Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Strach z opuštění - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Strach z opuštění
10.11.2016 - 15:33
Najdise.cz
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Strach z opuštění
Od malička mám strach z toho, že lidé, na kterých mi záleží, které mám ráda, u kterých vznikla silná citová vazba, mě z ničeho nic opustí. Vím, že tohle je asi typický "Račí" problém, a má to i spousta jiných lidí ne-Raků, ale mě tenhle strach opravdu nebaví.
Za ta léta jsem se naučila ho docela zpracovávat, vím a vnímám (někdy opravdu až do "jádra"), že nic není jisté, že život je změna a tak dále a tak dále. Obecně, většinu času, mám tenhle strach v sobě potlačený někde vzadu a nevnímám ho, nechovám se podle něj. Ale občas to vyplave na povrch a mě pak chytne úplný záchvat paniky, který mě svírá a ochromuje. Popadne mě strach, že ten, koho miluju, mi najednou řekne, že se spletl. Že z ničeho nic zmizí. Nebo že přijdu u své blízké. Nejsem paranoik, že bych měla nějaké představy nehod a katastrof, to vůbec ne, ale ten strach ve mně, to, že zůstanu sama, že jsem investovala city a sebe celou do něčeho či někomu a najednou to nebude...
Možná, že tohle mívá občas každý, možná je to normální, ale já vím, že mě to omezuje. Nechci to tak mít. Vím, co to u mě nejspíš způsobilo, šlo o určitou událost, když mi byly necelé tři roky. Ale co s tím, jak to zpracovat, co dělat ve chvíli, kdy mě ta panika popadne?
Když si to ještě tak promítnu, paradoxně je kolem mě pár lidí, které jsem já opustila nebo kterým jsem já musela říct několikrát ne, a vím, že i oni do mě investovali city a čas. Někdy se proto cítím vinna, ale pak si říkám, že nejsem zodpovědná za city druhých. Ale to jen taková odbočka.
A další paradox, kterého jsem si všimla - ačkoliv mám někde v hloubi strach, že zůstanu sama, zjistila jsem, že někdy dělám všechno proto, abych sama opravdu zůstala. Pominu to, že si někdy samotu užívám, to je normální. Ale občas od sebe ostatní jakoby odháním. Jako když mám v sobě zakořeněnou představu, že mě stejně ostatní opustí. Přitom jsem obecně sdílný, pečující a vztahový člověk, alespoň podle toho, co vím od bývalých partnerů nebo co říkají ostatní.
Všem děkuji předem za příspěvky
EDIT: Ještě mě napadla jedna věc, když jsem si tohle všechno promýšlela. Úspěšně k sobě do vztahů přitahuju lidi, kteří to mají hodně podobně, respektive v sobě dost řeší téma připoutanost -> únik -> zdánlivá svoboda, chorobná potřba unikat, abych nebyl já ten, kdo bude opuštěn. Prostě lahoda.
Za ta léta jsem se naučila ho docela zpracovávat, vím a vnímám (někdy opravdu až do "jádra"), že nic není jisté, že život je změna a tak dále a tak dále. Obecně, většinu času, mám tenhle strach v sobě potlačený někde vzadu a nevnímám ho, nechovám se podle něj. Ale občas to vyplave na povrch a mě pak chytne úplný záchvat paniky, který mě svírá a ochromuje. Popadne mě strach, že ten, koho miluju, mi najednou řekne, že se spletl. Že z ničeho nic zmizí. Nebo že přijdu u své blízké. Nejsem paranoik, že bych měla nějaké představy nehod a katastrof, to vůbec ne, ale ten strach ve mně, to, že zůstanu sama, že jsem investovala city a sebe celou do něčeho či někomu a najednou to nebude...
Možná, že tohle mívá občas každý, možná je to normální, ale já vím, že mě to omezuje. Nechci to tak mít. Vím, co to u mě nejspíš způsobilo, šlo o určitou událost, když mi byly necelé tři roky. Ale co s tím, jak to zpracovat, co dělat ve chvíli, kdy mě ta panika popadne?
