Strach z opuštění - Diskuze a zkušenosti

Sosna zvlčelý » dan162 Je, moje mamka. Ale je to na hodně dlouhé vyprávění. A nevím, jestli to sem dávat, nebo ne, je to celkem osobní (zejména pro mamku a týká se to dost rodiny, ale kromě mamky vlastně již nikdo z ostatních účastníků tohoto traumatu nežije, takže možná to sem hodím. krom toho by to někomu mohlo i pomoci, i když těžko říct...
Tak později. Teď by se mi spálil králík.

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
To by mohlo být zajímavé a nápomocné. Třeba jen nějak naznačit, jak to řešila. Ale chápu, jestli je to příliš osobní

Sosna zvlčelý Hodně jsem přemýšlel, jestli tento příběh psát a taky jakou formou ho napsat. Příběh není můj, ale mé mamky, ta si ho prožila až do posledního doušku. Aby nedocházelo k omylům, kdo je děda můj a kdo její, kdo praděd a kdo otec, zkusím to napsat ze jejího pohledu, jak mi to sama několikrát vyprávěla. A doplním za sebe spíše jen časové a určité místopisné údaje.

***

Byly mi 4 roky, když se stala událost, která mne pronásledovala skoro celý život, tedy do mých 58 let. Že mi byly 4 roky si dobře zapamatujte. Celou situaci musíte vnímat očima čtyřletého dítěte, pokud to chcete alespoň trochu pochopit. Ve čtyřech letech je dítě dosti bezmocné a nemá žádnou možnost samo vyřešit takový problém. Na to často dospělí zapomínají, když tvrdí, že by se chtěli vrátit do dětských let, že s nimi by se vrátila i ta bezmoc. Dětské problémy nejsou pro dítě o nic menší, než pro dospělého ty jeho, ale dospělý má navíc možnosti. Dítě těžko ovlivní samo, jestli mu bude někdo byť jen naslouchat.
Narodila jsem se v roce 1953 do rodiny, kde byl uznáván kult osobnosti. Děda musel být uznáván jako nejstarší člen rodiny, nikdo se mu nemohl postavit na odpor, vždy platilo jeho slovo. Nebyl to žádný tyran, ale jeho slovo muselo platit. Přestože si pamatuji, že s babičkou se občas hádali, vždy ho pak babička hájila před ostatními. Moje mamka (jejich dcera) tento kult osobnosti ctila beze zbytku. A jediný, kdo se snad někdy stavěl na odpor, byl můj táta, který se přiženil. Ale stejně si nikdy neprosadil svoji. Byly z toho jen zbytečné hádky a to napětí si z dětství dost pamatuji. A když k takovému sporu došlo, nikdy mamka nehájila mého tátu, ale vždy se postavila na stranu svého táty. Rodiče zkrátka ctila za každých okolností. Není divu, že to mezi mamkou a tátou skřípalo.
Byly mi 4 roky, Vánoce 1957. Táta byl vojákem z povolání a často tak musel přespávat na posádce, ale na Vánoce měl být doma. Jenomže nepřišel. Nepřišel na Štědrý den, nepřišel na Boží hod a nepřišel ani na Štěpána. Nikomu nic nevzkázal. Napětí u nás doma bylo k nesnesení. A pak se stalo to, co jsem si pamatovala už navždy: Táta přijel. Uviděla jsem ho oknem, jak jde po ulici od autobusu, nesl nějaké tašky (pravděpodobně s dárky). Stála jsem u okna a zakřičela: „Táta!“ V tu chvíli se mamka rozbrečela a děda popadl zimník a vyběhl ven.
Co si venku řekli, to nevím, doma to nebylo slyšet, ale pamatuji si, že děda na tátu strašně křičel. A táta mu pak podával tašky, které nesl, ale děda si je od něj nevzal. A pak se táta otočil a odešel. A já pořád stála u okna a křičela jen „táta“ a viděla, jak se vzdaluje. Pak přišel děda domů a řekl, že táta už nikdy nepřijde a že nám přišel jen říct, že o nás nestojí. Nic víc.
***
Rodiče se pak rozvedli. Celá záležitost byla navždy tabu, nikdy se o tom nemluvilo a to dokonce ani když jsem na to zavedla řeč už jako dospělá. Vůbec se o tátovi nesmělo mluvit. Snad proto, že v padesátých letech to byl první rozvod na vesnici, ostuda pro celou rodinu, cejch... A mně se ta vzpomínka na to, jak jsem viděla tátu otočit a odejít, ten pocit opuštění, to se mi vracelo celý život, když mi bylo nejhůř. V takovou chvíli jsem si vždy připadala jako čtyřletá, bezmocná, nemohoucí cokoli udělat, dítě, které nikdo neposlouchá, A hlavně úplně opuštěná.
