Další příběh na pokračování...? - Diskuze a zkušenosti

Dobrý den, přejete si?Rád bych koupil….Ano? Rád bych koupil jednu vaši řasu….kolik by stála?No, ta bude hodně drahá…Tak kolik?Jednu růži z pouti…Máte ještě nějaké přání? Rád bych si koupil jeden váš polibek, kolik, ten by stál?Tak za polibek, chci opravdovou růži…Ještě si něco budete přát…? Rád bych vás zulíbal po celém těle….Tak to bude hodně drahé…za to chci básničku…Dobrá: „Ty máš kukadla, jako dvě zrcadla…“Tak to už jsem nevydržela, vyprskla smíchy a hodila po něm polštář, co jsem měla pod hlavou. Miláčku, to není básnička, to je blbost…víš, že „Básníky“ nesnáším…To už se smíchy válel po zemi i on. Tyhle chvíle štěstí jsem měla nejraději…jen tak si kupčit, jen tak se tulit, smát se, milovat…prostě být…škoda, že je to pryč. Dala bych všechno aby se to vrátilo. Ale nikdy není nic tak, jak bychom chtěli.To ráno jsme se loučili jen tak zběžně, samozřejmě, že jsme zaspali…noc byla příliš krátká na naše hrátky, byla příliš krátká, abychom šli vůbec spát…Jasně, nakonec jsme usnuli, ani nevím kdy, ani nevím jak…Ale probudit se v jeho teplém náručí, mít jeho hlavu na svém rameni, cítit jeho dech, tep srdce…to bylo nevýslovné štěstí…a určitě stálo za to věčné vysvětlování v práci, proč jdu zase pozdě…Ještě jeden letmý polibek, pohlazení po tváři…a pak jsme si šli každý svou cestou, do svých zaměstnání, které nás oba stejně nebavili…stejně děláme jen proto, abychom si vydělali na vysněnou cestu na Nový Zéland. Už abychom jeli, nedá se to tu vydržet. Sakra, mobil jsem si zapomněla doma, ach jo. Nechce se mi vracet. Snad Martin nebude volat, aby třeba neměl strach. Ne, vrátit se fakt nemám čas…Sluníčko dneska tak krásně hřálo, paprsky si pohrávaly s malými kapkami deště, jež se najednou začaly linout z naprosto čistého nebe. Roztáhla jsem ruce dokořán a nechala se jimi celá zmáčet…Tak teď už svůj pozdní příchod do práce budu vysvětlovat jen hodně těžko…No a co, vždyť je to jedno. Do práce jsem přišla mokrá jako vodník a dost vysmátá, najednou mi přišli směšní všichni, kdo tu seděli v kanceláři úplně suší a ty výrazy v obličejích…Jděte do háje, říkala jsem si…jste mi úplně ukradený…Šéf měl strašně tragický výraz v jeho už tak vrásčité tváři, myslím, že mu přibyly alespoň tři vrásky…asi kvůli mně…Začala jsem se omlouvat, když v tom mi vstoupil do řeči. Sedněte si. Ne, děkuji.Vy s sebou asi nemáte mobilní telefon? Ne, zapomněla jsem si ho doma. Děje se něco? Volali z nemocnice, váš přítel měl nehodu. Najednou mi bylo líto, že jsem si nevzala nabídnutou židli, protože se mi podlomila kolena a já se neudržela na nohou. Co se mu stalo? V tuhle chvíli jsem musela mít víc vrásek než on. Jste strašně bledá, nepotřebujete napít? Co se s ním stalo? Proč mi to tu nikdo nechce říct? Nakonec jsem nabízenou židli přijala. Petro, váš přítel…Jelikož mě napadá pouze tragické pokračování, doufám, že někdo vymyslí lepší, méně smutný....