Když si to ještě tak promítnu, paradoxně je kolem mě pár lidí, které jsem já opustila nebo kterým jsem já musela říct několikrát ne, a vím, že i oni do mě investovali city a čas. Někdy se proto cítím vinna, ale pak si říkám, že nejsem zodpovědná za city druhých. Ale to jen taková odbočka.
A další paradox, kterého jsem si všimla - ačkoliv mám někde v hloubi strach, že zůstanu sama, zjistila jsem, že někdy dělám všechno proto, abych sama opravdu zůstala. Pominu to, že si někdy samotu užívám, to je normální. Ale občas od sebe ostatní jakoby odháním. Jako když mám v sobě zakořeněnou představu, že mě stejně ostatní opustí. Přitom jsem obecně sdílný, pečující a vztahový člověk, alespoň podle toho, co vím od bývalých partnerů nebo co říkají ostatní.
Všem děkuji předem za příspěvky
EDIT: Ještě mě napadla jedna věc, když jsem si tohle všechno promýšlela. Úspěšně k sobě do vztahů přitahuju lidi, kteří to mají hodně podobně, respektive v sobě dost řeší téma připoutanost -> únik -> zdánlivá svoboda, chorobná potřba unikat, abych nebyl já ten, kdo bude opuštěn. Prostě lahoda.
Stránka:
1 2
12.11.2016 - 09:57
| Filtr
dan162
» ovii
celou noc jsem se těšil, že k tomu něco napíšu, nechal jsem to přes noc zrát, ale nic nového do mne nepřišlo. Ohromuje mne schopnost to takhle prožít, natož sepsat a ještě veřejně, krásné. Spousta vnitřních postojů, vědomých, uvědoměných a tedy jasných, které komplikace nepůsobí. Připadám si báječně jako nepodstatný divák něčeho nádherného a současně mizerně, když si ty pocity uvědomím, dlouhá léta pekla. Je to pro tebe asi nejspíš nejdůležitější téma, vzhledem i k místu pobytu. Taky obdivuju sílu prožít dopady karambolu, protože jsem z toho kdysi utekl, to ale už je zcela jasně o mne. Málokdo ale dokáže přijmout, že prožívá po tisící zmar a neuteče do nějaké úhybové varianty od úniku, náhražky po zazdění. Není to pochvala, je to můj pocit až obdiv.
Rozumím pokus se nepoutat, jak pocitovému, tak vzdálenostnímu, i Buddhově snaze zbavit opuštění emoce. Těšení si myslím, že nemáš pojené jen negativnem. Jak to je třeba s těšením se na příspěvek tady na fóru, na vzkaz ? Podle mne zažíváváš emočně zabarvená očekávání a asi v té chvíli se lekneš, nastoupí obrana. Nemá smysl se jí bránit, je třeba jít po příčině. Nevím, zda jsi psala, jestli jsi zkoušela likvidovat emoci té vzpomínky zklamaného těšení pomocí nějakého terapeuta, kineziologie atd. ?
Proces nápravy po vyřešení traumatu tak jak tak znamená vrátit se do postojů, které k němu vedly, tj. těsně před tím. Čím to, že potřeba táty byla tak vysoká ? Už tehdy existoval nějaký velký problém, něco ti strašně chybělo. Chování lidí k tobě bylo možná stejné jako kdysi ke mne - nemohli snést co se ze mne na ně valilo. Ne že by to bylo strašné, ale třeba příliš hluboké, naléhavé v jejich denních starostech i schopnosti pochopení. Nikde žádná opora, zkušenost co s tím. Není také jasné, nakolik jsme přišli na svět jako chtění do láskyplného prostředí a do jaké míry jako nerada přijatá komplikace...celý problém je třeba zmapovat, ohraničit, poznat, protože to zdaleka není jen opuštění, bude to dle mne o dost širší.
Je dále možné, že jsi za svůj život potkala muže tátovi v něčem podstatném podobné, a tvé reakce na ně jsou další okno, které to osvětlí.
