Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Touha po nemožném (po holčičce) - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Touha po nemožném (po holčičce)
22.03.2018 - 23:10
morgiama
Touha po nemožném (po holčičce)
ahoj, mám takový zvláštní dotaz
až doposud jsem byla dívka, žena i dítě skromné, nenáročná, hodná, poslušná, zdrženlivá. měla jsem šťastné dětství.
celé dětství až do dospělosti jsem měla VELMI nostalgickou tendenci, takže už jako desetiletá jsem milovala starožitnosti, staré věci, moje býalé hračky, atd. už v té době jsem si panenky šetřila pro mé budoucí děti, obřadně je balila o krabic a lego střádala pro svoje děti..
po mnoha letech přišlo to, že mám problémy s otěhotněnm a dítě se mi narodilo jen jedno, je těžce postižené. je to však naše sluníčko, je nádhernej. To řešit nechci...
mám však pocit, že moje duše se není schopná poučit, a teĎ řeknu na rovinu něco za co se velmi stydím - vždycky jsem si přála mít děti, hodně dětí, a samozřejmě holčičku. A to trvá i přes to jak velká se nám stala tragédie a já mám kvůli tomu ze sebe naprosto příšerný pocit. Ani přes to by mi nestačilo že bych někdy měla dítě zdravé, já pořád "potřebuji" tu holčičku. Uvědomuji si ale na 100% že mi pohlaví díěte absolutně žádné štěstí nezaruší, ale nemohu si pomoci. Navíc - otěhotnět mi vůbec nejde a místo abych myslela na tento dost závažnější problém, a vubec na vše kolem zdravotního stavu, mám v hlavě stále jen že chci holčičku, chci holčičku.
Jestli o se ssynem byla karma, tak já se z ní nepoučila, a připadám si hrozně.
Otázka je - nevíte odkud ta nesmyslná touha po dívce plyne? dětství jsem mla štˇastné, pro sebe si nic růžového kupovat nechci... o tom a o hračkách to není.
Potřebovala bych se toho zbavit. Potřebuju se smířit s tím, že jsou věci, které neovlivním a s tím že třeba další děti už ani mít nebudeme. Ale já furt myslím na holčičku, je to hrozné.
Docela mi pomohlo, když jsem si přestala zakazovatna to myslet, koupila si krabici a do ní vše co jsem kdy chtěla dceři koupit. šaty princezny, ružovou sukýnku... vždy mě o totálně uklidnilo, že kdyby něco, tak tu ty věci mám. a smutek vždy odejde když se s těmi věcmi pomazlím, pohraju a zas je složím zpátky.
Jenže touha tím nezmizela, zmizela jen lítost, potřebuju ale, abych neměla ani touhu u věcí, které ovlivnit neumím. Nedokážu to ale v hlavě přenastavit, zkoušela jsem všechno, vyjmenuju vám xy důvodů proč vím, že mi dítě dívka štěstí nezajistí. A není to nic platné.
Proto mám pocit že by to mohlo mít kořeny někde hloubš a kdybych se s tím vypořádala, tak by mě to třeba vyléčilo.
jinak zkoušela jsem: začít se o sebe starat, oblékám se žensky, pěstuju si ženské koníčky, nebojím a nestydím se kupovat holčičí věci, zároven si i všímám jak jsou holky uknourané, chlapečci mi přijdou pohodovější... ale prostě v srdci je to nějak zakodované jinak a blbě. a rozum ví že dívku nepotřebuji a je to jedno a milovala bych je obě tak jako miluji syna, že přednější je u nás zdraví - srdce na to vubec nebere ohled. je to zvláštní. vubec nemám strach že by i druhé dtě bylo postižené, zato mám strach z frustrace že by to zas byl kluk. mazec. v srdci lituju matky co žijí se 2, 3 kluky. prostě jsem na to totálně citlivá. proč zrovna já....
