Terapeutistický koutek - Diskuze a zkušenosti

Abelas EDIT

Být v delším horizontu zpracováván a rozleptáván psychologickou pijavicí přináší do duševního života notorický sklon přehrávat si na vnitřním mentálním plátně film, který vtáhne a nenechá nic pro tady a teď. Zvnitřnělý a zcela nepravdivý imperativ, že je třeba svou existenci, jednání a bytí omluvit a obhájit, což rozpoutává vnitřní tribunál obhajob a obvinění postavený na mylném přesvedčení, že až jednou dám svému vinikovi šach mat, až vymyslím tu ultimátní obžalobu/obhajobu, která jej donutí učinit pokání a uvidět míru jeho provinění a amorálnosti, jinými slovy - která jej donutí se ZMĚNIT, bude už napořád bezpečno a dobře, získám nazpět svou důstojnost a celistvost. Bezpečno, dobře ani změna však nepřicházejí, důstojnost a celistvost se konají s každou interakcí čím dál méně a patologická vazba se ještě více posiluje, naopak ae vynořují pocity beznaděje, zášti a skutečně temná podlaží lidské psýché. V nejhorších případech nutkání k vraždě či sebevraždě.

Osvobození započne v momentě, kdy si postižený uvědomí, že tohle celé je účelově vštípená lež, předaná psychologická infekce, která v něm vytváří trhlinu, skrze kterou ochotně vydává sílu, která ve finále poslouží ke zpevnění pilíře, na kterém stojí falešná grandiózní osobnost někoho jiného. Je to uvědomění, že vůbec není třeba se obhajovat a vysvětlovat, že i tváří v tvář reálnému nátlaku, shazování a znehodnocování z druhé strany je možné zůstat lhostejný, tichý a klidný. Že to není jen možné, ale přímo nutné. Že infikovanou/zkompromitovanou část svého vnitřního prostoru (ať už jsou to vznešené představy o světě, nejčistší ideály, či nejkrásnější vzpomínky) musí přestat zachraňovat, ale konečně pustit a důstojně pohřbít.

Je důležité prohlédnout, že narcis si "odkládá" do své oběti palčivý vnitřní obsah, který neumí sám abreagovat a integrovat jako zdravý a emočně dospělý jedinec. Bude-li mu v tomto zamezeno obyčejnou usebraností, soustředěním a tichem (nutno procvičovat i v "závětří", kdykoli se vynoří nutkání přehrávat si vnitřní "film" či "tribunál" vrátit se vždy znovu a znovu k dechu a do těla - osvobozující je i to, že je to takhle "jednoduché"), palčivý obsah se vrátí zpět ke svému původci a dotyčného/ dotyčnou uškvaří. V případě, že bylo pouto příliš silné, návrat k sobě do těla a dechu vyvolává velmi nepříjemný pocit podobný cravingu/bažení, což je pojem, který známe z adiktologie. Tento pocit je bezpodmínečně nutné ustát v jeho nejsyrovější podobě, pak se pouto začne lámat.

dan162 Můj pohled bude asi klasický:
1. to, jaké máme zranění, vysíláme do světa, okolí ho vnímá a reaguje na něj.
2. Některá zranění jsou komplementární (nejenom sadista-masochista) a plno vztahů je z deficitu
3. pevnost takovému vztahu dodává čas a obvykle také naše nevědomost jak se zaměřit na sebe a hnout s tím
4. vyjít z toho ven vždy znamená nejistotu, což je horší než známá hrůza
5. emoční vazba zůstává i po odloučení
6. za každým vzorcem (včetně nechtěné připoutanosti nebo vztahu k sobě) leží nějaká věta, nějaké rozhodnutí, nějaká nouzová reakce na krizovou situaci, ke které jsme měli odpor a kterou nechceme zažívat. Dokud bude ta věta a odpor platné, nelze se pohnout.

