Známá Vám milá báseň? - Diskuze a zkušenosti

celebrita » Uttami to jo, tak tam flákni za dcerů né?

Uttami » celebrita Pěkná pěkná,ale teda"za syna vždycky mě měj"bych se teda počurala smíchy kdybych to měla recitovat

celebrita Zasviť mi ty slunko zlaté
na poslední z vlasti krok,
zahřej v prsou city svaté,
usuš v očích slzí tok.

Nezazli mi drahá máti,
požehnání své mi dej,
až ti musím sbohem dáti,
za syna vždycky mě měj

Nevím, proč ale tahle se mi vryla do paměti a líbí se mi

buba » Uttami Díky. Nojo,když to píše muž,
ale recitovat můžeš kohokoliv,když je to doslovně,ale asi by se vážnost změnila spíše v legraci,no,to máš pravdu.

Uttami » buba Děkuju za tento krásný repertoár:)
Dvě první básně mě opravdu zaujaly.Třetí také-akorát tam:"Jsem poslední syn"takže to bych recitovat nemohla A ty dvě poslední také hezké

buba
Ať svět se směje básníkovi,
ať štve ho,špiní jeho čest-
on na urážky neodpoví.
Nehodlám s tupci spory vést.
Až dosud jsem byl vlastním pánem
a moje písně svobodě
vstříc letěly jak ptáče lánem,
jak bystrá loďka po vodě.
Svět pranic pro mne neznamená,
když sedíme tu sami dva
a když tvá teplá ručka jemná
mé zkřehlé prsty zahřívá.
Jaký klid,jaká rajská chvíle!
Trýzeň,stesk,nic nás nedělí.
Nemohu od tvé tváře milé
odtrhnout zrak,můj anděli.

Michail Jurjevič Lermontov(moc neznám,ale oslovilo mě to,knížečku jsem si vybral na doporučení)

Země a nebe

Proč více než nebe má zem člověk rád?
Ráj zastírá temnota rmutná.
Země nám štěstí snad míň může dát,
víme však aspoň,jak chutná.

V paměti máme,co život nám vzal,
sny,jež nás trýzní a šálí.
Klam světských nadějí svádí nás dál,
směšné jsou prchavé žaly.

Budoucnost ukrytá v propastných tmách,
budí v nás obavy stálé.
Toužíme překročit nebeský práh,
zemi však nechcem dát vale.

Na tom,co máme,jsme zvykli si lpět,
ač prahnem po změně záhy.
Když máme opustit však tento svět,
cítíme,jak je nám drahý.

Touha.

Proč nejsem havran,ten svobodný pták,
co mává perutí černou jak mrak?
Proč nesmím jako on vzhůru se vznést
opojen volností nebeských cest?

Na západ,na západ zamířil bych
k polím a lučinám prapředků svých,
kde v stinném zákoutí nalezli klid,
kde vprostřed chmurných hor zámek je skryt.

Rodový štít visí tam ještě dnes,
starý meč na stěně pokrývá rez.
Kroužil bych nad nimi radostně v tmách,
křídly bych setřásl staletý prach.

Pak skotské harfy bych dotkl se jen,
struny by vydaly tichounký sten,
ozvěnu vrátil by klenutý strop
a zas ji pohltil navždy jak hrob.

Marné jsou touhy a sny jsou klam,
dráhu zlým osudem určenou mám,
mne a mou otčinu dělí jak hráz
bezbřehé moře a bezbřehý čas.

Statečných otců jsem poslední syn,
v závějích cizích se ploužím jak stín.
Zde jsem se zrodil-tam upírám zrak.
Proč nejsem havran,ten svobodný pták.

***
Rozešli jsme se,leč i teď
nosím tvůj portrét na prsou:
ten bledý přízrak lepších let
doposud těší duši mou.

Dávno už nové vášně mám,
jej však jsem nikdy nezavrh:
tak pustý chrám-je stále chrám,
svržené božstvo-stále bůh.

***
Zpod oné záhadné a chladné polomasky
zazněl mi vstříc tvůj hlas líbezný jako sen,
oči ti zasvitly jak zlaté hvězdy lásky
a ústa smála se dvojznačným úsměvem.

Pod jemným závojem pro jeho lehkost vzdušnou
zahlédl jsem tvou tvář a šíji z úběle,
šťasten jsem uviděl i kadeř neposlušnou,
jež rodným pramenům unikla po čele.