jde se toho nějak zbavit? jakýkoli způsob, udělám cokoli aby mi to bylo jedno a abych mámy dvou kluků nelitovala a maminkám holčiček nezáviděla. rozum ví. srdce si dál mele svou.
co za tím bývá? jde to nějak odblokovat? já z toho mám zároen i špatné svědomí a to jsem prosím v situaci kdy možná taky nbudu mít děti vubec. psycho...
až doposud jsem byla dívka, žena i dítě skromné, nenáročná, hodná, poslušná, zdrženlivá. měla jsem šťastné dětství.
celé dětství až do dospělosti jsem měla VELMI nostalgickou tendenci, takže už jako desetiletá jsem milovala starožitnosti, staré věci, moje býalé hračky, atd. už v té době jsem si panenky šetřila pro mé budoucí děti, obřadně je balila o krabic a lego střádala pro svoje děti..
po mnoha letech přišlo to, že mám problémy s otěhotněnm a dítě se mi narodilo jen jedno, je těžce postižené. je to však naše sluníčko, je nádhernej. To řešit nechci...
mám však pocit, že moje duše se není schopná poučit, a teĎ řeknu na rovinu něco za co se velmi stydím - vždycky jsem si přála mít děti, hodně dětí, a samozřejmě holčičku. A to trvá i přes to jak velká se nám stala tragédie a já mám kvůli tomu ze sebe naprosto příšerný pocit. Ani přes to by mi nestačilo že bych někdy měla dítě zdravé, já pořád "potřebuji" tu holčičku. Uvědomuji si ale na 100% že mi pohlaví díěte absolutně žádné štěstí nezaruší, ale nemohu si pomoci. Navíc - otěhotnět mi vůbec nejde a místo abych myslela na tento dost závažnější problém, a vubec na vše kolem zdravotního stavu, mám v hlavě stále jen že chci holčičku, chci holčičku.
Jestli o se ssynem byla karma, tak já se z ní nepoučila, a připadám si hrozně.
Otázka je - nevíte odkud ta nesmyslná touha po dívce plyne? dětství jsem mla štˇastné, pro sebe si nic růžového kupovat nechci... o tom a o hračkách to není.
Potřebovala bych se toho zbavit. Potřebuju se smířit s tím, že jsou věci, které neovlivním a s tím že třeba další děti už ani mít nebudeme. Ale já furt myslím na holčičku, je to hrozné.
Docela mi pomohlo, když jsem si přestala zakazovatna to myslet, koupila si krabici a do ní vše co jsem kdy chtěla dceři koupit. šaty princezny, ružovou sukýnku... vždy mě o totálně uklidnilo, že kdyby něco, tak tu ty věci mám. a smutek vždy odejde když se s těmi věcmi pomazlím, pohraju a zas je složím zpátky.
Jenže touha tím nezmizela, zmizela jen lítost, potřebuju ale, abych neměla ani touhu u věcí, které ovlivnit neumím. Nedokážu to ale v hlavě přenastavit, zkoušela jsem všechno, vyjmenuju vám xy důvodů proč vím, že mi dítě dívka štěstí nezajistí. A není to nic platné.
Proto mám pocit že by to mohlo mít kořeny někde hloubš a kdybych se s tím vypořádala, tak by mě to třeba vyléčilo.
jinak zkoušela jsem: začít se o sebe starat, oblékám se žensky, pěstuju si ženské koníčky, nebojím a nestydím se kupovat holčičí věci, zároven si i všímám jak jsou holky uknourané, chlapečci mi přijdou pohodovější... ale prostě v srdci je to nějak zakodované jinak a blbě. a rozum ví že dívku nepotřebuji a je to jedno a milovala bych je obě tak jako miluji syna, že přednější je u nás zdraví - srdce na to vubec nebere ohled. je to zvláštní. vubec nemám strach že by i druhé dtě bylo postižené, zato mám strach z frustrace že by to zas byl kluk. mazec. v srdci lituju matky co žijí se 2, 3 kluky. prostě jsem na to totálně citlivá. proč zrovna já....
jde se toho nějak zbavit? jakýkoli způsob, udělám cokoli aby mi to bylo jedno a abych mámy dvou kluků nelitovala a maminkám holčiček nezáviděla. rozum ví. srdce si dál mele svou.
co za tím bývá? jde to nějak odblokovat? já z toho mám zároen i špatné svědomí a to jsem prosím v situaci kdy možná taky nbudu mít děti vubec. psycho...
