Známá Vám milá báseň? - Diskuze a zkušenosti

buba » Uttami Díky. Nojo,když to píše muž,
ale recitovat můžeš kohokoliv,když je to doslovně,ale asi by se vážnost změnila spíše v legraci,no,to máš pravdu.

Uttami » buba Děkuju za tento krásný repertoár:)
Dvě první básně mě opravdu zaujaly.Třetí také-akorát tam:"Jsem poslední syn"takže to bych recitovat nemohla A ty dvě poslední také hezké

buba
Ať svět se směje básníkovi,
ať štve ho,špiní jeho čest-
on na urážky neodpoví.
Nehodlám s tupci spory vést.
Až dosud jsem byl vlastním pánem
a moje písně svobodě
vstříc letěly jak ptáče lánem,
jak bystrá loďka po vodě.
Svět pranic pro mne neznamená,
když sedíme tu sami dva
a když tvá teplá ručka jemná
mé zkřehlé prsty zahřívá.
Jaký klid,jaká rajská chvíle!
Trýzeň,stesk,nic nás nedělí.
Nemohu od tvé tváře milé
odtrhnout zrak,můj anděli.

Michail Jurjevič Lermontov(moc neznám,ale oslovilo mě to,knížečku jsem si vybral na doporučení)

Země a nebe

Proč více než nebe má zem člověk rád?
Ráj zastírá temnota rmutná.
Země nám štěstí snad míň může dát,
víme však aspoň,jak chutná.

V paměti máme,co život nám vzal,
sny,jež nás trýzní a šálí.
Klam světských nadějí svádí nás dál,
směšné jsou prchavé žaly.

Budoucnost ukrytá v propastných tmách,
budí v nás obavy stálé.
Toužíme překročit nebeský práh,
zemi však nechcem dát vale.

Na tom,co máme,jsme zvykli si lpět,
ač prahnem po změně záhy.
Když máme opustit však tento svět,
cítíme,jak je nám drahý.

Touha.

Proč nejsem havran,ten svobodný pták,
co mává perutí černou jak mrak?
Proč nesmím jako on vzhůru se vznést
opojen volností nebeských cest?

Na západ,na západ zamířil bych
k polím a lučinám prapředků svých,
kde v stinném zákoutí nalezli klid,
kde vprostřed chmurných hor zámek je skryt.

Rodový štít visí tam ještě dnes,
starý meč na stěně pokrývá rez.
Kroužil bych nad nimi radostně v tmách,
křídly bych setřásl staletý prach.

Pak skotské harfy bych dotkl se jen,
struny by vydaly tichounký sten,
ozvěnu vrátil by klenutý strop
a zas ji pohltil navždy jak hrob.

Marné jsou touhy a sny jsou klam,
dráhu zlým osudem určenou mám,
mne a mou otčinu dělí jak hráz
bezbřehé moře a bezbřehý čas.

Statečných otců jsem poslední syn,
v závějích cizích se ploužím jak stín.
Zde jsem se zrodil-tam upírám zrak.
Proč nejsem havran,ten svobodný pták.

***
Rozešli jsme se,leč i teď
nosím tvůj portrét na prsou:
ten bledý přízrak lepších let
doposud těší duši mou.

Dávno už nové vášně mám,
jej však jsem nikdy nezavrh:
tak pustý chrám-je stále chrám,
svržené božstvo-stále bůh.

***
Zpod oné záhadné a chladné polomasky
zazněl mi vstříc tvůj hlas líbezný jako sen,
oči ti zasvitly jak zlaté hvězdy lásky
a ústa smála se dvojznačným úsměvem.

Pod jemným závojem pro jeho lehkost vzdušnou
zahlédl jsem tvou tvář a šíji z úběle,
šťasten jsem uviděl i kadeř neposlušnou,
jež rodným pramenům unikla po čele.

Tak si má obraznost stvořila krasavici
z lehounkých náznaků-a v duši nesu ji,
tu bytost nehmotnou,tu krásu čarující,
nesu ji v duši své,hýčkám a miluji.

A stále se mi zdá,že kdysi v minulosti
slyšel jsem již tvůj hlas hlaholit vesele,
a cosi říká mi,že jednou možná dosti,
opět se shledáme jak staří přátelé.