Touha po nemožném (po holčičce) - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Objímam, neviem ti odpoved čo ti nadelili hviezdy, lebo tam to určite bude niekde napísané, ale to čo cítim ja. Toto ako by som počula v detstve jednu našu susedu, bola starou dievkou teda bola to už staršia pani, všetci sme ju volali teta a mali sme ju nesmierne radi. Veľmi rada som k nej chodila a raz ako ma hladkala po vláskoch odrazu začala hovoriť: - slúžila som vtedy vo Viedni a moji páni mali malé deti, dali mi hodne veci pre detičky až ich raz budem mať. Vedeli o mojej veľkej túžbe mať veľkú rodinu. To bola celý môj život, aj to najťažšie som preživala s tým že si zarobím a vrátim sa domov. No život mi napísal iný scenár, pre mládencov v dedine som bola panička a nikto si ma nevšimal a tak som sa po roku vrátila znovu tam, srdce som mala doráňané ale ešte som verila že možno tam stretnem toho pravého. Nestretla som ho nikdy a tak ja ktorá som tak veľmi chcela veľa deti nemám ani len muža a nieto ešte deti, som sama. Po líci sa jej kotúľali veľké slzy a mne jej bolo tak veľmi ľúto, pritisla som sa ku nej. Cítila som jej smútok, jej bolesť.
Potom vstala a povedala mi - urobíme si puding, vieš zrejme bola moja túžba nevyslyšaná aby som mohla vidieť všetky iné veci, nebola by som si všimla že v mojom susedstve mám také úžasné deti ako si ty.
Tak nejako vnímam aj to čo píšeš, veľakrát nám v živote dá presne tie lekcie a skúšky a naše túžby musíme prehodnotiť, musíme sa ich vzdať, musíme nájsť náhradu.
Kde sa nabrala ta túžba: - v tebe, prečo by sme nemohli túžiť a ty po krásnom dievčatku, nič na tom nie je zlé. Chcela by si ju obliekať a vidieť v nej svoje detstvo a tvoje pokračovanie.
Možno máš netere a môžeš sa tam realizovať, viem nezaplní to úplne tvoje srdce, ale odbúra to najbolestnejšie.
Myslím že by si potrebovala terapeuta, ktorý to s tebou všetko rozoberie a ty nájdeš ten pôvod, tu príčinu. No už to je dobre že si to napísala ved univerzum to už môže riešiť, veci nevypovedané sa neriešia.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Máš vzkaz

Sosna zvlčelý Kdybych to měl zkusit povědět velmi jednoduše (nerad zjednodušuji), neseš si v podvědomí informace odjinud (zde je jedno, zda si dosadíš minulé životy, rodovou paměť atd.). Ta touha "nemající reálný základ" v Tvém životě vyplouvá napovrch. Ten hlásek, co volá, nezaslechneš, tak tiše zní, ale zní celým tvým životem. A protože dokážeme slyšet i jinak, než jen zvuky zachycené uchem, z odstupu zjistíš, že jsi slyšela velmi mnoho, ale neupamatuješ se, kdy a kde. Ve skutečnosti pořád a všude.
Zde jsou možnosti různé, někdo volí regrese, někdo rodinné konstelace, možností je více. A rozhodně je dobré zjistit, proč se Ti taková věc děje. Není nutné ani odblokovat, opravdu stačí i to uvědomění. Pak někdy totiž i bez lékařů se podaří, co celou dobu nešlo, třeba i to otěhotnění.

Myslím, že na problematiku jsou tu lepší lidé. Vlastně jsem chtěl jen vyjádřit podporu. A říct, že není potřeba kvůli tomu mít nějaké špatné svědomí. Držím palce.