Lupi » MIKULAS To zní zajímavě Mikuláši. A co když první dva měsíce nemáte ani tatínka, natož maninku? Já vím svoje, ale zajímá mě váš pohled na věc.

cimi » Abelas "V případě, že bylo pouto příliš silné, návrat k sobě do těla a dechu vyvolává velmi nepříjemný pocit podobný cravingu/bažení, což je pojem, který známe z adiktologie."

cimi » dan162 "vyjít z toho ven vždy znamená nejistotu, což je horší než známá hrůza"

--- jedna z nejpsychedeličtějších věcí co jsem zažila aniž bych k tomu cokoli jiného potřebovala, bylo projít si změnou myšlení, kde byla jistá forma závislosti...
V okamžiku kdy člověk vůbec netuší jak se to dělá jinak, kdy jen ví, že chce za každou cenu pustit to co bylo, ten stav mezi byl tedy alespoň pro mě jakobych měla každou chvíli zešílet...nebylo se jakoby čeho chytit...zbývala mi jen "naivní" víra, že nějak o mě bude postaráno a že se věci poskládají správně...

cimi » MIKULAS Ano tatínek s maminkou nesou odpovědnost za to co předají a mohou i ledacos možná usnadnit...nicméně nejsou odpovědni za to co si z toho vezmeme, a ani my nejsme povinni to nést stále. Náš balíček je jako příchuť, se kterou je díky tomu každý život každého jednotlivce jedinečný...

Vzpomněla jsem si na tuto knihu:

https://www.martinus.cz/953353-ako-…

Janka Kajánková ji napsala tuším ve svých 16 letech...týrané dítě, které se rozhodlo odložit vše co jí ubližuje a projít tím láskou...v 16ti...a takových je mezi námi mnohem víc...a díky za ně...

dan162 » cimi Klobouček. A přesně popsané, jak by ne, když to bylo žité. Ke skoku do neznáma jasně že nestačí jen počáteční odvaha, ale i něco, co podrží v době následného bloudění v šeru - kde není jisté, že to je ohraničené nebo dočasné, i když to nejhorší už nepůsobí. Člověk sice ví co ne, ale ještě neví co ano a proč jsou alternativy slepými uličkami, dokud si jich dosyta neužije.

Chytit se nedá okolních lidí (často je na vše člověk sám - logicky, jinak by ho jeho blízké okolí nenechalo takhle hluboko padnout), optimizmus se nedá opřít o postupné zlepšení (stejně jako jaro obsahuje mrazivé dny), oporou nejsou vlastní pocity (jsou v zajetí nejistoty a starých vzorců), rodiny (zdroj bývá právě tam), kamarádů (nemají páru), knih (motivační literatura je spíš o aplikaci jak sebe někam nacpat), není obvykle přítomna obyčejná podpora (hurá, kdo ji z okolí má, bez řešení, jen podpora), lze jen sebe pozorovat a popisovat bez hodnocení a s láskou a měnit v sobě větičky. A zkoumat k ušetření let, co je jen následek a co příčina a co příčina příčin, jinak je přechodové období zbytečně dlouhé, klidně do smrti.

Abelas » cimi "...týrané dítě, které se rozhodlo odložit vše co jí ubližuje a projít tím láskou..."

Velmi takové lidi obdivuji a chodím se k nim učit. Děkuji za knižní tip.

verka96 Já bych jen dodala ze své zkušenosti, ačkoliv jsem jen cítila, že musím odejít z pudu sebezáchovy, že takhle se žít nedá, že je to jen přežívání a že mám život před sebou. A žádná jiná možnost není, takže prostě musím.
Jak píšeš Cimi, pak zbývá jen doufat, věřit, že to všechno dobře dopadne, že o mě "bude postaráno" a že jsem v tom úplně sama.
Beru to jako součást svého života, že to tak bylo a že jsem si to vybrala...

thééé Pěkné není co dodat.

Taky jsem tím prošla. A díkybohu za ty zkušenosti. Je dobré tomu rozumět.
Naštěstí mě asi zachránilo moje přesvědčení, že ty témata se odehrávají v mém vnitřním prostoru, a ve vztahu uvnitř mě.
A právě ten "vztah uvnitř" je moc důležitý. Protože bez zvnitřněné postavy narcise, manipulátora či predátora není ani vnitřní empat, oběť a omezený trpitel, který se dobrovolně té síly vzdává...a obráceně.
Je to prostě mechanismus přežití, záleží ke které roli kdy sáhnum abych získala to, co potřebuji - přijetí, lásku, podporu...
Zní to trochu schizofrenně ale tak to vidím, jako vnitřní vztahovost.
Takže ne - on/ona mě ubližuje a omezuje...ale kde já se omezuji a ponižuji atd...

