Diskuze, Diskuzní fórum

WOAM » Zitto Necháme to tématicky stejné, jen si obměním denní dobu:

TROUFALČE

Padáčky nahých ztroskotanců
nechals´ mi zavanout větrem do očí
a já, oslepená... padám.
Tvář mi orámuje hříva matky Země
a tajný dech léta mne pošimrá na spáncích.
Náušnice, co vykouzlils´ mi z borůvčí...
Ztrácíš se, troufalče, v bludištích skrání
a rozsíváš kolem mne mé vlastní zlato.

Zapleť mi ze sluneční záře cop...
...pramínek vlasů, sluneční žár, stéblo trávy...
Je skutečně tak složité hledat to, v čem se topíš...?
Hedvábný poutníčku mého těla,
píšeš mi na víčka plátkem z kopretiny o vůni snů,
motýlí křídla mi vplétáš do vlasů
a šeptáš: „Uleť mi, když to dokážeš...!“
A paks´ mi ústa přikoval k zemi.
...
....ach, Troufalče...

WOAM » Najdise.cz S tou doporučenou četbou jsme na tom opravdu dost podobně, co tak čtu. Je pravda, že Remarquovi jsem úplně na chuť nepřišla, ale zatím jsem jeho nejlepší díla nečetla. Co mi naopak učarovalo je Rusko. Dostojevskij, Gogol, Lermontov... pokud něčemu dokážu s poklonou říkat próza, tak tomuhle.
Čtenářské deníky, hehe! Samozřejmě, že jsme je jakoby měli taky, ale byly to takové okrasné záležitosti. U nás se zkrátka poznalo, pokud někdo četl nebo ne. Mívali jsme každý celohodinové prezentace o autorovi a dílu, vystavěné na jedné z jeho knih, podložené historickým kontextem atd.. To byly práce už dost blízké přednáškám na vysoké škole. Nebylo nijak zvláštní, když si přednášející přinesl krom té jediné knihy i pět dalších odborných studií z nichž čerpal. =)) V posledním roce jsem to pojala skoro jako výzkum, když jsem psala pojednání o tvorbě Petry Hůlové, která je v české literatuře jedna z nejmladších spisovatelek vůbec, nejsou o ní k nalezení žádné pořádné prameny a tak dál. Nebudu zahlcovat server průběhem našich literárních hodin.

Co se týče toho, jak píšu... daleko víc se zaměřuju na poezii než prózu (jak je tu v diskuzích vidět). Pár svých věcí jsem sem poslala, takže to najdeš kdesi mezi uplynulýma diskuzema - většinou s minimem odpovědí a navazujících příspěvků. Jinak publikuju i jinde na internetu, ale nechci se s tím šířit okamžitě při prvním letmém dotazu o psaní.
A já a próza... jsem schopna ji psát, ale ještě nikdy jsem ji nedokázala dokončit. Popřípadě se dostávám k žánru na pomezí prózy a poezie, vědeckého eseje a lyriky... a zjišťuju, že je mi tenhle žánr-nežánr ohromně blízký. A vlastně jsem na tomhle pseudožánru loni odmaturovala. (nebýt ústního, tak za 1)
Pokud už píšu čistou prózu, pak nejčastěji sáhodlouhé odstavce umělecké kritiky v jedné galerii obrázků na internetu, kam taky sama přispívám. =))

WOAM » BORAD Reakce číslo jedna...aneb otázkový výcuc hodný maniaka:

O co tam vlastně jde?

O smysl života jedince?
O smysl života člověka jako lidského druhu?
O smysl a důsledky přítomnosti života na planetě Zemi?
O smysl veškerého života ve vesmíru?

Mimochodem - autor sám je skutečně přesvědčen o tom, že smysl života se dá opsat v jedné knize? Že ta publikace s omezeným počtem stránek obsáhne veškerou všeobjímající pravdu o existenci života?
...a není to náhodou trošku naivní přístup?