***
Tátu jsem pak moc nevídala a časem jsem získala pocit, že o mne nestojí. Nejezdil za mnou a jen málokdy napsal dopis. Oženil se pak a měl ještě s novou ženou syna, takže jsem měla o deset let mladšího nevlastního bráchu, o kterém jsem však ještě několik let (asi do mých osmnácti) nevěděla. Mamka se už nikdy nevdala a nikdy s nikým nežila. Dál jsme bydleli na vesnici s dědou a babičkou a kult osobnosti přetrvával. Vztahy s tátou se zlepšily vlastně až v době, když jsem byla dospělá a vdala jsem se a měla děti. A zejména když děda zemřel. Tam skončil kult osobnosti a začalo se mi lépe dýchat. Ale stejně jsem se nikdy už nezbavila toho pocitu opuštění a pořád se mi to vracelo a v nejtěžších chvílích mne to sráželo. A protože nikdo o tom dále nemluvil, vyvinula se z toho traumatu časem dokonce duševní porucha s úzkostnými stavy. Až díky péči dobrého psychiatra jsem ve věku 55 let začala problém zpracovávat a řešit. Ale skutečně vyřešit se mi to podařilo až v 58 letech.
Ono v tom bylo i vědomí věku mých rodičů a to, že už tu dlouho nemusí být. S tátou jsem se začala stýkat daleko více a upevnila jsem vztahy s bráchou, kterého jsem do té doby skoro neznala (viděli jsme se do té doby asi jen třikrát, nyní se pravidelně navštěvujeme několikrát do roka, přes internet jsme v kontaktu velmi často). A pak mi pomohla náhoda: Když jsem byla u táty na návštěvě, při prohlížení starých fotek jsem našla tátův starý blok, do kterého si psal své zápisky z práce. A tam jsem našla jeho zápisky z 24.12.1957 včetně výstřižku z novin o nějaké nehodě, která se stala právě na Štědrý den. Táta tam tenkrát byl převelen, nikdo nemohl dát ani vědět domů, že nepřijede, pošta přes svátky nechodila, takže ani telegram nešlo poslat a v místě nebyl ani telefon.
Rozpovídali jsme se pak i o tom, jak ho děda vyhodil a zakázal mu ještě se někdy ukázat. Prý psal dopisy, ale neodpovídala jsem (následně jsem zjistila, že mi je děda nikdy nepředal). A několikrát prý mi napsal, že přijede, abych ho čekala na nádraží, nebo že na mne počká před školou, ale když přijel, buď tam čekal děda s křikem, nebo mamka s výmluvou, že jsem nemocná.
Musela jsem to ještě dlouho zpracovávat, ale tenkrát přišla neskutečná úleva, protože jsem zjistila, že mne vlastně táta neopustil. Že to bylo úplně jinak, než mi děda řekl. A ten pocit opuštění se pak postupně rozplynul.
Doktor mne dokonce donutil dojít dál. Donutil mne promluvit si s mamkou a přiznat jí, že všechno vím, co mi udělali. A mamka se mi omluvila. Tam vyplynulo napovrch ještě mnoho dalších věcí. Od bráchy jsem se pak taky dozvěděla, jak k nim jednou děda přijel a dělal rámus i u nich, že si nepřeje, abych se stýkala s kýmkoliv z tátovy nové rodiny (děda věděl, že mám bráchu).
Dnes je zase dobře, ten pocit opuštění zmizel, ale úzkostné stavy prý nezmizí nikdy, jen je to mnohem lepší. Už s tím umím pracovat. Jen škoda, že to trvalo tak dlouho.

***

Na závěr již za Sosnu doplním, že děda zemřel před pěti lety a babička před dvěma. Mamka se o ni do poslední chvíle starala. Pomoc psychiatra nepotřebuje a vůči nikomu z uvedených osob nepociťuje žádnou zášť. A já jsem na moji mamku nesmírně hrdý a obdivuji ji, jak to celé zvládla.

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
No jo, jde to i bez konstelací... Ale to už je jen a pouze o štěstí. Tak či tak má můj respekt.

dan162 » Sosna zvlčelý

dan162 » Sosna zvlčelý Hrůzná příhoda. Musel jsem jít raději nakoupit tu husu a nechat ten pocit odplynout. Palec nahoru tobě za vyprávění a hlavně jí za řešení, to chtělo mnoho, mnoho síly.

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
děkuju, to je hodně silný příběh