Bohužel si myslím, že kdo se víc identifikuje s narcisem, má v sobě hlubokou nenávist, tam je ta cesta ven o něco těžší, protože prostě chybí sebereflexe. Kdo se identifikuje s empatem, ten se zase víc točí v kruhu vlastní nedokonalosti a chyb. Ale to je složitější zase z hlediska duše...
Kde asi začalo to selhání, kde byl ten pád...Nejraději jdu ještě před narození...

dan162 » thééé Myslím, že částečně rozumím. Než jsem dokázal pochopit tátu a mámu, proč jednali jak jednali, a dostat téma z venkovní situace a následků do svého vnitřního prostoru, uplynulo...ééé...57 let života. Až díky tomu jsem i pochopil proč jsem já jednal jak jednal, a vytvářel to, co mne tehdy semlelo a proč jsem se identifikoval se sobcem i později s rohožkou. Znám tedy dvě protichůdné "role", i když to není narcis/empat, a obě byly scestí. Ne tehdejší chyba, ale nejlepší volba z tehdy omezené palety možností. Do té doby jsem to měl za nespravedlnost, extrémní naplnění tranzitů, zvůli nebo bezcitnost, zatímco dnes to je poměrně logický sled událostí, kde mohu dnes mít jinou volbu v tehdejší své reakci. Ne v rozměru role, abych dosáhl co potřebuji, ale změnou mé energie, jako motivace okolí, aby chtělo samo přijít, co umožní tehdy zastavený rozvoj. Tenkrát jsem právě šel na to rolí, abych vyvolal lásku, podporu kterou jsem potřeboval a tím víc jsem se vzdaloval od možnosti to získat - jednou i druhou "rolí".

dan162 Dal jsem na otázku k tématu už jednu odpověď, tupě racionální. A přidám druhou úplně jinou odpověď, vnitřně emoční, vnímanou obvykle jako ženskou. Celé to je diskuze o našem vlastním pojetí vztahů, jak se ho učíme, prvotně jako děti, nebo později v jakémkoliv věku událostmi, respektive reakcemi na ně. Malé dítě, které přišlo na svět, zná jen přijetí. Mateřský cit je v základním nastavení vlastně plné přijímání. Otcovský cit podobně, jen je dočasně na tuto úroveň zesílený, muž je svou rolí od nějaké doby v evoluci lovec, který nepřijímá plně a vždy. Odráží se to v odlišné výchově kluků a holek, kdy se učíme vztahům.

Narcis, ve smyslu člověka vytvářejícího dojem, že je schopen lásky k sobě a empat, vytvářející dojem, že je schopen lásky ke všem, jsou dvě protichůdné reakce člověka na emoční odpojení od sebe jako způsobu života (empatem zde není míněn opravdový empat, který si fyzicky nemůže v žádné situaci vybrat, že jím nebude).

Když chci přijímat druhé, nikoliv jako racionální přijetí, ale emoční přijetí, musím být schopen přijímat sebe. Je to emoce, ne volba. Je to styl připoutávání se. V okamžiku, kdy moje nastavení je plné připoutávání se k věcem, lidem, tak vnímám odlišnost, ale neznám cizost. V okamžiku, kdy moje nastavení je oddělení od světa, tak mohu sebe nenávidět a zoufale volat po lásce, vynucovanou po druhých (narcis), nebo mohu sebe nepřijímat a mít odpor, částečný nebo plný, a zoufale se snažit mít pocit mít rád všechny kolem s nadějí, že budou mít rádi mne.

Naznačené dvě "řešící" cesty z popisovaných článků jsou metody snad popsatelné jako socializační, bez šance zasáhnout jádro problému - ve smyslu naučit se s tím žít a omezit své vnější projevy.

