coming-out - Diskuze a zkušenosti

MG34 Malé doplnění - moje identity nejsou 2, ale 3.

Kromě Autisty a Nezodpovědného je tu ještě Strašná matka.

Poslední dny mi zaplňuje mapování vzájemných vztahů všech identit a pravidel, na základě kterých se dostanou "ke kormidlu".

Teď su doma nemocný (beru antibiotika) a je to trochu specifické - třeba Strašná matka se schovává (ta to špatně snáší). I Autista je celkem stažený a v popředí je tímpádem většinu doby Nezodpovědný. Když je taková krize, tak ostatní identity nechávají za sebe trpět Nezodpovědného - mu je to totiž jedno.

U doktorky to kulminovalo - ona na mne ještě dost nepříjemně řvala, že "jaktože nemám roušku, když vím, že mám zápal plic". Poslala mne na rentgen plic a tam se ukázalo, že na plicích vůbec nic není. Ale přesto (že Strašná matka se chtěla pomstít a Autista chtěl dořešit, že měl celou dobu pravdu) se Nezodpovědný udržel u kormidla a sehrál to u doktorky tak, že na ni vina za zjevně špatnou diagnózu nepadla.

MG34 Další věc, která s tím hodně souvisí.

Je to asi 2 roky - na naléhání psycholožky jsem začal brát antidepresiva, která mi rok předtím předepsal psychiatr. Byla to obrovská chyba (naštěstí už je mám asi rok korektně vysazená). Jediné štěstí v té tragédii bylo, že jsem si přečetl příbalový leták - tam se psalo, že v začátcích braní můžou mít antidepresiva jako vedlejší efekt myšlenky na sebevraždu (!) Nechápal jsem to, ale zapamatoval jsem si to.

Pár dní po začátku braní to přišlo. Začal jsem trpět pocitem, že nemám žádnou cenu, že tady nemám co dělat a že tady jenom zavazím.. Stupňovalo se to a já jsem začal chápat, že jediným řešením je "ukončit se". Tohle je přesně vliv těch antidepresiv - najednou jsem byl odhodlaný, že musím vytvořit reálný plán, jak se ukončím. A že ten plán zrealizuji.

Nutkavé myšlenky na tento plán se nedaly zahnat, takže jsem plán musel vymyslet až do konce a do všech detailů.

Vybral jsem Macochu.

Přesně jsem naplánoval odkud a jak skočím, jak se zachovám, kdyby mne sevřel strach z výšek, co udělám s kolem (nezamykat, jenom tam opřít o zábradlí), dopis na rozloučenou nebude, ani žádná velká gesta, nic důležitého u sebe, běžné oblečení. Prostě všechny detaily vymyšlené. A tím jsem se sice nezbavil toho odhodlání "ukončit se", ale zbavil jsem se prvotní nutkavosti na to neustále myslet. Spokojil jsem se s tím, že to mám přesně vymyšlené, dám tomu čas do zítra (kvůli varování v příbalovém letáku), ale nepředpokládal jsem, že změním názor. Jen jsem to měl přesně promyšlené a pro zbytek dne jsem to hodil za hlavu - "udělám to zítra a vím přesně jak" a šel jsem spát anž bych na to musel myslet.

Druhý den po probuzení bylo všechno pryč a já jsem se divil, jak jsem takto mohl uvažovat..

Teď zpětně už i vím, proč jsem se cítil tak "bezcenný" a proč jsem chtěl "odejít" - protože mi tehdy stále chybělo to alterego, o které jsem přišel při nehodě. Nebo to alterego i bylo přítomno, ale protože neumí mluvit a já jsem po nehodě neuměl ještě vnímat pocity (kterými jsem s alteregem dřívě komunikoval), tak jsem si asi myslel, že už není na světě.

Ale alterego je zpět a já se zase cítím "celý" a už rozhodně ne tak "bezcenný"...

MG34 Vlastně jsem to úplně nerozepsal, ale traumata v dávném dětství byly dvě (oboje zaviněna rodiči).

A "díky tomu" vzniklo to moje alterego.

MG34 Je to pár dní, co se mi poprvé od nehody zdál sen. Byl celkem banální, rozhodně ho nepotřebuji vyložit.

Ale uvědomil jsem si jinou věc - sny se zdají pouze mému alteregu (primárnímu egu se nezdají).

Možná je to stará ochranná reakce, protože sny mého primárního ega asi byly v dávném dětství po těch traumatech dost děsivé.