Poslední dobou jsem si všimla, že někteří lidé preferují tzv.milosrdnou lež, aby se nemuseli konfrontovat s pravdou.Platí to tedy hlavně ve vztazích, což je pro mne naprosto nepochopitelný.
Co děláte, když jsou po vás vyžadovány tyhle milosrdné lži? Pro mne, jakožto štíra je to docela problém.... ...ale zas nechci být zlá, abych řekla rovnou "Když to nechceš vědět, tak se neptej"....takže už z mlžení přecházím na "ok...vím, co chceš slyšet...ano, je to tak..."
aktigram
» Korzárka
Konečne sa našiel človek čo napísal že vo všetkom neverí ani sám sebe. Ja som také niečo povedala v 90 rokoch a skoro ma upálili, aký som to človek.
Najdise.cz
» KorzárkaSystémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Žihadlo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu: =====
Z psychologického hlediska má mnoho (většina) lidí životní potřebu prostě věřit. Když tato potřeba není naplňována, jejich život nestojí za mnoho, vede to k nespokojenosti, splínům. Je to zvláštní, ale pro jejich spokojenost je lepší si nabít, než nemoci věřit nikomu a ničemu. Hlavně je zde často přímá úměra v tom, že věří druhým, pak věří i sobě. A naopak. mají k tomu důvod. Sklon uvěřit lžím není jen o pohodlnosti. Zdá se, že to máme v genech. Někdo dokáže jít pravdě více naproti, je jí otevřenější, ale není to jeho zásluha. Zrovna tak někdo jde vstříc lži. Někdy je třeba odlišit i to, zda někdo říká lež (je si vědom), nebo jen neříká pravdu (neví o tom, věří). Je možno říkat lež a nelhat současně. Myslím, že do této kategorie spadáme alespoň občas naprosto všichni. A ti, kteří si toto nepřiznají, pravděpodobně právě lžou.