Kořeny vlastní připoutanosti jsou evolučně dané - zvířecí vrstva v nás připoutanost nezná, emoční je na ní postavená, obě jsme my.

verka96 » MIKULAS Dobrý den Mikuláši,
vy píšete takové příběhy... Ve vlaku při delší cestě se dobře pozoruje okolí. Také jsem před lety jela v zimě na zkoušku z angličtiny do Prahy, tehdy spojem Regiojet (ještě byly opravdu kvalitní služby), ve vlaku zrovna nefungovalo topení, stewardky roznášely zdarma čaje, deky k zahřátí. Měla jsem lístek v kupé, kde cestovali Ostraváci, no zážitek, zahřívali se slivovicí a úsměvné historky... Plánovala jsem, že si ve vlaku zopakuju některé věci na zkoušku, vydrželo mi to asi do poloviny cesty, kterou jsem raději strávila v uličce s čajem a chůzí... Pak jsem to vzdala, nakonec jsem trošku slivovice ochutnala, poslechla si pár vtipů a nakonec v Praze jsem se dostala do pohody, zkoušku jsem zvládla (s trpělivou vyučující), asi jsem se měla více posilnit, aby mi to lépe šlo... to už pak nejsem tolik křečovitá a anglická mluva mi jde tak nějak sama a lépe.
Ještě chci dodat, tehdy nám nakonec Regiojet vrátil na požádání celé jízdné a ještě jsem měla s Ostravaky příjemné cestování, to mi ani zima tolik nevadila.
Ostravskou mluvu miluju, pražská mi někde trhá uši...

Lupi » MIKULAS Díky za odpověď, Mikuláši. Jistě, je to můj zážitek, a to hned ten první v životě - byla jsem první dva měsíce v kojeňáku. Když se mi na to téma začaly vracet vzpomínky, málem mě porazilo - ale jen málem. Harmonická rodina jsme zrovna taky nebyli.....ale když se člověčka rozhodne, všechno jde, jen víc ztuha, než bychom si přáli.
Myslím, že mně to šestinedělí vytvarovalo k příšerné umanutosti s tím, že je mi někdy k dobrému a jindy překáží
Ať už jste pomohl kolika mrňatům, máte nehynoucí zásluhu, protože mateřská náruč, to je ztělesnění lásky, ale náruč mužská, to je ztělesnění bezpečí a můžu vám z vlastní zkušenosti říct, že já s tím občas zápasím dodnes.
Zemský pes je vlk? Vlk je moje totemové zvíře. To ona mně zachraňovala, když jsem marně vřeštěla jako novorozenec mezi těmi kilometry sanitárně bílých kachlíků.

Nabi* Zrovna na mě vyskočilo video: "When you criticize your children, they dont stop loving you - they stop loving themselves."

"Když kritizuješ svoje dítě, nepřestane milovat tebe, přestane milovat sebe."

Takhle jednoduchá je odpověď na tvoje otázky: NEDOSTATEK SEBELÁSKY

Já osobně se můžu absolutně ztotožnit s tím, že sebeláska je alfou a omegou a táhne se mým životem jako červená nit.

Co člověk, to jiný způsob, který mu vyhovuje nejvíce, ale já jsem zjistila, že LÁSKAVOST VŮČI SOBĚ je ten největší lék. Nesnáším klišé :D a tohle jako klišé zní, ale prostě tohle je pro mě nejvíc. A ne ze vzdoru nebo z pomsty, ale z vnitřního klidu, pochopení vůči sobě a sebelásky.
Já jsem například i hodně upustila od toho, pořád se dopátrávat vzorců, protože mě to svádělo k tomu, že jsem spadala do pasti toho, že je se mnou něco špatně. A byla jsem z toho ještě víc na nervy. Vůbec nepopírám, že je to obraz vnitřního nastavení, ale empat se prostě musí dostat z křeččího kolečka posuzování. Protože jaký smysl má to, že se sice zbavíme narcisty, ale budeme dál neustále uvažovat nad tím, jak moc jsme "rozbití", jak "slabí" jsme a podobně? Sebereflexe je jedna věc, ale když je člověk nějaký způsobem s narcistou, je tady předpoklad, že to, co by se mohlo nazývat sebereflexe ve zdravém vztahu, to je zde toxický Nahlížení na sebe sama, který je na hony vzdálený zdravé sebehodnotě.
Podle mě jde i o míru rovnováhy mezi tím, že aktivně pracujeme na sobě a hledáme odpovědi a mezi přijetím sebe sama se vším. Se svým příběhem, s každou svou vlastností atd. Je to běh na dlouhou trať a já jsem si třeba dovolila rok jenom ležet (+ chodit do práce že jo :D), čumět na pozitivní a romantické seriály, dobře jíst, pít a dobře spát. A minimalizovat všechno, co by mě stresovalo. Nebyl to útěk, ale regenerace. Pak už jsem sama cítila, že je fajn zase zajít na nějaký seminář, přečíst knihu, meditovat a zase se posunout dál a aktivně se učit mít sebe ráda a taky dělat vůči tomu kroky a vystupovat pomalu z komfortní zóny.