Příspěvky: Všechny | Háňa*
23.03.2018 - 12:54
| Filtr
Háňa*
Ty ale máš holčičku. Tvé vnitřní dítě je holčička.
Musí jí být dost líto, že prahneš po jiné a jí si nevšímáš. Zkus ji objevit a věnovat se jí.
Tím nemyslím kupovat SI růžové šaty a mašle. Dej pozornost JÍ.
Musí jí být dost líto, že prahneš po jiné a jí si nevšímáš. Zkus ji objevit a věnovat se jí.
Tím nemyslím kupovat SI růžové šaty a mašle. Dej pozornost JÍ.
23.03.2018 - 16:13
| Filtr
morgiama
» Háňa*
Děkuju. zajímavé. Mohu se zeptat - JAK se té svojí mám ale věnovat, když to nemá být prostřednictvím toho, že SOBĚ budu dopřávat. A to ani nechci.
Párkrát jsemsi opravdu zkoušela koupit balerínky, růžové šatičky, které mi byly, a třpytivé náramky, ale vubec jsem o to nestála to nosit. Nejradši chodím v černé, v tlumených barvách a jako dáma, spíš. vždycky jsem to tak měla. závidím ale růžové pokojíčky a princezno šaty a takové věci, s nimiž bych si ale stejně ted už nehrála. viz že jsem si pár věcí koupila do krabice, miluju je mít a občas si je prohlédnout a to je vše...
proto ani tu touhu nechápu:)
jak JÍ mám věnovat pozornost? vizualizovat si ji před spaním? a proč?
to mě zajímá...
Párkrát jsemsi opravdu zkoušela koupit balerínky, růžové šatičky, které mi byly, a třpytivé náramky, ale vubec jsem o to nestála to nosit. Nejradši chodím v černé, v tlumených barvách a jako dáma, spíš. vždycky jsem to tak měla. závidím ale růžové pokojíčky a princezno šaty a takové věci, s nimiž bych si ale stejně ted už nehrála. viz že jsem si pár věcí koupila do krabice, miluju je mít a občas si je prohlédnout a to je vše...
proto ani tu touhu nechápu:)
jak JÍ mám věnovat pozornost? vizualizovat si ji před spaním? a proč?
to mě zajímá...
24.03.2018 - 07:32
| Filtr
Háňa*
» morgiama
O to přece vůbec nejde, co nosíš na sobě - ty, velká - dáma. Čím se vlastně vyznačuje dáma ? Že má elegantní šaty ? Chová se důstojně svému postavení ?
Tohle je víc o pozornosti směrem od tebe k ní (k té malé uvnitř), než o tom, obléct si růžové šaty a jít se v nich "za ni" producírovat.
Zkus jí prostě naslouchat a dovolit věci, co mají děti často v oblibě, ale jsou za to spíš peskované.
Namáčej si piškoty do čaje a užívej si, jak se do nich pomalu vsakuje, opatrně šlápni na zamrzlou kaluž - jen tak, aby led praskl, udělal se na něm "pavouk", díky tomu se pod něj dostal vzduch a vytvořil tam obrazce, udělej si vousy z pěny, až budeš ve vaně, vyrob z knedlíků na talíři "sněhuláky", z třešní náušnice, ... To jen pro příklad, co já vím, co tvoji malou baví .... Udělej to - ale jen pro tu čirou radost, ne za účelem nebo s nějakou chtěnou snahou to dělat, aby..., to by byla jen póza. .... Uvolni se a opravdu buď chvíli tím dítětem - tou holčičkou.