Rozumím pokus se nepoutat, jak pocitovému, tak vzdálenostnímu, i Buddhově snaze zbavit opuštění emoce. Těšení si myslím, že nemáš pojené jen negativnem. Jak to je třeba s těšením se na příspěvek tady na fóru, na vzkaz ? Podle mne zažíváváš emočně zabarvená očekávání a asi v té chvíli se lekneš, nastoupí obrana. Nemá smysl se jí bránit, je třeba jít po příčině. Nevím, zda jsi psala, jestli jsi zkoušela likvidovat emoci té vzpomínky zklamaného těšení pomocí nějakého terapeuta, kineziologie atd. ?
Proces nápravy po vyřešení traumatu tak jak tak znamená vrátit se do postojů, které k němu vedly, tj. těsně před tím. Čím to, že potřeba táty byla tak vysoká ? Už tehdy existoval nějaký velký problém, něco ti strašně chybělo. Chování lidí k tobě bylo možná stejné jako kdysi ke mne - nemohli snést co se ze mne na ně valilo. Ne že by to bylo strašné, ale třeba příliš hluboké, naléhavé v jejich denních starostech i schopnosti pochopení. Nikde žádná opora, zkušenost co s tím. Není také jasné, nakolik jsme přišli na svět jako chtění do láskyplného prostředí a do jaké míry jako nerada přijatá komplikace...celý problém je třeba zmapovat, ohraničit, poznat, protože to zdaleka není jen opuštění, bude to dle mne o dost širší.
Je dále možné, že jsi za svůj život potkala muže tátovi v něčem podstatném podobné, a tvé reakce na ně jsou další okno, které to osvětlí.
12.11.2016 - 14:07
| Filtr
Buddha/2
» dan162
Opravdu jsem to napsal takhle ?
Podívej se na to takhle: jsou jakoby tři fáze kdy můžeš s emocí něco dělat. První je vytváření podmínek pro její vznik - už tady jsme většinou slepí a nevidíme (často ani nechceme) že to, čemu pak říkáme "okolnosti" jsme si vybrali. Pjér by asi řekl Anima vybrala .
Druhá je když už emoce probíhá - to může být i velice dlouho (pro příklad nenávist na celý život - zas v úrovni Animy). Třetí je ta, když se na sebe dokážeš podívat s odstupem a uvědomit si co se děje (jenže k tomu tě většinou musí něco donutit).
Jako analogii můžeš použít oheň. První fáze sbírání dřeva. Druhá hoření - ta je zajímavá tím, že můžeš přikládat jak dlouho libo. Třetí uhasínání nebo hašení.
Tohle všechno je ve skutečnosti jeden celek. Když to víš a o emoce nějakého typu nestojíš, nic tě nenutí sbírat dříví nebo škrtat zápalku - v tomhle smyslu chápej to "zbavení se emocí". Hodnocení (jak velký jsi trouba, když škrtáš) není nezbytné, ale je užitečné
Vím, že to nemůžu napsat tak, aby to bylo srozumitelné všem, ale Flow je chytrá holka. Když vím že pochopí, dovolím si jen naznačit - fakt mě nebaví dlouhé datlování . Jsem i v reálu neukecaný introvert
No vidíš, mám i problém s počítáním do tří. Jsem to opravil
Podívej se na to takhle: jsou jakoby tři fáze kdy můžeš s emocí něco dělat. První je vytváření podmínek pro její vznik - už tady jsme většinou slepí a nevidíme (často ani nechceme) že to, čemu pak říkáme "okolnosti" jsme si vybrali. Pjér by asi řekl Anima vybrala .
Druhá je když už emoce probíhá - to může být i velice dlouho (pro příklad nenávist na celý život - zas v úrovni Animy). Třetí je ta, když se na sebe dokážeš podívat s odstupem a uvědomit si co se děje (jenže k tomu tě většinou musí něco donutit).
