Další příběh na pokračování...?


04.11.2008 - 08:53
(Vodnář) Renor
Další příběh na pokračování...?
Dobrý den, přejete si?Rád bych koupil….Ano? Rád bych koupil jednu vaši řasu….kolik by stála?No, ta bude hodně drahá…Tak kolik?Jednu růži z pouti…Máte ještě nějaké přání? Rád bych si koupil jeden váš polibek, kolik, ten by stál?Tak za polibek, chci opravdovou růži…Ještě si něco budete přát…? Rád bych vás zulíbal po celém těle….Tak to bude hodně drahé…za to chci básničku…Dobrá: „Ty máš kukadla, jako dvě zrcadla…“Tak to už jsem nevydržela, vyprskla smíchy a hodila po něm polštář, co jsem měla pod hlavou. Miláčku, to není básnička, to je blbost…víš, že „Básníky“ nesnáším…To už se smíchy válel po zemi i on. Tyhle chvíle štěstí jsem měla nejraději…jen tak si kupčit, jen tak se tulit, smát se, milovat…prostě být…škoda, že je to pryč. Dala bych všechno aby se to vrátilo. Ale nikdy není nic tak, jak bychom chtěli.To ráno jsme se loučili jen tak zběžně, samozřejmě, že jsme zaspali…noc byla příliš krátká na naše hrátky, byla příliš krátká, abychom šli vůbec spát…Jasně, nakonec jsme usnuli, ani nevím kdy, ani nevím jak…Ale probudit se v jeho teplém náručí, mít jeho hlavu na svém rameni, cítit jeho dech, tep srdce…to bylo nevýslovné štěstí…a určitě stálo za to věčné vysvětlování v práci, proč jdu zase pozdě…Ještě jeden letmý polibek, pohlazení po tváři…a pak jsme si šli každý svou cestou, do svých zaměstnání, které nás oba stejně nebavili…stejně děláme jen proto, abychom si vydělali na vysněnou cestu na Nový Zéland. Už abychom jeli, nedá se to tu vydržet. Sakra, mobil jsem si zapomněla doma, ach jo. Nechce se mi vracet. Snad Martin nebude volat, aby třeba neměl strach. Ne, vrátit se fakt nemám čas…Sluníčko dneska tak krásně hřálo, paprsky si pohrávaly s malými kapkami deště, jež se najednou začaly linout z naprosto čistého nebe. Roztáhla jsem ruce dokořán a nechala se jimi celá zmáčet…Tak teď už svůj pozdní příchod do práce budu vysvětlovat jen hodně těžko…No a co, vždyť je to jedno. Do práce jsem přišla mokrá jako vodník a dost vysmátá, najednou mi přišli směšní všichni, kdo tu seděli v kanceláři úplně suší a ty výrazy v obličejích…Jděte do háje, říkala jsem si…jste mi úplně ukradený…Šéf měl strašně tragický výraz v jeho už tak vrásčité tváři, myslím, že mu přibyly alespoň tři vrásky…asi kvůli mně…Začala jsem se omlouvat, když v tom mi vstoupil do řeči. Sedněte si. Ne, děkuji.Vy s sebou asi nemáte mobilní telefon? Ne, zapomněla jsem si ho doma. Děje se něco? Volali z nemocnice, váš přítel měl nehodu. Najednou mi bylo líto, že jsem si nevzala nabídnutou židli, protože se mi podlomila kolena a já se neudržela na nohou. Co se mu stalo? V tuhle chvíli jsem musela mít víc vrásek než on. Jste strašně bledá, nepotřebujete napít? Co se s ním stalo? Proč mi to tu nikdo nechce říct? Nakonec jsem nabízenou židli přijala. Petro, váš přítel…Jelikož mě napadá pouze tragické pokračování, doufám, že někdo vymyslí lepší, méně smutný.... :17: :17: :17:

Řazení:
04.11.2008 - 12:35 | Filtr
(Štír) buba » Beed
přišel o jednu ledvinu.Takže je v komatu,přišel o jednu ledvinu,to opravdu nemá tragické pokračování.Hlavní je,že to přežil,i když nemá ještě vyhráno.Petro,jestli se už cítíte trochu lépe,samozřejmě vám dovolujeme vzít si volno,jak dlouho budete potřebovat.Váš přítel vás bude teď moc potřebovat,jste jeho největší naděje a opora pro život...
