Žena a její role - Diskuze a zkušenosti

Lupi » Sosna zvlčelý Chlapi. Často zaměňujou. Ne lidi. I když i takovou ženskou znám, ale jen jednu. Jenže je to logický, že zaměňujou. Možná by se měl vymyslet nějaký jiný termín, postup.......nebo co.
Já myslím, že kardinální otázku jsem kdysi položila kamarádovi, kterej mě děsně nasral mačistickejma kecama. Zeptala jsem se ho, že když je teda takovej bojovník (a to je v pořádku, že je bojovník) jestli chce bojovat pro ženu, nebo proti ženě.
Na zbytek večera zmlknul, ale jestli to mělo dalekosáhlejší dopad, to nevím
Takže co mně se týče - chlapa, který bude bojovat za mně, ne se mnou. Přijetí a takový věci.....to se s tím tak nějak sveze, myslím.

Sosna zvlčelý » cimi Někdy je problém v tom, že lidé často zaměňují pojem "přijetí" s pojmy "porážka, prohra", nebo taky s pojmem "rezignace".

Sosna zvlčelý » player A to já si myslím, že je to úplně jinak. Pokud toto bere nějaký chlap jako výzvu k boji, tak to není z důvodu, že by měl problém s "její nestabilní emoční
složkou". On má problém sám se sebou, s nějakou částí své mužské složky.
Prostě když se chlap pokusí po chlapsku pochopit ženskou, tak pochopitelně nepochopí nic. To není pro nás pochopitelné. Není. Leda prodělat hormonální léčbu, nechat si tu přišít, tu ufiknout a možná pak, snad (velmi nejistý výsledek).
Jenže to pořád není výzva k boji. Jestli se tím někdo cítí provokován, tak je to jeho problém, nikoho jiného. Ten pevný totiž bojovat nemusí, ani ho to nenapadne. Naprosto v klidu přijme fakt, že nechápe a nepochopí a nezhroutí se z toho. On má taky své, co zase nepochopí ženské. A stejně to není důvod k boji. A smyslem žití není to, že musíme pochopit naprosto vše. Tedy pro mě rozhodně ne, ale znám takové, které to nesmírně vytáčí, tím více, čím víc já jsem v klidu.

(Připouštím, že nějaké ženské by mohly provokovat naprosto cíleně, ale tam se nenechá pevný chlap vyprovokovat k boji ani náhodou. S klidem se otočí a odkráčí. Ať se baba třeba po! Jen blbec v těch jejích bude přešlapovat, ale to není chlap, to je .)

cimi » Sosna zvlčelý Zkus se zeptat doma

Díky moc za sdílení

Edit...tak nějak mi vychází z toho všeho(teď už k celé diskuzi a pocitu který mi z toho vyplývá), že svou skutečnou autentickou roli si potřebuje uvědomit hlavně žena sama. Že je to něco jako přijetí a prohlédnutí iluze o sobě samé, která jí byla dlouhodobě vštěpována na úkor jiných opravdových hodnot...a spadnutí toho závoje z ní sice z počátku může udělat tu čarodějnici, která bude odporná svému okolí (což se nese těžko) ale na druhou stranu jí to může navrátit kořeny, sílu být sama sebou a vyrovnat se se svou minulostí i budoucností bez ohledu na přijetí okolí...

Sosna zvlčelý » cimi No jinak mě ale napadla tato věc (a nekecám, je to fakt):
Co očekávám od ženy?
Že nebude chtít mikrovlnku!

(Takže je to zase o žrádle, protože mě jídlo z mikrovlnky fáááákt strááááááááááááášně nechutnáááááááááá! Mikrovlnku doma nesnesu a jsem rád, že stejně laděnou ženu jsem našel. )

Sosna zvlčelý Jsem nad tím docela přemýšlel. A snažil jsem se, abych si nevymýšlel, ale popsat co nejpřesněji to, jak já to mám. Což je důvodem, proč jsem nereagoval. Protože jsem na nic nepřišel. Snažil jsem se naslouchat vlastnímu nitru a... Ticho. Nic.

Je to zvláštní, zpravidla mám na všechno tolik odpovědí (zpravidla blbých, ale některé blbosti jsou "naštěstí" tak velké, že neprojdou skrz síto). Ale tady to nebylo ani tak, že bych prostě jen řekl: "Nevím."
A pak mi to najednou začalo docházet. Pomalu a docela potichu. A hřejivě. Že jsem tomu nechal dost velkou volnost. Že se nesvazuji přílišným očekáváním. že když něco bude špatně, tak to musím vycítit v tu chvíli. Že se jsem líný (možná si tím jen nechci zanášet mysl, ale spíše bych to viděl na tu lenost) se na něco předem připravovat. Taky vím, že umím improvizovat. Že když něco přijde, tak reaguji. A to předem nevím, jak zareaguji, když ani nevím, na co budu muset reagovat. Ale je jasné, že já jsem já a budu muset být nějak v souladu se sebou.

Takže co vlastně očekávám? Jak vnímám vztah? Jak vnímám ženu?
Jako vodu. Jako řeku. Stojím na břehu a hodnotím. Koukám po proudu. Rozhoduji se, jestli do lodě sednu, nebo ne. Na divokou vodu si netroufám, nejsem tak dobrý vodák. Stojatá voda mě nudí. Občas chci, aby mě voda jen tak nesla. Občas potřebuji zabrat v peřeji.
Ale v žádném případě nechci vědět, co je za třetí zákrutou! Nechci znát předem všechna tajemství jejího proudu, jejích břehů a kraje kolem. Chci se kochat, chci být překvapen, chci, ať na mě šplouchá, ať mi pleská o loď, ať mě houpá a hází na mě prasátka, ať chladí, ať hladí, ať mě nese, ať je se mnou zadobře (a já s ní) a ať se v ní neutopím. Možná to tu a tam odnese loď, cvaknu se, řeknu kurník a ona se zasměje. Ale nezanevřu na ni.

Co víc potřebuji? A kdo má víc?
Nejvíc má ten, kdo stojí u pramene a pije z něj. A pak se vydá po proudu, aby našel místo, kde už se dá sednout do lodě. Pokud je s tímto zadobře a sám s tím ladí, neřeší blbosti. Nepřemýšlí, jak vodě postavit přehrady, kde vodu spoutat, kde narovnat její tok... Pak přijde velká voda, přehrady rozboří a odteče do moří.

A co z toho má ona? Co má z toho vodáka na svých vlnách?
Nic.
Ale může jí dát krásné jméno. A v něm bude vše.


Může to nějaké ženě stačit?