Touha po nemožném (po holčičce) - Diskuze a zkušenosti

ahoj, mám takový zvláštní dotaz

až doposud jsem byla dívka, žena i dítě skromné, nenáročná, hodná, poslušná, zdrženlivá. měla jsem šťastné dětství.

celé dětství až do dospělosti jsem měla VELMI nostalgickou tendenci, takže už jako desetiletá jsem milovala starožitnosti, staré věci, moje býalé hračky, atd. už v té době jsem si panenky šetřila pro mé budoucí děti, obřadně je balila o krabic a lego střádala pro svoje děti..


po mnoha letech přišlo to, že mám problémy s otěhotněnm a dítě se mi narodilo jen jedno, je těžce postižené. je to však naše sluníčko, je nádhernej. To řešit nechci...

mám však pocit, že moje duše se není schopná poučit, a teĎ řeknu na rovinu něco za co se velmi stydím - vždycky jsem si přála mít děti, hodně dětí, a samozřejmě holčičku. A to trvá i přes to jak velká se nám stala tragédie a já mám kvůli tomu ze sebe naprosto příšerný pocit. Ani přes to by mi nestačilo že bych někdy měla dítě zdravé, já pořád "potřebuji" tu holčičku. Uvědomuji si ale na 100% že mi pohlaví díěte absolutně žádné štěstí nezaruší, ale nemohu si pomoci. Navíc - otěhotnět mi vůbec nejde a místo abych myslela na tento dost závažnější problém, a vubec na vše kolem zdravotního stavu, mám v hlavě stále jen že chci holčičku, chci holčičku.

Jestli o se ssynem byla karma, tak já se z ní nepoučila, a připadám si hrozně.

Otázka je - nevíte odkud ta nesmyslná touha po dívce plyne? dětství jsem mla štˇastné, pro sebe si nic růžového kupovat nechci... o tom a o hračkách to není.

Potřebovala bych se toho zbavit. Potřebuju se smířit s tím, že jsou věci, které neovlivním a s tím že třeba další děti už ani mít nebudeme. Ale já furt myslím na holčičku, je to hrozné.

Docela mi pomohlo, když jsem si přestala zakazovatna to myslet, koupila si krabici a do ní vše co jsem kdy chtěla dceři koupit. šaty princezny, ružovou sukýnku... vždy mě o totálně uklidnilo, že kdyby něco, tak tu ty věci mám. a smutek vždy odejde když se s těmi věcmi pomazlím, pohraju a zas je složím zpátky.

Jenže touha tím nezmizela, zmizela jen lítost, potřebuju ale, abych neměla ani touhu u věcí, které ovlivnit neumím. Nedokážu to ale v hlavě přenastavit, zkoušela jsem všechno, vyjmenuju vám xy důvodů proč vím, že mi dítě dívka štěstí nezajistí. A není to nic platné.

Proto mám pocit že by to mohlo mít kořeny někde hloubš a kdybych se s tím vypořádala, tak by mě to třeba vyléčilo.

jinak zkoušela jsem: začít se o sebe starat, oblékám se žensky, pěstuju si ženské koníčky, nebojím a nestydím se kupovat holčičí věci, zároven si i všímám jak jsou holky uknourané, chlapečci mi přijdou pohodovější... ale prostě v srdci je to nějak zakodované jinak a blbě. a rozum ví že dívku nepotřebuji a je to jedno a milovala bych je obě tak jako miluji syna, že přednější je u nás zdraví - srdce na to vubec nebere ohled. je to zvláštní. vubec nemám strach že by i druhé dtě bylo postižené, zato mám strach z frustrace že by to zas byl kluk. mazec. v srdci lituju matky co žijí se 2, 3 kluky. prostě jsem na to totálně citlivá. proč zrovna já....

jde se toho nějak zbavit? jakýkoli způsob, udělám cokoli aby mi to bylo jedno a abych mámy dvou kluků nelitovala a maminkám holčiček nezáviděla. rozum ví. srdce si dál mele svou.

co za tím bývá? jde to nějak odblokovat? já z toho mám zároen i špatné svědomí a to jsem prosím v situaci kdy možná taky nbudu mít děti vubec. psycho...