Háňa* Ty ale máš holčičku. Tvé vnitřní dítě je holčička.
Musí jí být dost líto, že prahneš po jiné a jí si nevšímáš. Zkus ji objevit a věnovat se jí.
Tím nemyslím kupovat SI růžové šaty a mašle. Dej pozornost JÍ.

morgiama » aktigram děkuju moc. to se mnou tak krásně rezonovalo.. hlavně ta podpora. Moc.

morgiama » Sosna zvlčelý děkuju strašně moc. něco určitě zkusím podniknout. mám už nějaké kinezky za sebou a nic s holčičkou nebo tímto tématem se tam neukázalo. pní zjisila že je tam něco co se týká mého pradědečka když byl v období dospívání. ale víc nevím. setkali jsme se ale nic mi neřekl. mlčel. když si je vizualizuju, mlčí všichni:)

morgiama » Háňa* Děkuju. zajímavé. Mohu se zeptat - JAK se té svojí mám ale věnovat, když to nemá být prostřednictvím toho, že SOBĚ budu dopřávat. A to ani nechci.
Párkrát jsemsi opravdu zkoušela koupit balerínky, růžové šatičky, které mi byly, a třpytivé náramky, ale vubec jsem o to nestála to nosit. Nejradši chodím v černé, v tlumených barvách a jako dáma, spíš. vždycky jsem to tak měla. závidím ale růžové pokojíčky a princezno šaty a takové věci, s nimiž bych si ale stejně ted už nehrála. viz že jsem si pár věcí koupila do krabice, miluju je mít a občas si je prohlédnout a to je vše...

proto ani tu touhu nechápu:)


jak JÍ mám věnovat pozornost? vizualizovat si ji před spaním? a proč?


to mě zajímá...

Háňa* » morgiama O to přece vůbec nejde, co nosíš na sobě - ty, velká - dáma. Čím se vlastně vyznačuje dáma ? Že má elegantní šaty ? Chová se důstojně svému postavení ?
Tohle je víc o pozornosti směrem od tebe k ní (k té malé uvnitř), než o tom, obléct si růžové šaty a jít se v nich "za ni" producírovat.
Zkus jí prostě naslouchat a dovolit věci, co mají děti často v oblibě, ale jsou za to spíš peskované.
Namáčej si piškoty do čaje a užívej si, jak se do nich pomalu vsakuje, opatrně šlápni na zamrzlou kaluž - jen tak, aby led praskl, udělal se na něm "pavouk", díky tomu se pod něj dostal vzduch a vytvořil tam obrazce, udělej si vousy z pěny, až budeš ve vaně, vyrob z knedlíků na talíři "sněhuláky", z třešní náušnice, ... To jen pro příklad, co já vím, co tvoji malou baví .... Udělej to - ale jen pro tu čirou radost, ne za účelem nebo s nějakou chtěnou snahou to dělat, aby..., to by byla jen póza. .... Uvolni se a opravdu buď chvíli tím dítětem - tou holčičkou.
Vím, pro toho, jehož vnitřní dítě je zatlačené někam do kouta, to zní jako kraviny, ale když alespoň v soukromí necháš svoje dítě projevit, poskytne ti to velké uvolnění a čistou dětskou radost. A také zjistíš, že děti jsou vlastně všechny stejné - podobné, ať je to kluk nebo holčička. Rozdíl je jen v tom, že kluci si v papírnictví vyberou častěji vystřihovánku tanku a holčičky spíš kytičky a motýlky.
Dítě je ještě víc duše, než pohlaví - prostě dítě - čisté, hravé, bez předsudků a s radostí z kdejaké ptákoviny.

thééé Ahoj, já třeba vidím život jako mnohoúrovňový, a vidím tam všechny ty roviny, které tu ostatní zmínili.
Napadá mě, co by se s tím dalo dělat. Zatím příběh s holčičkou nijak víc konkrétněji nevidíš, nevadí..třeba se otevře časem.
Šla bych přesně po pocitech,a co je za nimi - popsala bych si všechny pocity a vjemy a myšlenky, které se v touze po tom "něčem" skrývají - píšeš třeba "hodné"děti, hodná holčička - to mě zaujalo. Proč chceme hodné děti? co to je hodné dítě? co chci u toho prožívat ? jak se chová hodné dítě? atd.
To by Ti mohlo pomoct se svojí vnitřní hodnou holčičkou spojit. Možná chce více prostoru na dozrávání, na prostor být svá a nejen hodná, třeba už nechce být holčička..a nebo se zasekla a chce být napořád malou holčičkou...?? (jen nápad - to víš jen ty)
Ale jinak - pokud máš datum narození správně - vidím třeba stěžejní tvoje vnitřní mužské nástroje, které tak jednoduché a bezproblémové nejsou. On ten život je moudrý a ví, čeho a kolik nám naservírovat. Mám pocit, že se přes synečka musíš více spřátelit právě se svými mužskými vlastnostmi a aspekty.

