Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » Lupi A nedá se to zredukovat jen na to, co se reálně přihlásí o pozornost?

dan162 » Lupi Na vysvětlenou kdo neví: Auschwitz-Birkenau byl vyhlazovací koncentrační tábor.

Proč na Olšany? Řeším vždy jen svou půlku, jen to, co z rodinné tradice uvízlo ve mne. Rodinná tradice není zlomitelná, ale žít mohu už jinak a ostatní lidé v rodině klidně ať v tom zůstanou nebo ne, dle své volby. Když se podaří cokoliv upustit, tak toho nosím pak méně, a o to jde, ne?

dan162 » Lupi Buď nebylo na co se napojit (kde nic není...), nebo nebylo s kým (o dítě je postaráno maminko). Zranění se předávají z rodičů na dítě přes veškerou snahu- Napadá mne, že i "blizzard" nemusí být první v rodě.

P.S. když jsem viděl otrlost sestřiček při nakládání s novorozenci, kterou máma nevidí, nebylo mi dobře, když tam byl synek, nebylo tehdy zvykem mít dítě co nejdřív na pokoji a co nejdřív domů.

dan162 » Lupi Nevím, jak co působí, v písmenkách je to nezřetelné a mám v sobě vzorec, kde je pro mne ohrožení, když se někdo cítí blbě. :-x

Myslím si, že máma má směrem k dítěti běžné emoce, projevuje je tónem, pohybem, mimikou, kůží, dechem atd. Sama mámina emoce je pro dítě z břicha známá jako prožitek a ty vnější znaky se k tomu uloží jako spouštěcí vzorec.

To není o nevědění jak na to, co máma má, to předá, v kvalitě, jakou má. Není to vědomé. Podle mne problém může nastat například když je máma v téhle době s dítětem málokdy (moje máma rodila na infekčním a šla odtamtud až po 14 dnech nebo o něco víc, zatímco když jde domů po pár dnech, tak doma je s dítětem "pořád" a dožene se to), nebo když sama v běžném životě prožívá jen silné emoce (slabé jsou tak slabé, že je šlo už předtím jako komplikaci zrušit nebo házet do sklepa).

dan162 » Lupi Ano, bylo. Pardon, znělo-li to neupřímně.

Proč jsem koukal kamkoliv jinam? Protože se včas nevyvinulo emoční spojení mezi mnou a mámou. Podle mne dítě v břiše cítí máminy emoce jako svůj prožitek a po narození musí přejít na své emoce z vnějších podnětů. Z mámy to je jedině naučitelné, dokud má dítě máminy pocity ještě v paměti, podle mne první týden až dva, pak utrum, už nenaváže. Když máma emocí moc nemá, nebo se spojení nevyvine, je pak zajímavější zvuk listí 50m daleko než máma 20cm daleko. Příroda taky nese nějaké spojení, jen třetího řádu.

dan162 » Lupi Super za takovou mámu, která dokáže vyskočit z rodinné nebo společenské tradice, jde-li tradice proti dítěti. Pomník stavět všem takovým.

S mámou já to měl tak, že ona mne drží v náručí když jde z nemocnice a koukám kamkoliv jinam než na mluvící mámu, je na to film. No a je na nás to v sobě změnit, první krok to pochopit už máme za sebou.

dan162 » Lupi Sto tisíc let? raději jsem dal nižší číslo. Když se ukázalo, že svalová paměť dinosaurů je příliš těžkopádná a pomalá na nové poznatky, tak přišli létající dinosauři (ptáci) s učením mláďat. Bylo to jen pár týdnů, ale znamenalo to zásadní rozdíl - zkušenosti se daly tvořit a dětem předat velmi rychle, klidně za života jedince, jako chování, které se mládě naučilo. Savci toto začali používat také, jen délka období předávání zkušeností byla v letech. Když na Zemi spadl koncem třetihor Chicxulub a radikálně měnil životní podmínky hlavně na souši, tak se ukázalo naplno, že tento učební proces vedl k přežití savců a ptáků, zatímco dinosauři brzy vyhynuli. Savci mají v tomto učení například výuku emocí. Dítě se učí je v prvních týdnech (1-2) zažívat vnímáním matky (emoce mámy zná z břicha), pak napodobením (první měsíce) a později emoce rozpoznávat u druhých (první roky). Tím je pak vymezené jednání jedince podle dané emoce (stud, úcta, soucit...). Když nějaká část této výuky neproběhne, tak daná větev vývoje neproběhne, v mozku se to nepropojí nebo nevyvine a tím i vše co je za tím. Ty emoce jsou některé staré desítky milionů let (úcta), některé sto tisíc let (stud). A některé se mění častěji, třeba soucit je jiný tak, že soucit před 2.000 let byl jiný než ten nynější.

dan162 » Lupi Ok, díky. Každá sdílená zkušenost je super, opravím si svůj pohled.