Jako analogii můžeš použít oheň. První fáze sbírání dřeva. Druhá hoření - ta je zajímavá tím, že můžeš přikládat jak dlouho libo. Třetí uhasínání nebo hašení.
Tohle všechno je ve skutečnosti jeden celek. Když to víš a o emoce nějakého typu nestojíš, nic tě nenutí sbírat dříví nebo škrtat zápalku - v tomhle smyslu chápej to "zbavení se emocí". Hodnocení (jak velký jsi trouba, když škrtáš) není nezbytné, ale je užitečné
Vím, že to nemůžu napsat tak, aby to bylo srozumitelné všem, ale Flow je chytrá holka. Když vím že pochopí, dovolím si jen naznačit - fakt mě nebaví dlouhé datlování . Jsem i v reálu neukecaný introvert
No vidíš, mám i problém s počítáním do tří. Jsem to opravil
12.11.2016 - 15:02
| Filtr
dan162
» Buddha/2
Asi ne, když se ti to nelíbí. Cokoliv napíšu není co jsi napsal, ale jak jsem to (při největší snaze) pochopil. A že mylně, to je možné.
Analogie s ohněm je svůdná myšlenka chápu trvalé hoření, přikládání. Hašení míň, protože mi tam chybí důsledek udušení viditelných plamenů v podobě vnitřní požár. Nepřikládáním trauma nemizí. Emoce že je něco, co vzniká jen tehdy, když ji něco živí ? Například cítím radost ze stromů kolem cesty. Co tuhle emoci ve mne živí ? Podle mne to je sladění se, harmonie sebe s přírodou, žádné klacky. Nelíbí se mi model ohně, a vypadal tak krásně :-(
Tak bez analogie. Emoce má vždy svůj důvod, je to zpráva, kde komunikačním prostředkem je prožitek. Hlad, radost, smutek, stud...Na emoci se naváže hodnocení emoce, nálepka umožňující třídění a díky tomu vznikne reakce na emoci. Může být blbá i parádní, naučená i vrozená. Blbé naučené hodnocení můžeme odstranit (zrušením negativity hodnocení) nebo odklonit (směrováním nebo pozdržením reakce). Můžeme zrušit viditelnou reakci zakázáním (přesune se do neviditelné části osobnosti). Ale aby emoce nevznikla to zatím neznám. Třeba necítit hlad, nemít radost...
Analogie s ohněm je svůdná myšlenka chápu trvalé hoření, přikládání. Hašení míň, protože mi tam chybí důsledek udušení viditelných plamenů v podobě vnitřní požár. Nepřikládáním trauma nemizí. Emoce že je něco, co vzniká jen tehdy, když ji něco živí ? Například cítím radost ze stromů kolem cesty. Co tuhle emoci ve mne živí ? Podle mne to je sladění se, harmonie sebe s přírodou, žádné klacky. Nelíbí se mi model ohně, a vypadal tak krásně :-(
Tak bez analogie. Emoce má vždy svůj důvod, je to zpráva, kde komunikačním prostředkem je prožitek. Hlad, radost, smutek, stud...Na emoci se naváže hodnocení emoce, nálepka umožňující třídění a díky tomu vznikne reakce na emoci. Může být blbá i parádní, naučená i vrozená. Blbé naučené hodnocení můžeme odstranit (zrušením negativity hodnocení) nebo odklonit (směrováním nebo pozdržením reakce). Můžeme zrušit viditelnou reakci zakázáním (přesune se do neviditelné části osobnosti). Ale aby emoce nevznikla to zatím neznám. Třeba necítit hlad, nemít radost...
12.11.2016 - 15:28
| Filtr
Buddha/2
» dan162
Éééé, mícháš hrušky s jablkama
Hlad přece není emoce
K tomuhle:
"Emoce má vždy svůj důvod, je to zpráva, kde komunikačním prostředkem je prožitek."
Ne, emoce je prožitek (bacha, tím neříkám, že každý prožitek je emoce).