WOAM » majousek myslím, že ti rozumím. Jednou jsem napsala tohle:

Naši předkové museli mít skutečně radost, když se jim povedlo po sobě zanechat něco tak důležitého jako vítr ve větvích, vodu v kaluži a opadané listí v zažloutlé trávě.
Kéž bychom to i my dokázali.

WOAM » goldi20 Není třeba, abych mluvila o tom, jak tohle může bolet. Myslím, že to velká většina lidí zná - sice v milionech variací, ale určitě ano.
I proto se omlouvám, že to ještě trochu zhorším - zvlášť v tak citově vypjatých textech totiž působí gramatické chyby jako tříska v oku - a tady by to konkrétně chtělo opravit tohle (popořadě):
- na to, jak
- šel s námi
- tě vedle sebe a cítit, že
- vzpomínky mi zůstanou
- nikdy nezmizí, ačkoliv
- (v mém srdci a to je důležité) - To srdce nebo ta nemožnost smazání? Neptám se sama za sebe, jen upozorňuji na to, že to vůbec z tvých slov není jasné. - - - "v mém srdci, které je / v mém srdci, což je" takhle by to šlo říct rozhodně líp.
- odtud tě nevymažu
- na fotce, na kterou se dívám

Rozumím tomu, že tyhle řádky jsou psané pro výlev srdce a ne pro uměleckou kritiku, takže stylistické (pořádně velké) problémy řešit nebudu, ale alespoň gramatika by i (ale klidně bych "i" nahradila slovem "speciálně") v tak jednoduchých větách měla být správná. Chudák čeština.
- - - Doufám, že ještě pořád nejsem moc velký pes.

WOAM » Renor JSI

Jsi štít a něco, co v něm buší,
jsi bezvěrec, jenž přesto něco tuší,
jsi zákon, který všechny normy ruší,
jsi nevinen, ač ukradls mi duši.


Tohle jsem napsala pár dní před rozchodem se svým bývalých přítelem já. Vítej v klubu básničkářů "jsi". =)

WOAM » alassea Nu, jak je ctěná libost. =)

SCHVÁLNĚ (Fudžiwara Okikaze)

Řekni mi jen tak na zkoušku:
"Zůstanu s tebou, drahoušku,"
alespoň okamžik.
Schválně jestli mě pohřbeného
přivede k životu ten slib.


anebo

STAŘEC A DÍVKA (od mnicha Kengeie)

jak útrpně se usmíváte - a jistě máte pravdu v tom,
že hůře vypadám než starý opuštěný strom
trouchnivějící v klínu hor.
Kdyby však se mi jenom trochu zachtělo,
srdce mé by se novými květy zaskvělo!

WOAM » alassea No ano, Japonsko =) Mám tu dvě knížky japonských pětiverší a pokud se vám tohle líbí, mohu jen vřele doporučit. Jsou to "Verše psané na vodu" a "Sněží na Jošino krásně". Obě laděné ve velmi podobném duchu. =) Na ochutnávku přihodím jednu báseň z Jošina.

OSTÝCHAVÝ HOST (od neznámého autora)

Nad Jošinem snad dodnes stál by čas,
když rohože zavrzly pod kradmými kroky,
stačilo málo, zbrklý pohyb ruky,
jež spustil zas
splašený tikot černých řas.

WOAM » Irma Tak reklamu jsme tu ještě neměli, gratuluju k prvenství, ale radost z toho nemám.

Možná bych ještě na tvém místě o trošku víc zabrousila do klasické literatury, než bych se odvážila soudit obecnou kvalitu děl. (pokud to tedy bylo myšleno vážně) Skutečně kvalitní je tvůj pravopis a slovní zásoba, to je bez výhrad, ale o obsahu by se dalo polemizovat.
Co se vlastního psaní týče, dost lidí (často děvčat tvého věku...ostatně moje sestřička taky ) vsadí raději na ostřílenou imitaci Pottera než na vlastní myšlenku, ale ani jeden z té olbřímí fanouškovské skupiny se s tím s největší pravděpodobností vůbec neprosadí. Proč? Je toho ohromné množství na každém rohu za prvé. A za druhé to zvětšiny skutečně není žádný velkolepý literární výkvět.
Prosím, nenech se tímhle urazit a piš a zkoušej to dál, ozvala jsem se hlavně proto, aby tu zazněla i druhá strana mince.

