MG34 (* 4.3.1973)
Muž
Já jsem to tak napsal vědomě. Chtěls to už utnout, tušil jsem i proč, tak jsem to napsal tak, abys to ještě rozvedl - a zjevně to zabralo

Ty tebou zavrhované "emoční jedy" (ať je to co je to) působí velmi dobře jako katalyzátory hlubších odpovědí - jako jakási droga pravdy.
Otroci jsme víceméně všichni - i ti zdánlivě "nahoře" jsou otroky situace - aby je nepřeválcovali ti zdánlivě dole, atd. Pokud si to neuvědomujeme, ok, ale jakmile si to uvědomíme, není to tragédie - dá se s tím přece smířit. A to on v té jeho fázi prostě neudělal a obávám se, že to nechceš udělat ani ty - oprav mne, jestli se mýlím.
Opodstatněná pýcha - to si dokážu představit, resp. můžu rozlišit, kdy jedna pýcha je opodstatněnější než druhá - třeba pokud někdo něco postaví sám svépomocí na opuštěném ostrově, je to něco jiného než když někdo zdědí peníze a z nich si na klíč nechá postavit nový dům - pýcha na vybudování domu je v druhém případě značně neopodstatněná - a spíše k tomu druhému (než prvnímu) případu bych přirovnal Berkovy "zásluhy" a pýchu na jejich dosažení. Ale toto téma prosím nerozváděj - je vedlejší.
"Právě ta schémata jsou tou největší krutostí, kterou je „západní“ svět tak postižený" - v tomhle je největší a zásadní omyl toho, co píšeš - z těchto schémat není problém KDYKOLIV vystoupit (a tím zdaleka nemyslím řešení á-la Berka) - prostě se sebereš, zmizíš někam a můžeš třeba poustevničit (anebo se od všeho "jen" vnitřně úplně oprostíš) - to je obrovský rozdíl oproti tomu trapperovi, co ho chňapli indiáni a chtěli ho usmažit - oni nad ním měli moc a od fyzického mučení se oprostit moc nedá, ale ta schámata nad tebou žádnou moc reálně nemají - v každém okamžiku to můžeš opustit - bude to nepříjemné, nepohodlné, ale lze to. I ti indiáni si mohli vybrat - mohli v klidu žít ve svých rezervacích a kdyby nechlastali (do čehož je nikdo nenutil), tak by se jim i žilo dobře. Berka si mohl vybrat. Trapper si vybrat nemohl.
"raději se nebudu ptát s čím." - kdyby ses "neptal", tak to nezmíníš

odpověď je prostá - smířit se s nemohoucností a totální závislostí - s návratem do prenatální polohy, atd. - toto je velmi důležité - to Berka nejspíše neudělal
Domovy, LDN atd. jsou jaké jsou - ale i to je život. Umírání v tristních podmínkách patří k životu stejně jako zrození v bolestech. Ale rozhodně bych ho nenazval krutým. Smrt je krutá sama o sobě, takže když ji pominu (a není přivolána předčasně), ten zbytek umírání už mi krutý vůbec nevychází. Tady je tvůj (a asi i Berkův) druhý velký omyl - krutost vidíte tam, kde není - kde je naopak velká šance, jak se na smrt skutečně připravit (a rozlučka s přáteli rozhodně není příprava na smrt

) - smířit se s celým světem a přechod (pokud nějaký je) zažít se vším všudy - nějaká "střední" bolest k tomu patří stejně jako k porodu. Pokud něco dál existuje, je to určitý rituál i s tou bolestí. A ten by se neměl ošidit a hlavně uspíšit, jako to oboje udělal Berka.
Když to shrnu - ty se s Berkem v lecčems ztotožňuješ a je ti blbé to přiznat veřejně - jedna chyba je, že se bojíš být zajatcem schémat i když bys reálně nemusel - řešíš to nějakým zbytečně vzdáleným únikem místo nějaké absorbce, smíření. A druhá chyba je, že pohrdáš stejně jako Berka určitým typem životní zkoušky - resp. on se toho bojí (resp. bál) a u tebe nevím. To je prostě odmítání určitého aspektu života - něco jako když žena odmítá mít dítě kvůli obavě z bolesti u porodu. Soudil bys sám sebe, kdybys soudil Berku