Vím, pro toho, jehož vnitřní dítě je zatlačené někam do kouta, to zní jako kraviny, ale když alespoň v soukromí necháš svoje dítě projevit, poskytne ti to velké uvolnění a čistou dětskou radost. A také zjistíš, že děti jsou vlastně všechny stejné - podobné, ať je to kluk nebo holčička. Rozdíl je jen v tom, že kluci si v papírnictví vyberou častěji vystřihovánku tanku a holčičky spíš kytičky a motýlky.
Dítě je ještě víc duše, než pohlaví - prostě dítě - čisté, hravé, bez předsudků a s radostí z kdejaké ptákoviny.
Tohle je víc o pozornosti směrem od tebe k ní (k té malé uvnitř), než o tom, obléct si růžové šaty a jít se v nich "za ni" producírovat.
Zkus jí prostě naslouchat a dovolit věci, co mají děti často v oblibě, ale jsou za to spíš peskované.
Namáčej si piškoty do čaje a užívej si, jak se do nich pomalu vsakuje, opatrně šlápni na zamrzlou kaluž - jen tak, aby led praskl, udělal se na něm "pavouk", díky tomu se pod něj dostal vzduch a vytvořil tam obrazce, udělej si vousy z pěny, až budeš ve vaně, vyrob z knedlíků na talíři "sněhuláky", z třešní náušnice, ... To jen pro příklad, co já vím, co tvoji malou baví .... Udělej to - ale jen pro tu čirou radost, ne za účelem nebo s nějakou chtěnou snahou to dělat, aby..., to by byla jen póza. .... Uvolni se a opravdu buď chvíli tím dítětem - tou holčičkou.
Vím, pro toho, jehož vnitřní dítě je zatlačené někam do kouta, to zní jako kraviny, ale když alespoň v soukromí necháš svoje dítě projevit, poskytne ti to velké uvolnění a čistou dětskou radost. A také zjistíš, že děti jsou vlastně všechny stejné - podobné, ať je to kluk nebo holčička. Rozdíl je jen v tom, že kluci si v papírnictví vyberou častěji vystřihovánku tanku a holčičky spíš kytičky a motýlky.
Dítě je ještě víc duše, než pohlaví - prostě dítě - čisté, hravé, bez předsudků a s radostí z kdejaké ptákoviny.
24.03.2018 - 08:27
| Filtr
morgiama
» Háňa*
hani, tak teď jsem ještě víc zmatená, protože jestli jsem něco někdy nepřestala být, tak je to dítě. běžím jen tak ven něco koupit když sněží, abych si mohla botama prokopávat krusty sněhu a poslouchat jak křupe, nedávno jsem vytáhla moje loutkový divadlo z dětství a opravuju ho. hraju si, muj největší koníček je kreslení a věnuju se mu fakt hodně.. atd. až možná v něčem ůsobím tak že to někteří lidé nechápou. loni jsem si pod stromeček nadělila lego pro dospělé. letos jsem si koupila knížky harryho pottera v krásném ilustrovaném vydání...
