Naše druhá polovina - Diskuze a zkušenosti

Wolfinka "Když je žák připraven, učitel si ho vždycky najde"...

Myslím, že jak procházíme životem, je nutností možná "osudem" jak tomu kdo říká je jedno, setkat se s určitými dušemi...

Začas, pokud jsme si předali co jsme měli, naučili se co jsme měli (a nemusí to být pouze pozitivní zkušenost) se naše cesty rozcházejí. S někým se cesty nerozcházejí vůbec, ač třeba na fyzické úrovni ano, na duchovní ne.

V životě často potkávám, a vy ostatní také, jak vidím a čtu... osoby, které už "znám" jen to vědomě nevím... Poznám to tak, že spolu tzv. plyneme. Jsme na stejné určité a vždy různě znějící notě (v rámci celku), melodii , kterou spolu vytvářím, nebo disharmonii ( a často bez příčin) dokážu vnímat už při prvním setkání...



Ale zda je skutečně jedna jedinná duše na světě, která je má polovička - ta, která se podle teorie oddělila kdysi za dávných časů a má za úkol mě najít nebo já ji, nevím...

Elenor » Wolfinka Joo,taky nevím. Ale s těmi doplňujícími bych souhlasila. Vím,že Laky znám víc životů,že jsme byly nejlepšími přáteli tehdy i teď. A s tím co si o něm myslím,že k sobě patříme i když on je jinde(nemyslím fyzicky),tak se známe taky už dlouho.

Wolfinka » Elenor Eli, zrovinka nedávno jsem potkala člověka, u kterého mi automaticky naskčilo takové zvláštní nepodmíněné hluboké pouto. Pocit, že ho znám věky... otřepané klišé, ale je to tak...

Zatím nevím, kdo to je (tedy vím v reálu kdo je a jak se jmenuje) a co pro mě setkání s ním znamená, ale vím, že to zjistím... To je příklad, že celý život potkáváme /jak už tady říkala Nuna/ různé duše a nezáleží na věku ani stavu ale cítíme spojení...

Elenor » Wolfinka

The Phantom » Wolfinka stalo se mi to už dvakrát poprvý roku 2005 podruhé r.2007 to jsem byla v praze v léčebně a měla jsem propustku tak sme šli s mamkou nakupovat do tesca na Andělovi potom sme vycházeli ven a na lavičce seděl asi kolem 70 možná starší dědeček já se na něj podívala a on se na mně usmál a mrkl u toho očima,přesně tak jako to dělávala moje prababička,úsměv sem mu samozřejmě oplatila a bylo mi tak příjemně odpoutalo mně to od všech problémů a utrpení,ale mamka mně bohužel táhla dál a já jsem v duchu toužila se za ním vrátit,nkdy a nikde jsem ho už neviděla,ale cítím že mně k němu pojí silné pouto lásky a důvěry jako k prababičce,napadlo mně spoustu věcí hlavně to že to mohl být některý z pradědečků které jsem nikdy nepoznala protože umřeli v roce 1982 a 1988 myslím jako že by v tom pánovi žili další život a nebo že by převtělená prababička,ale proč by se převtělovala do člověka kterému už zbývá jen pár let???jenže problém je v tom že v roce 2005 ještě žila a 2007 už ne,vysvětlíte mi to někdo??? please

Wolfinka » Tyna_Tynka Tynko,
vím jak se cítíš... když mi bylo asi 5, 6 let, našla jsem u babičky na půdě knihy, vydané po válce... obrázky umučených těl,lidé kost a kůže válející se v příkopech v koncentrácích... to co se se mnou v tu dobu dělo - nedokážu popsat... utrpení a bolest kterou jsem jako malé dítě cítila... vcítění se do utrpení a od té doby absolutní citlivost na jakékoli příkoří na lidech, zvěři, všem živém... pocit bytostný, že jsi to už zažila... vím...

Tyna_Tynka » Wolfinka Ano tak.
Máme asi docela dost společného...

The Phantom » Wolfinka ááá kruci fuj je mi z toho au zle hhhhuuu