Držím palce, ať se sny splní ne podle obrazů, ale ať přijde pocitové naplnění těch snů...

morgiama » Háňa* hani, tak teď jsem ještě víc zmatená, protože jestli jsem něco někdy nepřestala být, tak je to dítě. běžím jen tak ven něco koupit když sněží, abych si mohla botama prokopávat krusty sněhu a poslouchat jak křupe, nedávno jsem vytáhla moje loutkový divadlo z dětství a opravuju ho. hraju si, muj největší koníček je kreslení a věnuju se mu fakt hodně.. atd. až možná v něčem ůsobím tak že to někteří lidé nechápou. loni jsem si pod stromeček nadělila lego pro dospělé. letos jsem si koupila knížky harryho pottera v krásném ilustrovaném vydání...

nevím kdo je v mém okolí víc dítě, než já, myslím v těhle malých, bláznivých činnostech... a to nepíšu proto, že to ted lovím v paměti, abych měla obhajobu, ale proto, že tohle jsem fakt já. sednout si pod rozkvetlý strom a koukat na včely, jak to tam bzučí, postavit si na zahradě houpačku, abych semohla houpat (na pinterestu byly super houpačky ze dřevěné palety, perfektní.. s přítelem jsme na tom sedávali, pak už tolik ne, tak jsme to sundali) Nebo někdy když je hezky prostě vyrazím jen tak ven. Když dávají na ulici balonky, vždycky si vezmu. S tímhle myslím jsem problém nikdy neměla, možná proto to kompenzuju tím nenápadným a elegantním oblečením - někdy :))
abych nebyla pořád takové dítě. I já sama vždy vypadala o 5 - 10 let mladší, než jsem:) mě samé připadá, že jsem se od dětství vubec, vubec neměnila. prý jsem vyrostla, ale nevšimla jsem si toho. naopak jako by t malá holka ted měla dítě a nechápe že je to možný :)) tak jsem to měla u syna, přestože to bylo dva roky lékařů atd :))

Myslím, že bych byla skvělá máma... ale možná taky ne. Syna moc miluju. Jen je to o dost jiné mateřství..., to normální neznám...tohle je takové jako když máte miminko, co nikdy nevyroste, jen je větší a větší, a těžší, ale pořád miminko. krásný, voňavý, rozkošný miminečko,

kamarádce jsem na zdi v ložnici vytvořila nádhernou píšu pohádky pro děti, jednou bych je chtěla vydat...taky zpívám ve sboru, zpívám od malička, do dnes, je to krásné.

je to ono, co myslíš?

myslím, že zrovna u mně to víc už nejde..

Háňa* » morgiama Nepotřebuješ obhajobu
Tak prima, tohle je ono, pokud je to z nitra a máš z toho čirou radost
Tím líp ... tak tohle odfajfkováno, a přemýšlíme dál ...
Proč lituješ ty, co mají kluky ? Co přesně ti na chlapcích vadí ? Už to někde nade mnou píše thééé - jaký vztah máš ty se svojí mužskou stránkou ?

