Hádky rodičů - Diskuze a zkušenosti

Mar.gita Já si nepamatuji žádnou velkou hádku svých rodičů, buď se nehádali, nebo se hádali když jsme nebyli v dosahu. Ale protože jsem byla dítě, které se věčně drželo doma, myslím, že se spíš nehádali. Pamatuji si ale na něco jiného, říká se tomu tichá domácnost. Nemluvili spolu a napětí doma bývalo až hmatatelné. Ale nikdy jsem nezaznamenala důvody, co se stalo a proč tichá domácnost nastala. Možná cítili, že kdyby měli problém řešit, že by se hádali, a aby se tomu vyhnuli, tak spolu prostě nemluvili. Taťka to zapíjel v hospodě a mamka se užírala zevnitř tak dlouho, až ji to sežralo úplně - umřela na rakovinu.
Pamatuji si, jak mi nedávno kamarádka z dětství (která měla rozvedené rodiče) řekla, že mi vždycky záviděla že mám tak bezva rodinu. No a když jsem jí řekla, jak bezva byla a co navenek vidět nebylo, tak se hodně divila.
No a jestli mě to poznamenalo? No jistěže ano. Neumím se hádat, mám z hádek hrůzu a abych zachovala klid aspoň naoko, raději se nechávám užírat jako to dělala máma. Teda spíš bych měla použít částečně minulý čas. Neumím se hádat platí stále i v přítomnosti, ale než abych se nechala užírat, raději jsem se rozvedla a utekla.
No a teď odpověď na poslední část. Ano myslím, že hádky pramení z nedostatečné komunikace a vlastních komplexů a proto se snažím pracovat na tom, abych mé komplexy nalezla a poprala se s nimi, taky se chci naučit něco o komunikaci a konstruktivních hádkách. Potom se jich snad přestanu bát a možná si potom i někdy najdu přítele, aniž bych se bála toho, že bych zase utekla... Ale prozatím se držím toho, že když sama o nich nic nevím, nebudu je řešit ani u jiných. Myslím, že to ani nemá smysl. Pokud oni sami si své komplexy nepřiznají, těžko můžeme něčí hádku vyřešit tím, že jim o nich řekneme, jen je ještě víc naštveme a možná jim víc ublížíme. Nemá cenu řešit něco za druhé, každý je zodpovědný sám za sebe, tedy i za to, jestli se hádá a jak se hádá....

atreb » Mar.gita už jsem psala hádali se tajně, ale to napětí po tom a tichá domácnost, nevědět proč je to tak, zda jsme něco udělaly špatně my, byla pro nás děti mnohem horší než kdyby se veřejně chytli, taky jsem se moc hádat neuměla a uzavírala jsem se a obviňovala se, že za všechno můžu jen já sama, to ale není řešení, dnes se klidně nahlas ozvu a řeknu si co si myslým naplno, pak je občas i ta itálie, ale vyčistí se vzduch a jde se dál s úsměvem, děti už to znají a ví že se nic strašného neděje, jen nám občas říkají, tak už toho nechte

ži.va » Mar.gita Margito děkuju za příspěvek...trochu vím, o čem mluvíš... a je dobře, že máš takové uvědomění, koneckonců rodiče jsou dobří učitelé, pokud to umíme "uvidět" a ještě si to dokonce spojit se svými "bolestmi", které pak můžeme hojit.

a hodně se mi líbí ten závěr, cos napsala, o zodpovědnosti každého za sebe...taky to tak vidím (i když, když přijde na "věc", v praxi si to hned uvědomit a řídit se podle toho, aby to nebolelo, to už je další krok)