Nicméně co se té "reklamy" týče... tfuj, tfuj, holka. Nechat pro sebe. Doporuč to svým kamarádům, udělej si třeba vizitky a rozdávej je po vysvědčení ve škole, ale takhle do éteru to nepouštěj. Nebo alespoň ne tam, kde po tobě reklamu vyloženě nechtějí.
Ale jsem pro, kdybys vybrala nějakou svou oblíbenou povídku a poslala ji sem, to by mohlo být moc fajn.

WOAM » WOAM Děkuju moc =) ... jen jsem ze sebe potřebovala dostat duši toho tance v mých očích, víc to není. Čirý naturalistický záznam dějů z mé mysli v okamžiku, když srostu s tangem. Přiznávám, že tím komentářem jste mě přesvědčili o tom, že jsem řekla přesně to, co jsem opravdu chtěla. To mám ohromnou radost.

WOAM » Nuna Jednou jsem četla citát jednoho slavného spisovatele, který řekl: "Piš jenom když musíš." To, že text prožiješ, že tě vnitřní napětí, nebo nutkavá potřeba vycházející ze silné emoce nebo prožitku donutí popsat čistý papír, je už sama o sobě taková porce síly, že stačí jen o trošku víc - krom té k udržení ruky na papíru i té na "néjaké to myšlení" (a samosebou stylistický talent a znalost jazyka, což obojí máš) a můžeš publikovat.

Moje mamka začala znovu psát ve svých 40 letech, vydala si pro radost (právě tou "samoedicí") sbírku svých básniček a pokračuje povídkami. Nejsou to sice žádné literární skvosty a na obchodní regály jsou až příliš osobní, ale v rámci rodiny a znalosti kontextu je to opravdu hodně silné.

Ty máš narozdíl od mojí mamky talent k tomu pohnout i neznámou duší. (Je mi teď trošku stydno tu ve svých necelých osmnácti rozumovat o spisovatelství, ale já sama se cítím literaturou být živa... a to nejen kvůli maturitě, která mě teď v týdnu čeká.)
Jinak si mě ale připiš na seznam lidí, kteří "neudrželi slzu". Myslím, že minimálně pár lidí by si tvé věci určitě rádo přečetlo, ačkoli, anebo dokonce právě proto, že jsou nové. Ostatně sama pár takovýchhle slíditelů po nových talentech znám. Na druhou stranu nikdy ti nikdo nezaručí, že jich bude mnoho.
Co se mi ale zdá fajn je, že když hodíš svoje věci někam na internet, kde se můžou čtenáři vyjádřit, tak se ti dostane poměrně rychlé odezvy a to věřím že) veskrze kladné. Navíc ty, jakožto pisatelka ohromně lidských, čtivých a až dojemně pravdivých věcí, se můžeš skrze internet dočkat právě toho, co tvoje práce podněcují. Citu. Takového toho "lidského tepla". Pár lidí možná dokonce dokážeš zvednout ze dna a to je občas mnohem víc, než když se S.K. Neumann nebo Guillaume Apollinaire snaží svými díly šokovat svět a nutit ho, aby se nad jejich pracemi lidé kysele škaredili.

Jinak krom publikace na internetu se taky můžeš zkoušet přihlásit do různých literárních soutěží, které jsou poměrně časté a ne všecky úplně bezvýznamné. To by mohlo pomoct - popřípadě posloužit kriticky.