04.11.2008 - 13:02 | Filtr
(Býk) Najdise.cz » buba
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Beed, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
...
Co mi to ten sef proboha povida? Moje laska prisla o jednu ledvinu a neni to "zas az tak tragicke"?
Beze slova se zvedam, beru kabelku. Na kolegyne s pranim hodne stesti se nucene usmeju v odpoved.
Mlcky cekam na prijezd taxiku. Ani me nenapadne sednout za volant!
...
Bezim nemocnicni chodbou. Kde je? Kde lezi pan Pospisil?
Nechteji me k nemu pustit. Teprve az se zdrcene rozplacu, mlada a chapava zdravotni sestricka mi nabidne kapesnik a...
04.11.2008 - 21:21 | Filtr
(Štír) buba » Zitto
Cože,Nela?Co ta tady dělá?Jak se to dozvěděla?Mám co dělat,abych nevyletěla.Musím se honem hodit do klidu,vždyť je to jeho kolegyně z práce,tak to musí vědět,na co,hned nervy ztrácet.Doktor ukazuje mým směrem,támhle čeká paní Pospíšilová,pán je zatím ještě na operačním sále,jeho stav je stabilizovaný,co se úrazu ledviny týče,ale jinak je ještě v mírném kómatu.Nela se přibližuje ke mně,pozdravíme se.Podává mi ruku,a projevuje upřímnou lítost,vysvětluje kdo je atd.snažím se o mírný úsměv,a pravím,že jsem o ní už od manžela,mnohé slyšela,musím uznat,že je velmi sympatická.No,možná až moc,to mě začne trochu hlodat,ach ta protivná žárlivost.Nějakou dobu bude ještě trvat,než mě za ním pustí.Navrhnu Nele,že by jsme si mohli,dát zatím kávu,aspoň ji ještě trochu poznám,a třeba se něco dovím.
Nela souhlasí s kávou,a pak praví,že se hlavně přišla zeptat,jak na tom je.Že když je zatím v komatu,nemá smysl aby tu čekala,stejně ji k němu asi zatím nepustí,jen mě,protože já jsem jeho nejbližší.Já v to samozřejmě taky v skrytu duše doufám,i když ona je jemu taky dost blízká.Nela je rozhodnuta vrátit se zpět do práce.Trochu si u kávy ještě povídáme,najednou mi příjde strašně komické,že na miláčka čekají dokonce dvě pěkný ženský,a on..?On si klidně spí...
04.11.2008 - 23:32 | Filtr
(Vodnář) Renor » buba
Nela je vážně fajn ženská, u té kávy jsme probraly snad úplně vše. Od ženských věcí počínaje po chlapi konče... Chlapi, vlastně jsme probíraly hlavně Martina. Stále mě ujišťovala, že jsou jen kolegové z práce a dobří přátelé, ale stejně mi v hlavě hlodal malý červík pochybností...Ale to má určitě každá ženská, která miluje a že já ho miluju moc...
Seděla jsem u jeho postele celé hodiny, připadaly mi jako věčnost. Držela jsem ho za ruku a hladila jeho krásnou tvář...probuď se mi, lásko. Jak bych mohla bez tebe žít? A víš co? Zamluvila jsem nám letenky, konečně poletíme na ten Nový Zéland...trošku jsem se zadlužila, ale co, hlavně, když už tam budem, spolu. Otevři oči, prosím...potřebuji tě tady...
V tom se ve dveřích objevil doktor, měla by jste jít domů a odpočinout si. Nemyslím si, že by se probral zrovna dnes v noci. Ano, asi máte pravdu, přijdu ráno. Děkuji vám.
Procházela jsem se tmavou nocí a hleděla na hvězdy, na měsíc, který tak krásně zářil a s hlavou v oblacích se mé kroky zastavily u dveří kostela...Tady jsem nebyla věčnost. Dveře byly pootevřené a já jsem s posvátným strachem vešla dovnitř. Bylo tam tak krásné ticho, najednou mě zaplavil tak nádherný pocit, pocit naděje. Usadila jsem se co nejblíže toho krásného kříže a začala odříkávat modlitbu...Otče náš, jenž si na nebesích...Bože, odpusť, že se neumím modlit, pomoz mi a zachraň mi ho...