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Podľa toho čo píšeš tak thee to napísala správne, potrebuješ dorásť v sebavedomu ženu aj s mužskými prvkami sa stotožniť.

morgiama » thééé ahoj, děkuju za trefný postřeh...pocity, jasně. tak já nepochybuji že nejsem jediná kdo si moc přeje holčičku, zajímavé je, že určitě ji nechci proto, abych ji mohla česat a krášlit a kupovat růžové věci. Když půjdu po tom "proč", chtěla bych v ní vidět sebe. To v synovi vidět nejde (můj syn je božský, je nejskvělejší na světě, ale je to "cizí osoba". Což by samozřejmě dívka byla taky, ale mám pocit, že bych k ní měla blíž. Víc by mi také záleželo na jejím životě, vzdělání...myslím, že bych ji více brala jako pokračovatelku sebe sama. Hodné dítě chce asi každý, bez rozdílu pohlaví. Pod tím pojmem si představuju, že budeme mít na věci tak nějak podobný světonázor, budeme naladěny na podobnou vlnu a nebudeme mít spolu boje. To se mi splnilo v synovi, je hodný, klidný, vděčný... takže si i často říkám "sakra, holka, co bys ještě chtěla". Ano, nikdy s ním nezažiju klasické věci jako že půjde do školy nebo si sám bude hrát s hračkami. Ale vynahrazuje mi to tou láskou obrovsky.

A tak vím, že i clapec může mít k matc dokonce i blíž než dívka, občas bývají dívky fnukavé, občas vídají v matce kritiku ad.
Rozum si to uvědomuje.

Proč chci dívku. Chci pokračování sebe samé, chci se na ní dívat jak je nádherná, chytrá, božská, jak si hraje a chci ji dát vše šťastné, co jsem jako dítě prožila v dětství já. Přijde mi škoda to někomu nedat. Chlapeček by o moje knížky z dětství, moje hračky a šatečky co ušiji, zájm neměl. A samo o sobě by mi to možná nebylo líto, ale bylo by okamžitě kdybych viděla jinou matku s holčičkou které ta matka koupila šaty Popelky, krásné a nadýchané. A já bych litovalaže nemám tu dívku, které to mohu dát. Nefunguje to tak ani s jinými dětmi z příbuzenstva. Například mojí neteři to dát "nechci", to mi trhá srdce, že to beru mé potenciální dceři.

Takže tak...

Proč je mi líto matek se třemi kluky je opět totéž - je mi líto že ani ony nemají tu holčičku, které by mohly dát to vše ze sebe.
Prosě jsem si v životě nastřádala něco moc hezkého, at už zážitkově, materiálně, atd. a chtěla bych se realizovat v tom, že dívka bude pokračováním toho krásného, co jsem zažila. jak říkám, na cizí třeba příbuznou to nefunguje. i adopci jsem zavrhla, to není řešení. Nemám potřebu dítěte jako lásky, o níž se budu starat a nikdy jsem neměla, například nikdy ani nechtěla psa.

A taky jsem si uvědomila, že je pro mě holčička symbolem statusu - splněného snu.

""""Ale jinak - pokud máš datum narození správně - vidím třeba stěžejní tvoje vnitřní mužské nástroje, které tak jednoduché a bezproblémové nejsou."""

- můž to trochu víc rozvést, prosím? Horoskop mám správně.
co jsou mé vnitřní mužské nástroje? je to můj vztah k mužům?
nebo schopnost zatlouct hřebík, postavit poličku, opravit dveře? To mám. S otcem výborný vztah, je mi vzorem .
jak se mé vnitřní mužské nástroje mají projevovat?

přece mi neříkejte, že když se naučím rozhodovat, programovat a zatloukat hřebíky a řídit auto, že se srovnám se svou mužskou podstatou... a že všem ženám, které to nemají, se rodí synové... (nadneseně)

jinak já byla opravdu dlouho holčička a pokud jsem s něčím měla trochu problém a snahu tak s tím, aby mě brali jako ženu. Což se v posledních letech, po narození syna zlepšilo a po odchodu z mé první práce na rodičovské se to zlepšilo o 100%. Ted jsem v nové práci a ty pocity sebejistoty a ženskosti a schopnosti jsou nebetyčně jinde a je to skvělý pocit. Pomohlo mi mateřství, obrovsky jsem díky tomu získala pocit dospělosti, ženskosti a sebedůvěry.