Myslím, že na to, jak si s tím poradit, není jednoduchá odpověď. Jsou jen záchytné body pro každého jedince jako například přerušení kontaktu na nejnižší možnou míru, gray rock (velmi účinné). A určitě bych nepodceňovala dobrého psychoterapeuta s bohatou praxí a doporučením. Mě to velice pomohlo k seřazení myšlenek a pojmenování pocitů. Jedna z věcí, která mi byla velice nápomocná bylo i to, že jsem se dozvěděla, že jsem měla PTSD (Postraumatický stresový syndrom).... Jsou to všechno jen střípky, ale musím říct, že se mi vyplatilo zkombinovat "obyčejnou" psychoterapii s duchovním přístupem k věci.

Buddha/2 » dan162 Fakt myslíš, že tohle je "ženská" odpověď ?
Ta je tak raconální, že jí místama vůbec nerozumím

dan162 » Buddha/2 :-) dík za korekci. A rád tě zase "vidím".

verka96 Aktuálně zajímavý rozhovor se Silvií Rei - moc ji neznám, ale ráda poslouchám takové rozhovory, tak na začátku popisuje, co se letos děje - Země + Sluneční soustava.
Také je téma laskavost, soucit a hranice (jeji nastavení) - 1h, navazuje téma vina x odpuštění do konce rozhovoru. V jiné diskusi hodně diskutováno. Musím se Silvií souhlasit ohledně viny a odpuštění, kde není vina, nemusíme pořád dokola odpouštět a pořešit vztah rodič + dítě.

https://www.youtube.com/watch/…

Lupi » verka96 Tak pěkná, říkáš? Chystám se na ni už proto, že je u Lukavce a já mám ráda, jak on vede rozhovory. Sylvii samou někdy můžu a někdy ne, tak jsem zvědava. A narazila jsem na dost zajímavýho tarotáře, který mluví o odpuštění z jiného úhle - tak mrkni. Ještě jsem to neslyšela celý, byla jsem vyrušena. Tady je domovská stránka

https://www.youtube.com/@Tarot-klic…

A tady to odpuštění

https://www.youtube.com/watch/…

thééé » dan162 k tomu ééé 57 let...bych taky mohla dodat svojich asi bože 42 ....Mikuláš má pravdu, že prostě ta naše generace se v tom musela vycachtat víc. To je dané poválečnou či válečnou generací našich rodičů.
Někdy mě zajímá, díky čemu se to může celé otočit, prohlédnout a změnit úplně náhled na dětská traumata.

Jinak co se týká toho vnitřního vztahu - tak je to asi jako s měřením síly. Musí se změřit odporem.
A možná, že síla je prostě naše přirozená energie, ale jen díky omezení a odporem se k ní můžeme dostat. Ale možná jen tam, kde byla popřená a zlomená a potlačená....

dan162 » thééé No jasně že to je celogenerační. Je mi 57, je to tedy velmi čerstvé. Samozřejmě lepší teď, než si vše odnést pod drn :-D

Nevím co je míněné slovem "otočit", ale obecně jsme už jasně v individuální době, tak koukáme na to co se děje jednomu člověku, kdežto v kolektivní době byla důležitá jednotka milion a někde ani ta ne.