Tak si má obraznost stvořila krasavici
z lehounkých náznaků-a v duši nesu ji,
tu bytost nehmotnou,tu krásu čarující,
nesu ji v duši své,hýčkám a miluji.

A stále se mi zdá,že kdysi v minulosti
slyšel jsem již tvůj hlas hlaholit vesele,
a cosi říká mi,že jednou možná dosti,
opět se shledáme jak staří přátelé.

cymbaline » Uttami hmhmm, z těch přednesovatelných ještě třeba Viktora Dyka... Krysař samozřejmě vede, ale básně psal též krásné - nemám u sebe sbírku, tak zcela náhodně:


A NIKDO V KRAJINĚ NĚMÉ

A nikdo v krajině němé
v ústrety nekyne.
My se pamatujeme.
My ano a vy ne.

Vyšli jsme, dávno už tomu,
hodinku přede dnem
alejí kvetoucích stromů.
Ještě se ohlédnem!

Mizí nám kvetoucí alej,
je ptactvo usnulé.
Jdem’ v tichu dále a dále,
jdeme až do Thule.

Těch vzpomínáme tváří,
jež vám jsou neznámé.
A cosi jako záři
nad hroby vídáme.

V očarovaném lese
tak mnohý bloudil a kles’.
Nepamatujete se:
vyšli jste právě dnes!

Nepamatujete se,
vyšli jste v boží svět.
Vám jiná alej pne se,
vám voní jiný květ.

A kamkoli ať jdete,
krok světy objeví.
Jednou si vzpomenete.
Ne my už, ale vy!




zbytek:
http://cs.wikisource.org/wiki/…

Uttami » pepaffk To mě na té stránce dostalo:
„Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá...“ ...pěkné
Už jsem kdysi četla nějakou romskou poezii a líbí se mi to,má to sílu,někdy bych chtěla slyšet přednes v romštině-v češtině to tak srdcem neprochází

Uttami » cymbaline Děkuju za námět,kdysi jsem Villona četla a teď se mi úplně vytratil z hlavy:)Libí se mi tento téměř Shakespearový styl-dobře se to recituje - vážně nad ním rozmyšlím:-)Máš ještě nejakého oblíbence:)??

Lynette » Uttami

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele pepaffk, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Koutek romské poezie, romští autoři:
http://www.rommuz.cz/index.php/…

výňatek z tvorby MARGITY REIZNEROVÉ :


Vichřice ve mně víří,
liják lije,
jsem plná vody,
vytéká očima,
hřmí ve mně,
a zloba buší na srdce
jako na kovadlinu.
Jenom má duše je dobrá,
prosí a volá,
vyhání ze mě zlé síly,
zavírá mé oči,
spíná mé ruce
a zdvíhá je k nebi,
otevírá má ústa
a vede ven slova:
Chci být dobrá!
Slyšíš?
Chci poznat slunce.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Jendahun, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Pojď se mnou tam,kde nebe je vysoké a modré,
kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují.
Slyšíš tu píseň věků v korunách borovic?
Slyšíš tu píseň dálek závratných?
Tiše a velebně šumí hlavy stromů.
Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech
a vůně pryskyřice tě omámí.
A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí
a vyvolá v tobě pocity,které otřesou tvou duší.
Jaroslav Foglar



...dech míru zevšad k tobě věje,
na jehlí všude perly krás
a v každičké se hvězda chvěje.
V tom tisíce hrdýlek jasných,
vše v zpěvu kolem,grůň i láz,
haluzka každá smyčcem zazní,
kam vkročíš,mysl přijme jas,
duch křídlem sokolím výš spěje...
z celého srdce zdravím vás!

P.O.Hviezdoslav-Hajníkova žena


...v té chladivé písni vody
zní líbezný doprovod lesů
a všechny trudy a žaly
v ní smyju a střesu.

Karel Toman -Léto

cymbaline » Uttami oslovil mě celkově svým humornomorbidně sžíravým přístupem a pohledem na lidstvo...
hmmm, už je to ale dávno co jsem ho četla, zkusím něco pohledat...

Uttami » cymbaline Zatím ještě ne:)Co máš od něj ráda?

cymbaline hmmm, a nad Francois Villonem jsi nepřemýšlela?

Uttami » Lynette Ona máj mě zklamal:(

Lynette » Uttami Jj, film Kytice od F.A. Brabce mám taktéž v oblibě, určitě je vydařenější než ten jeho další film podle Máchy - "Máj".

