah k sobě, lítost ze zmařených let.

Odpustitelnost vnímám jako subjektivní volbu každého, i když ne každému snadno dostupnou jako volbu. Když něco udělám, a druzí mi neodpustí, je to jejich volba, ne jen pocit. Pro mne to co jsem udělal bylo třeba bolestné, nepříjemné, ale sebezáchovné. Tátovi jsem řekl, že když nepřestane, že může taky jednu dostat zpátky. Do jeho smrti jsme vztah nesrovnali. Neodpustili jsme si. Stanovili jsme si to za jeho života jako neodpustitelné.

Buddha/2 » dan162 Teoreticky jo. Prakticky : když je to roky zřejmé, nepřijde to "zničehonic"

dan162 » Lupi Cítí, ale nejsou to emoce. Pud sebezáchovy, vytvářející vnitřní stavy nutící k přežití jsou odpradávna. Vyděsil, ale co udělal dál - utekl nebo bojoval. Emoce sice staví na tomto principu, ale dávají širší paletu možného jednání a hlavně jsou u savců skupinové - rodiče mají rodičovské emoce, aby vzdělávali své potomky jinak než svalovou zkušeností (dinosauři), dostatečně dlouho/kvalitně (déle než ptáci) a jinak než genetickou zkušeností (je nepružná při náhlé nebo dočasné změně prostředí). Porušení soudržnosti savčí smečky je nemožné pro vnitřní pocit (nepočetná mláďata mají ve smečce větší šanci na přežití než početné želvy na pláži). atd.

dan162 » Buddha/2 To je subjektivní. Rozchod včetně psychických reakcí často jeden z partnerů datuje od chvíle, kdy se po mnoha pokusech to změnit druhému uzavřel a druhý až od chvíle, kdy se žena odstěhovala. V reálu jeden roky experimentuje, hledá řešení, pozoruje sebe a druhý je spokojený a nic neslyší. Post reakce: "já jsem byla spokojená a že ty jsi něco říkal, jsem brala že máš nějaké tenze, které si vyřešíš."

Buddha/2 » dan162 Pud sebezáchovy je strach o život. A to si myslím, že emoce rozhodně je, možná i nejsilnější.
Přijde mi zbytečné rozebírat který živočich emoce má nebo nemá. Vede to k tomu, že ty co je "nemají" můžeme jako "vývojově vyšší" sežrat (když už tady padlo slovo alibi).

Lupi » dan162 Promiň Dane, ale jsem schopna zchroustat jen ty tvoje stručnější komenty - do těch dlouhých se beznadějně zamotám.
Ale zkusím aspoň něco: "nevzniká vědomá ani nevědomá energie" je dost dobrý, jen netuším, jak chceš zjistit, jestli nevznikla nevědomá? Když teda je skutečně nevědomá. Já aspoň si do nevědomí nevidím a maximálně jsem schopna něco vytáhnout, když to vystrčí tykadýlko.
Neutrální paměti rozumím - dělá se mi to taky tak a je to skvělý.
Zmařená léta? Nebyla přeci zmařená. To jako bys řekl " ta cesta, kterou jsem přišel je zmařená".
Ale pravda je, že vlastně ne-odpustitelnost taky znám, a to stran mojí mámy. Dodnes se vypořádávám takříkajíc s kostma, který lezou z jejího hrobu. Na finále - naprosté a čisté odpuštění se vlastně teprve chystám....ve svých letech. Bizár, no.

Buddha/2 » dan162 Krásná post reakce

Lupi » dan162 Počkej - cítí, ale nejsou to emoce?? A co tedy jsou podle tebe emoce jiného, než cítění a pocity? Že jsou třeba skupinové no dobrá - ale pořád to jsou pocity, byť uznávám, že splašené stádo se chová zdivočeleji, než splašený jedinec. Někdy - někdy naopak

Lupi » dan162 Hezký

dan162 » Lupi Přesně, to tykadýlko je ono - ta nevědomá část se navenek projeví v nějaké situaci a když to prozkoumám, stane se vědomou.*** zmařená léta je můj pocit, nepovedlo se mi zatím z něj dostat. I když racionálně souhlasím, tak emočně mi to zatím nejde. Zkoumám, hledám, najdu.

dan162 » Buddha/2 Souhlasím, vývojově je pud sebezáchovy nejsilnější/nejstarší vlastnost života, kdy se RNA samoreplikovalo a dokázalo dochovat. Přijde tygr a prchám na první dobrou nebo bojuju nebo strnu. Nic mezi.

Emoce je proti tomu povrchnější a jemnější. Je ovlivněná hodnocením. Naše smečka - cizí smečka. Dítě vlastní smečky mám vnitřní potřebu zachránit, která slábne u dítěte cizí smečky. Není to nula jedna jako u pudu sebezáchovy, ale škála. Vlastní dítě - dítě jiné ženy stejné smečky - cizí dítě přijaté za své - cizí dítě jiné smečky. Jednání pod emocemi je jemně odstupňované. Jednání reflexní je automatické.

dan162 » Lupi cítí jsem použil ve smyslu vnitřně vnímá, ale ne emočně hodnotí. Fyzická bolest, rychlost oběhu krve, puls v ruce, strachový komplex (smyslová pozornost, připravenost na akci), samička na obzoru...Emoce mají oproti reflexům v sobě hodnocení, nebo střet hodnocení. Ukazují nám soulad/nesoulad. Milý člověk je člověk, který je souladný se způsobem komunikace, který máme rádi, je to našinec se stejnými hodnotami, hodný důvěry. Protivný je člověk, který v nás vzbuzuje odpor, nesoulad - když jedná protivně, musí mít v sobě vše opačně přeházené než já, jinak by jednal "normálně", tlačím na něj nesouhlasem, aby jednal souladně. Smečka se tak udržuje emocemi pohromadě. Ale ne všechny naše vjemy jsou emoční.

dan162 » cimi Takhle pojaté to je předěl, kterým asi musí projít každý autentický člověk, když v něm dojde ke střetu autenticity s emocemi a dá přednost autenticitě. Rozumím tomu dobře?