Strach z opuštění - Diskuze a zkušenosti

Od malička mám strach z toho, že lidé, na kterých mi záleží, které mám ráda, u kterých vznikla silná citová vazba, mě z ničeho nic opustí. Vím, že tohle je asi typický "Račí" problém, a má to i spousta jiných lidí ne-Raků, ale mě tenhle strach opravdu nebaví.

Za ta léta jsem se naučila ho docela zpracovávat, vím a vnímám (někdy opravdu až do "jádra"), že nic není jisté, že život je změna a tak dále a tak dále. Obecně, většinu času, mám tenhle strach v sobě potlačený někde vzadu a nevnímám ho, nechovám se podle něj. Ale občas to vyplave na povrch a mě pak chytne úplný záchvat paniky, který mě svírá a ochromuje. Popadne mě strach, že ten, koho miluju, mi najednou řekne, že se spletl. Že z ničeho nic zmizí. Nebo že přijdu u své blízké. Nejsem paranoik, že bych měla nějaké představy nehod a katastrof, to vůbec ne, ale ten strach ve mně, to, že zůstanu sama, že jsem investovala city a sebe celou do něčeho či někomu a najednou to nebude...

Možná, že tohle mívá občas každý, možná je to normální, ale já vím, že mě to omezuje. Nechci to tak mít. Vím, co to u mě nejspíš způsobilo, šlo o určitou událost, když mi byly necelé tři roky. Ale co s tím, jak to zpracovat, co dělat ve chvíli, kdy mě ta panika popadne?

Když si to ještě tak promítnu, paradoxně je kolem mě pár lidí, které jsem já opustila nebo kterým jsem já musela říct několikrát ne, a vím, že i oni do mě investovali city a čas. Někdy se proto cítím vinna, ale pak si říkám, že nejsem zodpovědná za city druhých. Ale to jen taková odbočka.

A další paradox, kterého jsem si všimla - ačkoliv mám někde v hloubi strach, že zůstanu sama, zjistila jsem, že někdy dělám všechno proto, abych sama opravdu zůstala. Pominu to, že si někdy samotu užívám, to je normální. Ale občas od sebe ostatní jakoby odháním. Jako když mám v sobě zakořeněnou představu, že mě stejně ostatní opustí. Přitom jsem obecně sdílný, pečující a vztahový člověk, alespoň podle toho, co vím od bývalých partnerů nebo co říkají ostatní.

Všem děkuji předem za příspěvky


EDIT: Ještě mě napadla jedna věc, když jsem si tohle všechno promýšlela. Úspěšně k sobě do vztahů přitahuju lidi, kteří to mají hodně podobně, respektive v sobě dost řeší téma připoutanost -> únik -> zdánlivá svoboda, chorobná potřba unikat, abych nebyl já ten, kdo bude opuštěn. Prostě lahoda.