Uttami » smíšek prchá Edgar Alan Poe,jeho kyvadlo a černý kocour nejsou také žádné srdceryvné

Uttami » smíšek prchá +Lynette
Erbenenová kytice-dokonalost,bezpochyb
Já znám na zpamět Kytici a zlatý kolovrat
Mám ráda i zfilmovanou verzi od Brabce,i když mnoho přiznivců Kytice tento film proklíná Má představa s filmem souznila

Uttami » exit Neruda a písně kosmické-silné toť básně,ale přeci bych na ně odvahu neměla

Uttami » jojojo Vladimíra Vysockijho mám také moc ráda,patří dokonce do mé Top5

Freja Fráňa Šrámek - SPLAV
Trápím se trápím..
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Siraels Manon Lescaut od Prévosta v Nezvalově překladu
A dále prokletí básníci,zejm.Baudelaire (Svoboda moře) a Rimbaud (Opilý koráb)

Opilý koráb (Arthur Rimbaud)

Mne,zbloudilou loď,vrženou do vichřice,
do vzduchu -bez plachet-za gigantický plot,
mne nezachrání záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod.

Já koráb z mlhovin,já fantastické zvíře,
já prkno poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky,kostrami mořských koníků,
já plil jsem za noci v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků.

Já náhle zatoužil jsem,podívat se domů,
navrátit se s dálavy,
shlédnout starou Evropu a lesní rusalky..

Tyna_Tynka Za trochu lásky (Okna v bouři)
Jaroslav Vrchlický


Za trochu lásky šel bych světa kraj

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý

šel v lednu, ale v duši věčný máj

šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy

šel pouští a měl v srdci perly rosy

za trochu lásky šel bych světa kraj.

Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

(ale to je asi příliš krátké)

a nebo mám ráda
Krysař
Viktor Dyk

"A vaše jméno?"
"Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař."
Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou postavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné jako ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně, ani hole, ač se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy jisty nebyly. Svíral za to, něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to píšťala, cizokrajné práce, jaké dosud neviděla.
"Krysař," zasmála se žena ve dveřích. "Přicházíte včas do Hammeln. Není tu krysaře, zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi krysaři, odkud se berou krysy?Nebývalo jich dříve, jak nám lidé říkají. Je to pravda," skončila s úsměvem, "staří lidé míní, že svět je stále horší."
Krysař pokrčil rameny.
"Odkud jsou, nevím. Jsou však v každém z vašich domů. Hlodají bez ustání, hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde jich nevidíme. Stanou se však dotěrnými a stoupají výše. Připravujete hostinu, svatbu, křtiny, což já vím? Představte si, že se náhle při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Tento zjev kazí chuť, chápete přece."
"Ano," smála se žena ve dveřích. "Při svatbě Kateřiny objevila se pořádná krysa. Ženich byl bledý jako stěna a Kateřina padla do mdlob. Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť; odhodlají se pak zavolat krysaře."
"Připravujete svatbu nebo křtiny?" otázal se krysař náhle, bez přechodu.
Žena ve dveřích se zasmála hlasitě.
"Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři."
Krysař se uklonil.
"To nevadí... nijak to nevadí. Nuže, povolají krysaře. Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejich skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům je prostý krys."
Krysař opět se uklonil a jeho hlas zachvěl se nějakou elegií. Žena mlčela, pohrávajíc si větvičkou jasmínu.
"Ale je-li tomu tak, nepomyslí nikdo na krysaře. Krysař, cizinko, je muž, který nezůstává, ale jde. Lidé vidí ho rádi přicházet. Ale odcházeti vidí ho mnohem raději."
"Opravdu?" řekla pouze. Znělo to jako povzbuzení a snad to ani povzbuzení nebylo. Ale krysař chápal to tak. Bledé jeho tváře se zbarvily; byla by to mohla pozorovat, nebýti temna.
"Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; bojí se ho pouze."

adelaida Radosti života
František Gellner

Už se mi k smrti protiví
ve svých citech se nimrat.
Už se mi k smrti protiví
bolestí svou se šimrat.

Nejlépe bylo by přetrhnout
všechna pouta a svazky,
minulost svoji zavrhnout,
zříci se poslední lásky,

cynickým smíchem zabušit
v marnou ješitnost svoji,
stesk svého srdce přehlušit
bouřemi, bídou a boji.

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.