To je tak všechno, co mě k tématu napadá, ale o "mužských nástrojích " v sobě, nevím..ani co si pod tím představit..

morgiama » Háňa* už jsem psala - nevím co je to "vztah s mou mužskou stránkou" :) opravit věci umím, ve vtipech ráda až cynické chlapské drsňárny :D

a díky :)

morgiama » Sky děkuju. víš, já si ale tohle vše reálně naprosto uvědomuju. dokonce - si uvědomuju že žádné dítě být nemusí. pokud bude, může být jakékoliv. a jednoduché to není, vím, i to, že dítě skutečně není moje kopie a šatečky může hodit do kouta. vím to napprosto. realisticky se může stát, že i mé další dítě bude postižený chlapec. přesto ano, rozhodli jsme se že chceme víc dětí...


ale já bych tak moc chtěla být tak stejně šťastná jako holky (a opavdu to říkaly), které jsou šťastné, protože si přály holčičku, a mají ji. Uplně vidím, jak jsou vděčné, jak je to naplnuje, a klua už by samozřejmě taky chtěly, ale jakoby ví, že už mají "splněno". Jsou naplněné. A samozřejmě holčičky nemusí splnit očekávání, ale tak do těch pěti deseti let si ta žena ten svuj splněný sen užívá.

nevím kdo mohl mít horší střet s realitou a přijít o iluze než já (rodila jsem předčasně, měsíc dítě navštěvovala v inkubátoru,pak chytlo virus a bojovalo o život - nezemřel. Žije a je zlatý, jiný, ale zlatý.

A já sama nedokážu pochopit že víc než postižení syna ve mně hlodá ta holčička, která "ještě" nepřišla. Přitom vím, že když - až se narodí, přestanu to prožívat.

Je to asi jako když vidíte za výlohou naprosto něco božského, musíte kolem toho chodit každý den, ale víte, že na to nemáte. Víte a stokrát si říkáte, že není vše jak vypadá a rozum to tisíckrát ví. Ale jen tím, že tu věc budete mít, se zbavíte té touhy která pálí. Nebudete s tou věcí třeba ani moc spokojeni, nakonec zjistíte, že jste ji ani nepotřebovali, ale dokud ji nezískáte, nic tu vaši hlavu nepřesvědčí.


A já tu hlavu potřebuju přesvědčit. Potřebuju nechtít, protože vím, že nic, ani dítě mi štěstí nezaručí. já to vím a můžu vám to objektivně vše vyložit. Ale srdce řve, řve a řve... a to mě znepokojuje... proč, když vím, že bych o nic nepřišla, že dítě není já, že by s ním mohly být strašné problémy. Proč když to vím, to nechce přijmout i srdce.. :)

Háňa* » morgiama Tak už asi vím, proč ti holčička nejde.
Ono se asi nikomu moc nechce, narodit se s tím, že bude něčím pokračováním nebo "panenkou na hraní".
Když jsem si přečetla tvoje důvody, úplně jsem se oklepala. Víš proč ? Protože já se kdysi dávno jako takové vysněné pokračování a naplnění matčiných tužeb narodila. Neumíš si představit, jak je to otravné.
Být taková, jakou si mě někdo vysnil, když jsem úplně jiná, přijímat věci, na kterých někdo lpí, ale mě vůbec nezajímají, nosit šaty s kanýry, protože matka miluje, když je holčička jak princezna, to způsobí jedině revoluci - celé holčičkovství mi nadlouho totálně znechutila a sebe taky - cítila jsem se jako nepovedený výrobek a neustále obtěžovaná nějakým jejím chtěním. Nedala jsem se, ale otravovalo to.
A sobě taky nepomohla - ještě měla pocit, že JÍ to snad dělám schválně, že jsem jiná, než si vysnila.
A zatímco já jsem v pohodě, protože jsem to "dílo osudu" a svoji roli v té "činohře" velmi brzy pochopila, ona tím trpí dodnes. Takže asi není oč stát.
Měla pochopit, že každá bytost je tu sama za sebe, žádné pokračování mít nebude, takže má prožít svůj život napoprvé, načisto a bez rukojmí. Má žít za sebe, ne přes druhé.
Nepochopila - ale to je její škola, holt bude opakovat ročník

morgiama » Háňa* :)


já to možná napsala až moc "hystericky":) hlava ví, že to tak není..ale ptala ses na důvody, tak jsem přemýšlela..přece mámy se v dívkách vždy vidí.