nevím kdo je v mém okolí víc dítě, než já, myslím v těhle malých, bláznivých činnostech... a to nepíšu proto, že to ted lovím v paměti, abych měla obhajobu, ale proto, že tohle jsem fakt já. sednout si pod rozkvetlý strom a koukat na včely, jak to tam bzučí, postavit si na zahradě houpačku, abych semohla houpat (na pinterestu byly super houpačky ze dřevěné palety, perfektní.. s přítelem jsme na tom sedávali, pak už tolik ne, tak jsme to sundali) Nebo někdy když je hezky prostě vyrazím jen tak ven. Když dávají na ulici balonky, vždycky si vezmu. S tímhle myslím jsem problém nikdy neměla, možná proto to kompenzuju tím nenápadným a elegantním oblečením - někdy :))
abych nebyla pořád takové dítě. I já sama vždy vypadala o 5 - 10 let mladší, než jsem:) mě samé připadá, že jsem se od dětství vubec, vubec neměnila. prý jsem vyrostla, ale nevšimla jsem si toho. naopak jako by t malá holka ted měla dítě a nechápe že je to možný :)) tak jsem to měla u syna, přestože to bylo dva roky lékařů atd :))
Myslím, že bych byla skvělá máma... ale možná taky ne. Syna moc miluju. Jen je to o dost jiné mateřství..., to normální neznám...tohle je takové jako když máte miminko, co nikdy nevyroste, jen je větší a větší, a těžší, ale pořád miminko. krásný, voňavý, rozkošný miminečko,
kamarádce jsem na zdi v ložnici vytvořila nádhernou píšu pohádky pro děti, jednou bych je chtěla vydat...taky zpívám ve sboru, zpívám od malička, do dnes, je to krásné.
je to ono, co myslíš?
myslím, že zrovna u mně to víc už nejde..
nevím kdo je v mém okolí víc dítě, než já, myslím v těhle malých, bláznivých činnostech... a to nepíšu proto, že to ted lovím v paměti, abych měla obhajobu, ale proto, že tohle jsem fakt já. sednout si pod rozkvetlý strom a koukat na včely, jak to tam bzučí, postavit si na zahradě houpačku, abych semohla houpat (na pinterestu byly super houpačky ze dřevěné palety, perfektní.. s přítelem jsme na tom sedávali, pak už tolik ne, tak jsme to sundali) Nebo někdy když je hezky prostě vyrazím jen tak ven. Když dávají na ulici balonky, vždycky si vezmu. S tímhle myslím jsem problém nikdy neměla, možná proto to kompenzuju tím nenápadným a elegantním oblečením - někdy :))
abych nebyla pořád takové dítě. I já sama vždy vypadala o 5 - 10 let mladší, než jsem:) mě samé připadá, že jsem se od dětství vubec, vubec neměnila. prý jsem vyrostla, ale nevšimla jsem si toho. naopak jako by t malá holka ted měla dítě a nechápe že je to možný :)) tak jsem to měla u syna, přestože to bylo dva roky lékařů atd :))
Myslím, že bych byla skvělá máma... ale možná taky ne. Syna moc miluju. Jen je to o dost jiné mateřství..., to normální neznám...tohle je takové jako když máte miminko, co nikdy nevyroste, jen je větší a větší, a těžší, ale pořád miminko. krásný, voňavý, rozkošný miminečko,
kamarádce jsem na zdi v ložnici vytvořila nádhernou píšu pohádky pro děti, jednou bych je chtěla vydat...taky zpívám ve sboru, zpívám od malička, do dnes, je to krásné.
je to ono, co myslíš?
myslím, že zrovna u mně to víc už nejde..
24.03.2018 - 11:17
| Filtr
Háňa*
» morgiama
Nepotřebuješ obhajobu
Tak prima, tohle je ono, pokud je to z nitra a máš z toho čirou radost
Tím líp ... tak tohle odfajfkováno, a přemýšlíme dál ...
Proč lituješ ty, co mají kluky ? Co přesně ti na chlapcích vadí ? Už to někde nade mnou píše thééé - jaký vztah máš ty se svojí mužskou stránkou ?
Tak prima, tohle je ono, pokud je to z nitra a máš z toho čirou radost
Tím líp ... tak tohle odfajfkováno, a přemýšlíme dál ...
Proč lituješ ty, co mají kluky ? Co přesně ti na chlapcích vadí ? Už to někde nade mnou píše thééé - jaký vztah máš ty se svojí mužskou stránkou ?
24.03.2018 - 18:37
| Filtr
Háňa*
» morgiama
Tak už asi vím, proč ti holčička nejde.
Ono se asi nikomu moc nechce, narodit se s tím, že bude něčím pokračováním nebo "panenkou na hraní".