Podle toho, co jsem tu od tebe četla, rozhodně píšeš ohromně čtivě a citlivě. Myslím, že to se dneska prodává celkem dobře. (Regály bývají čtivých, snadno pochopitelných "dojáků" možná až příliš plné, to je jen můj osobní názor, ale čte se to krásně, to ano) čtenáři si často potrpí na jednoduché věci, u kterých můžou "prostě vypnout", zavzpomínat, slzu uronit, nebo se od srdce zasmát, a ne veliké filosofické a symbolické statě o smyslu života.
Na druhou stranu bys něčím takovýmhle nic přelomového do současné literatury nepřinesla a tím by ses asi zařadila mezi sice trochu čtené, ale pravděpodobně málo známé autory. (Ono občas aby člověka vzali na vědomí, musí ten onen dneska už víc šokovat, než hladit po duši... //"ó díky", moderní společnosti // což chápu, že je občas mnoha lidem líto. )

Tak a končím, ať se neučteš k smrti, každopádně držím palce a piš piš piš!

WOAM » majousek Přihazuju i svou trošku do mlýna... vypadá to nejdřív jako povídka, skoro náladou podobná té majouskově, ale... no však si to přečtěte a zkuste si potrápit hlavinky sami, jakým žánrem to tak oškatulkovat...


CVAK

Odbila půlnoc. Pomerančová půlnoc plná ohryzané tmy, zacvaknutých zámků a zatažených záclon. Půlnoc, co buší do oken a lepí nám do temných koutů ošklivé obličeje.
Nechce abychom zapomněli.

Dnes je slunovrat.

Živote, ty hlupáku, komu ses to DAL....? Jako bych se ptala stolů a židlí a jejich zpřelámaných nohou, které mi brání ve výhledu. Otevření dveří, okno, zaťukání.
Kapající voda.

Já tam nejdu.

Kap, kap, kvap, kvaaaap, kuuaaaaaaaapp...

Cvak.

Nemám ráda vteřinovky. Vždycky mě to jako malou děsilo. Ne ručičky hodin, tenké jako pavoučí nožky, kdepak. Snad ani ta ozubená kolečka...
...ozubená.......?

Cvak.

Vrací se to. Hlasy v mojí hlavě a tiché "pššššt" za pravou lopatkou. Zavanutí větru v zabedněném pokoji... rozhlédla jsem se.
Zase nic. ............ Možná že jen blouzním.

Konečně jsem se postavila. Dveře se sice nehnou, ale sem tam jako bych slyšela zaklepání. Vždycky. Pětkrát za sebou jako kdyby mi něco odpočítávali. Kdyby alespoň nebylo ve dveřích sklo a já neviděla téměř skrz. Ale aspoň za to zamlžení - díky Bohu!

Jako by mi nestačila vlastní záclona.

A vůbec měla jsem jít spát dřív a ne tu pak vyčerpáním usnout na podlaze. Zavřela jsem oči a zkřehlýma rukama se zapřela o desku stolu. Jde to všechno tak nějak ztuha. V tomhle, TOMHLE momentě, se zavřenýma očima, to člověk už i cítí... ty prsty, chladné tak tak na pokojovou teplotu, tuhé jako kost a chatrné jak prach. Prsty se strašnou chutí držet, s šíleneckou potřebou svírat, drtit a rozdrtit.
Sssssápat sssse.

Cvak.

Ty zavřený oči stejnak nevydržej dlouho a desetkrát silněji než obvykle cítím i záchvěv na tričku. Dech. CIZÍ dech. Tak trochu. Otočím se a šlehnu pohledem proč to. A nic. Koberec. "Ha ha ha." to jsme se zase pobavili jak tu tancuju jen tak, sama a pro nic za nic. V noci, kdy je všude vidět, protože na ulici zapomněli zhasnout.
....blbci.
"Ha ha ha." vrátí mi to pokoj.

Už se nesměju.

Co třeba si sednout? Postel? Tak...asi? Aspoň můžu vždycky rozsvítit. Tisknouc se ke stěně se hrabu pod peřinu.
Vždyť je léto...!

Vždyť je to jedno.

S rukou na vypínači se rozhlížím po pokoji.
A co jako čekám? Bílou Paní, nebo Dobbyho? Prostěradlo s dírama? A netopýří křídla a záclonu a lítající flašku nebo, nebo.... já už nevím.
"Sssss...." za... za mými zády? Cože? Lopatka?

Cvak.

Lampička zablikala, zhasla a začala syčet. Zase odešla žárovka.
Ssssss...