Ale naprosto tě chápu a rozumím ti.
Tohle by mi vůbec příjemné nebylo. Tohle měla kamarádka, rodina prostě "oplakala", že neměla pindíka. Nemají pokračování jména. Ale naštěstí jen projevili sem tam lítost a pak už to nikdo neřešil. Taky já toto TAJÍM a nikdo se to nikdy nesmí dozvědět...nechci. Ale takhle anonymně si to snad mohu s vámi zkusit pořešit...

Ale na svoji obhajobu bych chtěla říct, a ujistit, že já bych tohle nikdy nedovolila. Syna miluju jako nic na světě. Je to čistá láska, a je mi uplně jedno že není takový, jak jsem si ho vysnila. Protože on je jetě lepší a ještě krásnější. Jako jo, nikdy nebude chodit, maminko, mám tě rád mi asi nikdy neřekne, ale on je láska sama, nemusí...

Takže si myslím, že u dalších dětí bych to měla stejně, samozřejmě, že jsou osobnosti s nimiž si člověk sedne víc, jiné dítě chápe míň, ale jsem z rodiny, kde se prostě máme rádi, neklademe si nároky, podmínky lásky, tohle se mi příčí.

Já píšu o vlastním snu a vlastně i o tom, že ten sen mít nechci, protože mě otravuje.
Že když si představím, že žádné další děti nemám, vidím se v klidném, pohodovém životě, kdy se naplno věnuju synovi a manželovi a cestujeme.
Když si představím, že se mi narodí chlapec, tak vím, že ho budu milovat tak jako prvního.
A když si představím, že čekám holčičku, je to stejné, a ten pocit doprovází něco slastného, co se vám zatřpytí v hrudi a čistá radost. Zároveň ale vím, že to nic neznamená (může být jiná, atd... ale já tak nějak kromě pohlví nemám absolutně žádné představy a nároky. když bude romantička, punkerka, a nebo fotbalista, je mi to jedno. Navíc jsem si uvědomila,že ta potřeba pohlaví mě zajímá tak cca do šesti, deseti let věku. Že jako dítě bych hrozně chtěla holčičku, když si svou rodinu představím jako odrostlé studenty nebo dospěláky co už s námi nebydlí, vůbec mi nevadí představa klidně tří kluků :)

thééé » morgiama Mužské aspekty v ženě, no ono to není tak jednoduché na předání. A zkoumání je cestou sebepoznání. Nechala bych to spíše na Tobě, a Tvém pocitovém zvážení, co je v nás spíše mužské a co ženské. Ona ta astrologie může pomoct přes význam mužských planet, jako slunce, mars i saturn. Moc se mi už nechce do rozebírání všeho. Jen třeba Ti napíšu svoji zkušenost - touhu po holčičce chápu, do určité míry mám zažito, ale narodila se mi úplně jiná holčička, než jsem čekala - je silná, mužská, aktivní, rychlá, umí se nekompromisně prosadit a nebojácná, dlouho nechtěla šaty ani culíky, a nenechala mě nikdy dělat moji oblíbenou činnost - číst si v klidu knížku....a přitom já čekala...no opak. To ona je můj velký učitel.

A ještě jednu zkušenost - píšeš, že máš hezký vztah s tátou.. i přesto, že máš krásný vztah s tátou, nemusíš úplně přijímat mužské aspekty v sobě. Těch důvodů může být moc. Třeba i to, že táta zůstane moc zidealizovaný, není až tolik přítomný, sám se neumí plně pasovat do role otce, nebo může být až moc dokonalý a nedokáže svou holčičku vypustit do světa, a holčička se bojí jít svými kroky, svojí cestou, aby tátu nezklamala atd.atd..
A ano, myslím, že má obrovský význam, proč se nám rodí právě holka nebo kluk a to právě pro naše aspekty mužství nebo ženství. Ono je to v závěru krásně a dokonale vymyšleno. Osobně v tom význam vidím.
...
asi chceš slyšet, že holčička u Tebe stojí a čeká..čeká na "něco"..
a to víš, že jo! je to možné, že je to otázka jen drobných uvědomění a dodělávek
tak ještě jednou, držím palce