Já se na to dívám z pohledu vývoje člověka, kdy dostáváme po porodu několik prvních let zkušenosti předešlého řekněme sto tisíc let. Otec je tou dobou k dítěti biologicky vstřícnější. Když nějaká fáze učení neproběhne, je to problém, se kterým se těžko později hýbe, obchází se to jakž takž jakoukoliv náhradní cestou. I emoční "blizzard" v raném věku (a zvlášť u ženy) dělá enormní škody ještě po desítkách let.

dan162 » Lupi Vřelej kontakt přebíranej od táty je pro mne až třetí nejlepší možnost, ženskou z kojeňáku dám vejš. Mužská vřelost je obvykle šíznutá volbou, že je to víc možnost než nutnost. Máma jako jednička nemůže vlastně jinak, než reagovat emočně vřele v míře, které je schopna (i blizzard sněží méně hustě). A není tam u táty pocit, že když jde výchovně proti dítěti, tak pocitově řeže do kusu sebe a bolí ho to, i když to je třeba nutné. Vřelej kontakt vzatej od muže by pak byla volba a vnější podoba, ne prvně vnitřní prožitek, to možná až zpětně a to ještě pochybuju.

Bezeslovné spojení u lidí s prvními týdny s plným kontaktem s mámou podle mne vzniká samočinně a podvědomě, a jen není rozvíjené, tak je to často jen základ všech vztahů nebo porozumění druhému, ale ne oboustranná komunikace. Vím, že to běžně existuje, ale nebyl jsem s nikým takto spojený. Ano, je možné s někým kompatibilním hodit oko a vymění se dlouhý seznam hodnocení/vjemů. A samozřejmě, že blíženecká komunikace je i natočení auta řidičem na silnici, tj. směr, tempo, vzdálenost ke druhým atd., to je jasné.

dan162 » Lupi reagoval jsem Plutem-Venuší na to, že to bylo vždy "ložené" co je správné a nejde přitom o konjunkci Slunce-Venuše o které jsem psal. Aspekt Pluto-Venuše jako zdroj té loženosti.

To je tak krásně poeticky napsané, děkuju za sdílení. I když vím, kolik bolesti je za tím nejdřív prožité a pak s odstupem přijaté.

"Malovala a představovala jsem si teplo společenství, krásné počasí, přátelství a lásku a vždycky se z toho kousek uchytil a vegetoval " To zní mi jako dobrý postup

Dítě bylo vlastně samo a je tak zvyklé. Pomoc je v okolí a není blízká. Když máma v prvních dnech není k dispozici, tak se u dítěte vytvoří schopnost sociální vazby, ale ne prožitek té vazby si myslím. A nevytvoří se samovolně vznikající bezeslovné spojení s lidmi na první dobrou, až na druhou. Tohle jsem myslel jak překonat nebo dohonit.

dan162 » Lupi Ložený od začátku - viděl bych to na trigon Pluto-Venuše a Pluto aspektované do slunečního stelia.

Kojeňák 53, brrrr. To je doba vzpomínek na válku i první republiku, vrcholících příprav na další válku, Stalin a Gottwald čerstvě fuč, atmosféra procesů a ženy jsou státní fabrika na vojáky. Žádný kontakt s matkou v první době, ale s cizí kojící ženou. Tý jo, to si neumím představit, takhle brzo. První dva týdny jsou zásadní pro přenesení emocí dítěte přebírané od matky do svých emocí jako prožitku v reakci, například. Jak se toto dá praxí mistra dohonit, smím-li se zeptat?

dan162 » Lupi Co se událo hned po porodu že se přehodila výhybka v životě? To je extrémně mizerný začátek života. :-(

dan162 » Lupi "správně" = dle vlastních hodnot. Nejde o objektivní správně.

Myslím si, že Slunce/Venuše má svůj hodnotový žebříček vždy po ruce a má ho vědomý/uvědomovaný. Kdykoliv o něčem rozhoduje, nemůže ho nevzít v potaz. Kdykoliv si něco uvědomí, hned si to onálepkuje, zařadí. Člověka, své plány, proběhlé události, své reakce před minutou.

dan162 » Lupi Super, vybarvených modrých okének není nikdy dost :-D

Nadatlovali...Merkury v Blížencích toho napovídají, když mohou...

dan162 » Sova Tinka "Keď Vás život naučí od malička poslúchať a plniť potreby druhých" Jak to vzniklo? Kdy to už bylo? Byly doby, kdy tomu tak nebylo? Jak to vypadalo za hodně mala? Co z toho je vaše přirozenost a co je vám vnucená potřeba okolí a co je vaše volba takto zaujmout své okolí?

