Tak jsem asi po půl roce napsala básničku. A myslím, že je fakt děsná, ale potřebuju říct světu, co si myslím :-DZ rezavého vodovodu líně kapky padají,Vše tak stejné, nic se stále nemění.A život, jak ten vodovod reziví,V dnešní době se tomu nikdo nediví.Všichni zvyklí jsou na šeď a monotónnost,Každý projevuje jen svoji sobeckost a zlost.Nad cizím smutkem nám tečou slzy smíchy,A srdce nám plesá nad vlastními hříchy.Však tohle brzo skončí, my se utopíme,Ve svých lžích, přetvářce a vlastních jedech se otrávíme.Ve světě jen smetí po nás zůstane,I ten strom, přidušený, dýchat přestane.Dosáhli jsme toho co jsme chtěli? Žili aby zavraždili… Zavraždili svoji Zem.
WOAM
myslím, že ti rozumím. Jednou jsem napsala tohle:
Naši předkové museli mít skutečně radost, když se jim povedlo po sobě zanechat něco tak důležitého jako vítr ve větvích, vodu v kaluži a opadané listí v zažloutlé trávě. Kéž bychom to i my dokázali.