Buddha/2 Snílku , probuď se

morgiama » thééé no, s tátou ano, tak v dětství idealizovaný. v pubertě se občas naši HODNĚ hádali, nikdy se ale nerozvedli.prý tátova nevěra.
taky má výbušnou povahu. mám tendence ho bránit, ale momentálně(kvůli jeho cholerické povaze, trochu pije a dalším vrtochům) k němu mám vztah milý, ale rezervovaný.
např. jsem se mu hrozně bála říct, že čekám dítě. jeho reakce byla přehnaná, ale milá, radostná. Ale u našich člověk nikdy neví, oi ti mohou říct A a za každých okolností mě budou podporovat aby mě neztatili, ale myslet si budou B a jednoho dne uslyším (tvoje matka celou dobu říká, že ta tvá kamarádka se na tebe akorát přilepila).

Ale oba je miluju, vztah máme krásný a měli bychom ještě lepší, kdyby měla lepší vztah máma s tátou. Nemají a už mít nebudou. Nějak to bylo celé blbě asi od začátku, ale už to nechtějí měnit. Máma totiž mám pocit vidí, že ona v mém věku a postavení ž pochyby měla/ nešťastná byla. A to mi ten vztah původně dost nemohli rozdýchat.:) Učí se taky...

ale jako nehádáme se, není problém, vždy pro mě táta i máma udělali vše, takže mám s nimi milý vztah, s tátou si navíc sednu v otázkách kultury a vkusu, takže i přes to že nesouhlasím s tím co v životě dělal, že moc pije, že moc mámu komanduje, jsme taková ta normální rodinka.

morgiama » . můžeš se trochu rozpovídat o tom s tím mužstvím?

zmiňujete to jako důležité, já to také tak cítím, že nás tím život učí,ale nevím pořád CO to je, na JAKÉ aspekty toho "mužství" ve mně se mám zaměřit. bsolutně tomu nerozumím.

co se mně týče, tak jsem víc života žila spíše jako kluk, který o sebe moc nedbá, chodí v džínách, což jsem si občas kompenzovala nošením šatiček celý den a hraním na princezny. v pubert jsem se nemalovala, nebavilo mě starat se o svoji ženskou část, starala jsem se o duši, psala, atd. Až ted jsem objevila, že vuči jiným ženám nepotřebuji cítit závist, že mohu být stejně krásná jako ony. věci jako makeup jsem objevila v dvaatřiceti. Až po narození syna. Mazec :))

takže jestli jsem měla něco hledat, byla to spíš ta ženská část. O mužské nevím.

Když jsem si hrála s panenkami na domeček a pokojíček, ústřední hrdina býval vždycky muž. To je zpětně docela zajímavé. Ten zajíček, ten legáček, atd.

Ale bylo to tak půl napůl, pak jsem měla milované hadrové panenky a to zas byly holčičky...

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Můžu Ale asi to pro mě bude těžší. Každopádně to zkusím.

Asi bych se nikdy neodvážila říct jiné ženě, co přesně je u ní projevem mužství. Každopádně to mám a měla jsem tak, jako Ty - já nikdy nebyla holčička, nebyla jsem pořádně ani dítě.

Pocházím z rodové linie, která prožívala drastický úpadek ženství. Poslední roky (vlastně už skoro půl života) jsem se věnovala tomu, abych rodu pomohla. Ale to je vedlejší - spíš jen chci říct, že i jak jsem psala výše - nešlo ani tolik o hledání mužství, jako o jeho přijetí. Pouze jeho přijetí mi dovolilo být konečně sebevědomou ženskou, a je pravda, že to pozoruju i na své mámě, babičce... na všech ženách mé "krve", že to fakt funguje.

Základní věc je urovnat vztah s rodiči. Já teď dolaďovala právě vztahy s tátou a tátovou stranou celkově, jelikož začátky mého života byly kvůli tomu otřesné.