Když jsem si přečetla tvoje důvody, úplně jsem se oklepala. Víš proč ? Protože já se kdysi dávno jako takové vysněné pokračování a naplnění matčiných tužeb narodila. Neumíš si představit, jak je to otravné.
Být taková, jakou si mě někdo vysnil, když jsem úplně jiná, přijímat věci, na kterých někdo lpí, ale mě vůbec nezajímají, nosit šaty s kanýry, protože matka miluje, když je holčička jak princezna, to způsobí jedině revoluci - celé holčičkovství mi nadlouho totálně znechutila a sebe taky - cítila jsem se jako nepovedený výrobek a neustále obtěžovaná nějakým jejím chtěním. Nedala jsem se, ale otravovalo to.
A sobě taky nepomohla - ještě měla pocit, že JÍ to snad dělám schválně, že jsem jiná, než si vysnila.
A zatímco já jsem v pohodě, protože jsem to "dílo osudu" a svoji roli v té "činohře" velmi brzy pochopila, ona tím trpí dodnes. Takže asi není oč stát.
Měla pochopit, že každá bytost je tu sama za sebe, žádné pokračování mít nebude, takže má prožít svůj život napoprvé, načisto a bez rukojmí. Má žít za sebe, ne přes druhé.
Nepochopila - ale to je její škola, holt bude opakovat ročník
Ono se asi nikomu moc nechce, narodit se s tím, že bude něčím pokračováním nebo "panenkou na hraní".
Když jsem si přečetla tvoje důvody, úplně jsem se oklepala. Víš proč ? Protože já se kdysi dávno jako takové vysněné pokračování a naplnění matčiných tužeb narodila. Neumíš si představit, jak je to otravné.
Být taková, jakou si mě někdo vysnil, když jsem úplně jiná, přijímat věci, na kterých někdo lpí, ale mě vůbec nezajímají, nosit šaty s kanýry, protože matka miluje, když je holčička jak princezna, to způsobí jedině revoluci - celé holčičkovství mi nadlouho totálně znechutila a sebe taky - cítila jsem se jako nepovedený výrobek a neustále obtěžovaná nějakým jejím chtěním. Nedala jsem se, ale otravovalo to.
A sobě taky nepomohla - ještě měla pocit, že JÍ to snad dělám schválně, že jsem jiná, než si vysnila.
A zatímco já jsem v pohodě, protože jsem to "dílo osudu" a svoji roli v té "činohře" velmi brzy pochopila, ona tím trpí dodnes. Takže asi není oč stát.
Měla pochopit, že každá bytost je tu sama za sebe, žádné pokračování mít nebude, takže má prožít svůj život napoprvé, načisto a bez rukojmí. Má žít za sebe, ne přes druhé.
Nepochopila - ale to je její škola, holt bude opakovat ročník
24.03.2018 - 19:27
| Filtr
morgiama
» Háňa*
:)
já to možná napsala až moc "hystericky":) hlava ví, že to tak není..ale ptala ses na důvody, tak jsem přemýšlela..přece mámy se v dívkách vždy vidí.
Ale naprosto tě chápu a rozumím ti.
Tohle by mi vůbec příjemné nebylo. Tohle měla kamarádka, rodina prostě "oplakala", že neměla pindíka. Nemají pokračování jména. Ale naštěstí jen projevili sem tam lítost a pak už to nikdo neřešil. Taky já toto TAJÍM a nikdo se to nikdy nesmí dozvědět...nechci. Ale takhle anonymně si to snad mohu s vámi zkusit pořešit...
Ale na svoji obhajobu bych chtěla říct, a ujistit, že já bych tohle nikdy nedovolila. Syna miluju jako nic na světě. Je to čistá láska, a je mi uplně jedno že není takový, jak jsem si ho vysnila. Protože on je jetě lepší a ještě krásnější. Jako jo, nikdy nebude chodit, maminko, mám tě rád mi asi nikdy neřekne, ale on je láska sama, nemusí...