:17: :18: :17:
05.11.2008 - 04:52 | Filtr
(Štír) buba » Renor
Byla jsem si jista,že mi odpustí,vždyť já v něco věřím,věřím v lásku,naději,život.A bůh má přece stejně všechny rád,ať už v něho věří,nebo ne.Navíc jsem si vzpomněla,na slova maminky,která vždycky říkala,že je zajímavé,že i ti kdo nevěří,když se jim něco děje,hned provolávají boha.Takže musí být opravdu mocný.
Stále jsem se soustředila na ten kříž,a moje myšlenky se upírali na mého Martínka milovaného,
stejně mě přepadal tak zvláštní nepopsatelný pocit,já sama, uprostřed ticha,v tom obrovském prostoru,začala jsem se ztrácet,a pak hleděla nahoru,zaujal mě překrásný strop,zdobený relikviemi,klenutá okna a barevná mozaika.Pak jsem se zahleděla do plamenů svíček,a věděla jsem,že jsou to světýlka naděje.Najednou se do ticha rozezněly varhany,tak jsem se nejdřív lekla,až se mi srdce zastavilo.Pak jsem chvíli nehybně naslouchala, té nebeské hudbě,mísily se ve mě různé pocity,ale najednou jsem věděla,že je to nějaké znamení a že vše je jistě na dobré cestě,moje modlitby byli vyslyšeny...ráno poběžím do nemocnice,a uvidíme.S touto myšlenkou jsem odcházela s kostela....
05.11.2008 - 16:50 | Filtr
(Vodnář) Renor » buba
...cesta z kostela byla nevýslovně dlouhá, nějak jsem ani nechtěla opustit ten pro mě tak vzácný chrám Páně...Sáhla jsem si snad na všechny sošky svatých, plakala a stále se v duchu modlila. Odešla jsem tak tiše, jako přišla. Nikdo nevěděl, že jsem tam vůbec byla, snad jen ti svatí, snad jen ten kříž, snad sám Bůh...?Snad mě vyslyší...
Chodbou v nemocnici za mnou běžel doktor a já mu na rtech nečetla dobré zprávy...Váš přítel se v noci dostal do šoku a jeho srdce to bohužel nevydrželo...dělali jsme úplně všechno, věřte nám...
V tu chvíli pro mne skončil svět...najednou tu bylo tak prázdno...najednou tu nebylo nic...jen já, ta dlouhá nemocniční chodba a ti svatí v mé mysli...
Ti svatí Andělé, andělé...Andílku...Andílku vstávej...slyším jako by z dálky tak známý hlas, ale to je Martinův hlas...Kde to jsem? Martine...? Když jsem otevřela oči, viděla jsem jeho krásnou tvář a rty, jež mě zasypávaly polibky.Objala jsem ho tak silně...Lásko, byl to jenom sen? Opravdu se mi to jenom zdálo..?A co se ti zdálo? Vstávej, přijdeš zase pozdě a šéf tě přerazí...Nemohla jsem se odtrhnout z jeho náruče, nechtěla jsem ho pustit...chtěla jsem ho jen držet, napořád...díky Bože, díky mí svatí...díky...
05.11.2008 - 20:57 | Filtr
(Štír) buba » Renor
No,díky bohu,že jsi se z toho probudila. :1: :27:ale bylo to napínavý :22: :23: :4: :30: :17: :17: :29:
05.11.2008 - 22:36 | Filtr
(Vodnář) Renor » buba
Taky jsem ráda, že to takhle dopadlo. Nějak jsem toho kluka nemohla nechat zemřít... :17:
06.11.2008 - 02:03 | Filtr
(Štír) buba » Renor
nó,a nebo připravit o bůh ví co. :4: :17: :29:


Aktuální postavení planet
Aktuální
postavení planet
ukázat planety »
Lunární kalendář 2025
Lunární kalendář
Luna ve Váhy Vahách
ukázat kalendář »