Čára v dlani? Plnou parou vpřed!

A já jdu něco vyřídit na úřad. Taky vpřed :-)

dan162 » Sova Tinka Paráda, konečně jsem dámu rozesmál rezonancí a ne vtipem, to bylo mé přání staré asi dva týdny, vybarvím si neprodleně virtuální modré okénko Rychlých šípů :-D

"Najlepšia otázka je: ako dlho to viem? a nechcem si to priznať?" Hm, Venuše ve Slunci: víte co je správné a co je - čudné. Vnitřní kompas vždy po ruce a překvapivě není slyšet nebo co. Poznámka: nic neodmítat, neodsuzovat, protože vše co je ve vás, je úctyhodná reakce bezradného člověka na tehdejší situace, obdivuhodná obrana v nejvyšší nouzi. Tělu patří hlasité poděkování, že tak dobře chránilo. (a následují další otázky a odpovědi za spolupráce obranného mechanizmu).

dan162 » Sova Tinka Hodně mi pomohlo se podívat do rodného horoskopu. Oddělit aspoň zhruba, co ke mne patří a co je naučené nebo cizí, o co se mohu opřít a co je holt jaké je. Je potřeba žít sebe, ne se vyhýbat zranění, a najít jinou cestu, jak být ráda tam, kde budete, mít okolí k vám souladné atd. Jediné, co si nevybíráme je rodina, tedy vyjma partnera/partnerky, ale ostatní reaguje na mne, jak píšu, chodím, na můj guláš v hlavě, energii kterou vysílám nebo naopak nevysílám...

Merkur v Blížencích, Pluto trigonem...proč lidem prošlo, když zneužívali dobrotu? Jaký měli k vám vztah, že byli schopni toho a toho? Jak vlastně pocitem vypadá živý vztah a jak vypadá kořistnictví? Jak dlouho to vím a nechci přiznat? Proč? Vždy jste věděla že něco je špatně. Někdy jste to řekla. Proč okolí reagovalo jak reagovalo? ... Nějak takhle k tomu přistupuju a na odpovědi přicházím.

dan162 » Sova Tinka Za jízdy...jak jinak, čas běží a přestávku nedá. Můj problém začal v prvních dvou týdnech života, je to také nějaký ten odstup. Následný můj vývoj jsou poměrně čitelné a logické reakce, kompenzace a události v závislosti na tom, jaké bylo okolí, možnosti a jaký jsem byl já. Záplata na záplatu.

Ty věty, které tam máte, tak krásně hladí. Já v té době konstelací byl sobec a slepec.

dan162 » Sova Tinka To nejsou kostlivci, ale miláčkové. Páchnou, to ano. Ale jsem to já. To i to. Přijímám své hrůzy. Někdy se stydím. Hlava je nahoře.

dan162 » Sova Tinka Rád bych porozuměl, proč je tu z vaší strany opatrnost, to nebude jen typicky račí způsob (klidně do zprávy, není-li to veřejné). Konstelace je super, skočil bych do toho bez obav a uviďá se.

Ne, nevidím vliv na současný život, je to dávno, ale vidím vliv na cestu, kterou jsem šel. Pomohlo mi to, nasměrovalo. Já tou dobou nevěděl, proč zažívám nepřijetí, odpor druhých, proč se mi rozpadá rodina, proč jsem nešťastný, proč nevím kudy kam...Vůbec mi nepřišlo, že to je mnou. Vy jste jak čtu na profilu o parník jinde než já tehdy, spíš o dva, nebude toto váš případ.

Ochranné mechanizmy souhlas, to je přesné. Jak to změnit? Neosvědčilo se mi změnit jen můj náhled na tehdejší situace a neosvědčilo se mi jen snížit dnes vnímaný emoční diskomfort z té situace (že o tom vím, ale že už to nepálí). Tyhle dvě věci dobré, ale ony mi také mohou zamezit vhledu a vcítění do tehdejší chvíle, a zůstanu trčet. Změna souřadnic nevím přesně co je tím myšlené, ale dnes postupuji tak, že rozpitvám situaci (tehdejší nebo dnešní) a najdu svou tehdejší nouzovou reakci na tu situaci. Velmi pravděpodobně se dochovala dodnes a velmi pravděpodobně ty situace přicházejí dodnes. A zkouším jinou reakci, která je souladná se mnou, nebo s ideálním mnou dle radixu. Ne že změním výchozí podmínky a nasimuluju si, že to proběhlo tehdy jinak. Lze, funguje, ale tím jen vydržím s tím žít. Dokážu o tom začít mluvit. Následné mé kompenzace se sice utlumí, ale jsou tam pořád. Nezmizelo moje rozhodnutí, jen důvod k tomu rozhodnutí.