Takže si myslím, že u dalších dětí bych to měla stejně, samozřejmě, že jsou osobnosti s nimiž si člověk sedne víc, jiné dítě chápe míň, ale jsem z rodiny, kde se prostě máme rádi, neklademe si nároky, podmínky lásky, tohle se mi příčí.
Já píšu o vlastním snu a vlastně i o tom, že ten sen mít nechci, protože mě otravuje.
Že když si představím, že žádné další děti nemám, vidím se v klidném, pohodovém životě, kdy se naplno věnuju synovi a manželovi a cestujeme.
Když si představím, že se mi narodí chlapec, tak vím, že ho budu milovat tak jako prvního.
A když si představím, že čekám holčičku, je to stejné, a ten pocit doprovází něco slastného, co se vám zatřpytí v hrudi a čistá radost. Zároveň ale vím, že to nic neznamená (může být jiná, atd... ale já tak nějak kromě pohlví nemám absolutně žádné představy a nároky. když bude romantička, punkerka, a nebo fotbalista, je mi to jedno. Navíc jsem si uvědomila,že ta potřeba pohlaví mě zajímá tak cca do šesti, deseti let věku. Že jako dítě bych hrozně chtěla holčičku, když si svou rodinu představím jako odrostlé studenty nebo dospěláky co už s námi nebydlí, vůbec mi nevadí představa klidně tří kluků :)
já to možná napsala až moc "hystericky":) hlava ví, že to tak není..ale ptala ses na důvody, tak jsem přemýšlela..přece mámy se v dívkách vždy vidí.
Ale naprosto tě chápu a rozumím ti.
Tohle by mi vůbec příjemné nebylo. Tohle měla kamarádka, rodina prostě "oplakala", že neměla pindíka. Nemají pokračování jména. Ale naštěstí jen projevili sem tam lítost a pak už to nikdo neřešil. Taky já toto TAJÍM a nikdo se to nikdy nesmí dozvědět...nechci. Ale takhle anonymně si to snad mohu s vámi zkusit pořešit...
Ale na svoji obhajobu bych chtěla říct, a ujistit, že já bych tohle nikdy nedovolila. Syna miluju jako nic na světě. Je to čistá láska, a je mi uplně jedno že není takový, jak jsem si ho vysnila. Protože on je jetě lepší a ještě krásnější. Jako jo, nikdy nebude chodit, maminko, mám tě rád mi asi nikdy neřekne, ale on je láska sama, nemusí...
Takže si myslím, že u dalších dětí bych to měla stejně, samozřejmě, že jsou osobnosti s nimiž si člověk sedne víc, jiné dítě chápe míň, ale jsem z rodiny, kde se prostě máme rádi, neklademe si nároky, podmínky lásky, tohle se mi příčí.
Já píšu o vlastním snu a vlastně i o tom, že ten sen mít nechci, protože mě otravuje.
Že když si představím, že žádné další děti nemám, vidím se v klidném, pohodovém životě, kdy se naplno věnuju synovi a manželovi a cestujeme.
Když si představím, že se mi narodí chlapec, tak vím, že ho budu milovat tak jako prvního.
A když si představím, že čekám holčičku, je to stejné, a ten pocit doprovází něco slastného, co se vám zatřpytí v hrudi a čistá radost. Zároveň ale vím, že to nic neznamená (může být jiná, atd... ale já tak nějak kromě pohlví nemám absolutně žádné představy a nároky. když bude romantička, punkerka, a nebo fotbalista, je mi to jedno. Navíc jsem si uvědomila,že ta potřeba pohlaví mě zajímá tak cca do šesti, deseti let věku. Že jako dítě bych hrozně chtěla holčičku, když si svou rodinu představím jako odrostlé studenty nebo dospěláky co už s námi nebydlí, vůbec mi nevadí představa klidně tří kluků :)
© 2007-2024 Najdise.cz