No nemyslím si, že hrozny dávají nejlepší šťávu, když jsou drceny v lisu, jak říká úsloví. Ano, že síla přežití jako jedna z našich evolučních vrstev se plně ukáže až v průseru, ale není to zadarmo. Kdo bojoval, je navždy bojovníkem, ne láskyplným člověkem. Kdo utrpěl rány, nese si je s sebou jako závaží. K vnitřní síle se lze naštěstí dostat i bez takové ceny.

thééé A k tomu, co jsem psala vlastně musím dodat, že bez pochopení jakýchsi karmických souvislostí bych z toho asi nevyšla nikdy.
Bez pochopení toho, na čem a jak duch/duše roste...bez pochopení toho, k čemu to všechno utrpení potřebuji (zase z hlediska duše)....a k čemu vlastně utrpení je...bez pochopení toho, že i mezi predátorem a obětí je dohoda a v duchovním světě toto můžou být velmi blízké duše či rodina.

Moc hezky je to do "nadpozemského detailu" popsané v knížkách M. Newtona
https://www.databazeknih.cz/prehled…
Ale já jsem prostě ta ryba, která to potřebuje pochopit a uchopit z toho spirituálního pohledu. Potřebuji vědět, proč to ten druhý "pro mě dělá", pro moje dobro
I když rozumím psychologickým mechanismům, není nad ten nadhled z pohledu vyšších emocí, vyšší lásky. (a to nejsem sluníčkář, spíš ráda prozkoumávám naše nevědomí a taky nadvědomí)

verka96 » Lupi Ahoj Lupi, díky za odkazy. Ten první, jak kartář vykládá politiky - něco jsem si pouštěla, má dost odvahy tak před volbami, většinou to nechtějí komentovat. A je zajímavé, jak používám Ájinu..
Tu druhou část jsem včera trochu poslechla, dnes doposlouchám, docela dost to pitvá.
Já už mám svou teorii, která mi i vysvětluje horoskop, abych si to dala vše dohromady, pak mi to dává smysl. To říká i Silvie Rei - každý to má jinak, je třeba subjektivně na to jít.
Já teď bydlím pár kroků od dětského domova, kdybych to měla takový kousek jako když jsem bydlela s rodiči, asi bych si sama zbalila kufry a stála před vraty, že už nemůžu bývat doma. Nevím, co by se mnou dělali... Ale i tak, myslím na to, tak ty děti mají těžký start do života...

Lupi » verka96 No já to taky neberu doslova; že bych se čímkoli řídila jako evangeliem, to fakt nehrozí ale poslouchávám kdeco a něco mi cinkne, něco ne. Tenhle chlápek mi přijde zajímavej, tak jsem byla zvědava, jak to uchopí. Což některý ty obrazy byly zajímavý a vtipný. ale v mém věku samozřejmě člověčka má buď vypracovanou metodiku, nebo je už po smrti.
Těžký start - myslíš děcka z děcáku? No to asi mají ztížený, ale já mám tu zkušenost, že jediné relevantní je, jak se rozhodneš. Když se rozhodneš, že se ti nelíbí ty poměry, ve kterých jsi a že budeš spokojená, kdyby čert na koze jezdil, tak to prostě nějak uskutečníš......já bych za dětství ani do toho děcáku nedošla, tak jsem byla obalená pavučinou a koukni teď.
Vyšla nová Petra Nel, venku je dost ošklivo, tak si asi zatopím v krbu a odpoledne věnuju tou, že si obě baby pustím a budu nad tím dumat

dan162 » thééé Dík za odkaz, podívám se, může být super.

Nemám dostupné porozumění, proč si někdy volíme cestu nepohodlím i v případě, kdy na to nemáme aparát, snášenlivost, výhodu atd. U mne to bylo tím, že jsem nevěděl, jak to prožívá ten druhý, v mém případě táta, v jeho vzorcích, výchově, zvyku okolí, a tak chci dnes vědět ne proč kdo co dělá, ale co prožívá, někdy proč prožívá zrovna toto a jak to zpracovává a někdy kde to vzniklo. Na víc nemám. Jenže aby druhý byl ochoten toto sdílet, na to jsem přitahoval jiné typy lidí.