Použil jsem oheň, protože je to celkem trefná analogie. A navíc známá, nevymyslel jsem jí. Určitě znáš spojení jako "v žáru vášně" "spalující nenávist", "ohnivý temperament" apod. Nelíbí se Ti, protože jí momentálně vidíš spíš v záporném smyslu, ale stejně tak ta analogie platí pro "kladné" emoce.
Ale znáš. Např. když nebudeš mít chuť jít se vyřvat na fotbal, nevzniknou emoce s tím spojené - proč myslíš, že tam lidi chodí ?
Radost je podmíněná - radost z něčeho(žádný strom-žádná radost). Radost ze stromů - v té analogii je přeci každý další strom klackem na oheň . Chce to trochu abstrakce
Hlad přece není emoce
K tomuhle:
"Emoce má vždy svůj důvod, je to zpráva, kde komunikačním prostředkem je prožitek."
Ne, emoce je prožitek (bacha, tím neříkám, že každý prožitek je emoce).
Použil jsem oheň, protože je to celkem trefná analogie. A navíc známá, nevymyslel jsem jí. Určitě znáš spojení jako "v žáru vášně" "spalující nenávist", "ohnivý temperament" apod. Nelíbí se Ti, protože jí momentálně vidíš spíš v záporném smyslu, ale stejně tak ta analogie platí pro "kladné" emoce.
Ale znáš. Např. když nebudeš mít chuť jít se vyřvat na fotbal, nevzniknou emoce s tím spojené - proč myslíš, že tam lidi chodí ?
Radost je podmíněná - radost z něčeho(žádný strom-žádná radost). Radost ze stromů - v té analogii je přeci každý další strom klackem na oheň . Chce to trochu abstrakce
12.11.2016 - 15:38
| Filtr
dan162
» musiúa
Děkuju podruhé za výborný článek. Když je žák připraven, učitel se vždycky najde :-))
jak tomu nyní rozumově rozumím : Zodpovědnost za druhé je rozšíření rozhodování do Ty (přes hranici mezi Já a Ty) v jeho prospěch (v můj prospěch by to byla negativní manipulace). Ponejvíce tam, kde si ten druhý člověk sebe plně neuvědomuje (dítě jen částečně, s omezeními), nebo si sebe neváží (jeho Já je slabé). V takové chvíli pociťováním odpovědnosti jen vyjadřujeme své přesvědčení, že víme lépe než druhý co je dobré pro něj a že jsme ochotni tato rozhodnutí udělat, podle nás v jeho prospěch. Naše Já zahrnulo volnou část Ty. V okamžiku, kdy člověk rozšířil své Já, má naše odpovědnost ustupovat až na hranici Já. A jsou případy, kdy malé Já se zvětšilo, převzalo předčasně rozhodování od mne, nabilo si kokos. Neudělal jsem žádné rozhodnutí o Ty, tedy nepociťuji odpovědnost, možná lítost, soucit, to jo.
Z toho by vyplynulo, že nejlepší pomocí je když ten druhá sám zvětší své Já (sebe-vědomí) a převezme rozhodování ode mne. Když někomu zvětším jeho Já, tak to je ode mne "pozitivní" manipulace (kdy ten druhý ještě nedozrál, byl jen vytažen nahoru), pak pociťovaná odpovědnost je strach ze špatného rozhodnutí za druhého nebo vědomí chyby v tom rozhodnutí.
jak tomu nyní rozumově rozumím : Zodpovědnost za druhé je rozšíření rozhodování do Ty (přes hranici mezi Já a Ty) v jeho prospěch (v můj prospěch by to byla negativní manipulace). Ponejvíce tam, kde si ten druhý člověk sebe plně neuvědomuje (dítě jen částečně, s omezeními), nebo si sebe neváží (jeho Já je slabé). V takové chvíli pociťováním odpovědnosti jen vyjadřujeme své přesvědčení, že víme lépe než druhý co je dobré pro něj a že jsme ochotni tato rozhodnutí udělat, podle nás v jeho prospěch. Naše Já zahrnulo volnou část Ty. V okamžiku, kdy člověk rozšířil své Já, má naše odpovědnost ustupovat až na hranici Já. A jsou případy, kdy malé Já se zvětšilo, převzalo předčasně rozhodování od mne, nabilo si kokos. Neudělal jsem žádné rozhodnutí o Ty, tedy nepociťuji odpovědnost, možná lítost, soucit, to jo.