U mě to proběhlo (a probíhá) asi takto: najít kořen problému (vztahu, nemoci...). Kořen problému si uvědomit (ano, je tady, vidím ho) a pochopit. Jde to i sólově, ale mnohem lepší je mít na to někoho, kdo Tě povede (terapeut).
A až poté teprve přichází často zdlouhavá fáze vědomého přijetí.

Přijetí vlastního mužství je sice jen jedna z mnoha slupek, které mi pomohly odkrýt sebe sama, ale velmi zásadní slupka.

Vím, že moje mužnost šla do popředí proto, že skuteční vědomí muži v mé rodině chyběli. Proto jsem nosila upnutý džíny a alfou a omegou byla kariéra a živení rodiny nad prostou radostí z bytí a tvoření. (Hodně zjednodušeně řečeno)

Nicméně... každý má jinou cestu a já si procházím asi tou delší. A myslím si, že pokud je člověk opravdu upřímně šťastnej, tak je tam, kde být má, a nemusí nutně něco řešit.

morgiama » . děkuju za reakci, to je vážně mazec..a obdivuhodné jak se věnuješ tomu "uzdraven rodového problému". To je moc hezký.


já tátou si nějak nemám co urovnávat, máme se rádi.


Jsem v tohle taková zvláštní.. na jednu stranu, jak sem psala, nestarání se o sebe, nějaké takové zašlapání své ženskosti a lítost, že nejsem ta krásná blondýna, že nemám prsa, že mám moc chlupů..a vztek na sebe z toho pramenící (mám pco, takže hirsutismus a je (bylo) to peklo). - takže potlačení ženství, nepřišla jsem si ženská (od puberty do teď).

na druhou stranu jsem ale vždy byla citlivá, romantická, umělecká duše se sklony k tvoření, psaní, chtěla(chci) být spisovatelkou, také jsem ráda zpívala, nebavily mě akční filmy ani nic takového. kreativita, romantika, sny - takže naopak vyzdvižení ženské části, tohle u mě bylo typické a velmi ženské.

až po třicítce, po narození syna jsem si uvědomila, že i na venek se můžu cítit jako žena - a začala jsem si zvykat a měnit se z lesany cleně na dámu. dalo to práci, odpírání, ale jak si člověk zvykne, už to nechce měnit, takže jsem si nikdy nepřišla hezčí, než jsem teď, přijala jsem ale, že se o sebe musím aktivně starat. Že ostatní ženy také nevstanou a nejsou takové jak vstaly z postele.

Okolí se diví a mě to připadá vtipné, protže je to jen skořápka. Jsem pořád stejná, jen věnuju čas fénování vlasů, vytrhávání chloupků a líčení.

Nevím, pořád mi to nepřipadá jako že mužatky rodí syny a opačně. Ale je to mnohovrstevnaté a u mě může být ten důvod jiný... a ono je to asi konec konců stejně jedno. Pohlaví, které se narodí, může být náhoda a jak říkám - nic nám štěstí nezaručí, když ho nemáme v sobě. Chtěla bych ho především mít v sobě.

Pořád si myslím, že když se budu snažit a když budu dělat věci správně, tak přijde odměna. Ale tak to nefunguje...

dan162 » morgiama Odměna asi ne, spíš sklizeň co jsme zaseli.

Je zajímavé, jak hodně nesvobodnými nás dělají naše naučené vzorce. Hurá když je dokážeme rozeznat od naší přirozenosti.

Sílu/hloubku ženské touhy po dítěti si myslím je něco, co muž asi nikdy pořádně pochopit a prožít nemůže. Touha po konkrétním pohlaví už ale nějaký rys vzorce nese. Vím to, protože si nesu v sobě lítost, že nemám hočičku, jasný vzorec, protože láska pohlaví nerozlišuje. Není ten vzroec u mne nějak extra silný, ale zesiluje to můj přirozený kladný vztah k dětem (i nevlastním).

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele bubobubo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Třeba můžeš mít holčičku,když se nějak vnitřně popasuješ se strachem z toho,že by se mohlo narodit dítě opět postižené.