Z toho by vyplynulo, že nejlepší pomocí je když ten druhá sám zvětší své Já (sebe-vědomí) a převezme rozhodování ode mne. Když někomu zvětším jeho Já, tak to je ode mne "pozitivní" manipulace (kdy ten druhý ještě nedozrál, byl jen vytažen nahoru), pak pociťovaná odpovědnost je strach ze špatného rozhodnutí za druhého nebo vědomí chyby v tom rozhodnutí.
12.11.2016 - 15:52
| Filtr
dan162
» Buddha/2
Hlad za emoci považuju, třeba tady http://www.lidske-emoce.com/typy-em… proto mi oheň nesedí.
Dobře, emoce je prožitek. Z mého pohledu signál do vědomí (tělo do vědomí: brzy nebudu bez jídla schopen plnit příkazy vědomí !). Radost podobně (tělo do vědomí: funguju v ideálním nastavení, nejlepší je pokračovat !), leknutí (tělo do vědomí: náhlá změna důležitých okolností !), strach (nevědomí do vědomí: ohrožení!).
Nevím přesně, proč lidé chodí na fotbal, asi být součástí většího celku, odevzdání se, klubová láska ?
Dobře, emoce je prožitek. Z mého pohledu signál do vědomí (tělo do vědomí: brzy nebudu bez jídla schopen plnit příkazy vědomí !). Radost podobně (tělo do vědomí: funguju v ideálním nastavení, nejlepší je pokračovat !), leknutí (tělo do vědomí: náhlá změna důležitých okolností !), strach (nevědomí do vědomí: ohrožení!).
Nevím přesně, proč lidé chodí na fotbal, asi být součástí většího celku, odevzdání se, klubová láska ?
12.11.2016 - 16:50
| Filtr
dan162
» Pietra di Luna
Kombo je báječné slovo ! Propojit v sobě své plutovské Slunce v Raku (ona hloubka, kdysi manipulace) s Venuší Blíženců (svoboda ve vztahu). To co jsem spojit s tím, co se mi líbí, najít to kombo.
12.11.2016 - 19:44
| Filtr
Najdise.cz
» dan162
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Jo, to je pěkně řečeno "to co jsem spojit s tím co se mi líbí."
Mně tam ještě dělá trochu neplechu to, že Merkur a Venuši mám sice v Blížencích, ale v 8.domě. Takže opět kombinace Blíženců s něčím daleko hlubším. Pořád se to učím vyvažovat...
=====
Jo, to je pěkně řečeno "to co jsem spojit s tím co se mi líbí."
Mně tam ještě dělá trochu neplechu to, že Merkur a Venuši mám sice v Blížencích, ale v 8.domě. Takže opět kombinace Blíženců s něčím daleko hlubším. Pořád se to učím vyvažovat...
14.11.2016 - 14:16
| Filtr
dan162
» exit
Ad poťouchle vlastnicky : vlastnictví račí je jen volání topícího se po aspoň nějaké jistotě. Když na něčem držím ruku, a zatraceně blbě se sundavá, tak to je vcelku dobrá jistota. Když někdo chce moji ruku sundat, už jen proto, že je těžká, tak se budu cítit ohrožen - moje jistota hrozí že bude fuč. Klíč je v tom, že jistotou mohou být třeba přírodní zákony, jistotou mohu si být já (včetně jistoty že vše je nejisté), a najednou není potřeba držet ruku, není důležité vlastnictví, ale stačí dispozice... Jo chuť nejméně se prolnout tím nemizí, ale lepení už to není.
Perpetuum mobile - jak to myslíš ?
Perpetuum mobile - jak to myslíš ?
© 2007-2024 Najdise.cz