Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » cimi Sebe navzájem asi snadno :-) A pak ještě bude omezená kapacita přenést pochopené do praxe.

dan162 » cimi Ufff. Jsem zahlcen, zasypán kupkou zlatavého listí :-)) K šestce:

>Na buněčné úrovni jsme nastaveni reagovat na druhé s podezřením, chránit si vlastní prostor

No ne úplně, na buněčné úrovni sice existuje odpor, ale současně i přijetí, ale to je jedno.

Nechci se hnout ze Stínu, dokud ho nepochopím a nevyčistím. To následující co je v textu z toho pak vyplyne. Podstatné je, že všechny odrážky, které jsem uvedl, mohu (po úpravě sebe) nedělat. Ne z rozhodnutí, ale nemít potřebu to dělat. Nemít zadrženou energii, která mne k tomu vede. Trvá to dlouho najít jak na konkrétní zvyk/posttraumatickou reakci vyzrát, aby tělo to nevnímalo jako ohrožení (ne hlava/vědomí).

dan162 » cimi Jak jsi nadhodila genové klíče, tak je považuju za dobrou metodu. Přišel jsem k nim přes Human design, který mi ukázal například oboustranně otevřené brány. Když jsem si vzal svou 59, tak dle toho co je od Rudda (ne od Human designu, to je pro mne povrchní, viz popisek "SEXUALITA / ROZPTÝLENÍ", což nevystihuje podstatu), beru z internetu, je to velmi pěkně popsané i se Stínem. Věděl jsem o klíčích, ale léta pominul. Když se dívám zpátky, tak šlo o to to mít jako prožitek, ne racionálně dle knihy. Že bych si nějakou knížku koupil, když většinou silážuju superknížky nečtené? :-D

Koncepce Stínu jako východiska, jako běžné a zažité metody, jak k něčemu přistupujeme, mne oslovila. Už jen tohle si uvědomit a aplikovat, rozpoznat - aby to šlo dát do vědomí.

Mám bránu 59-6, tak se nyní začínám zabývat druhou stranou, šestkou (konflikt - diplomacie - mír) a porejpat se ve stínu - jak nevědomě reagujeme na cizost (konflikt). Cizost jako odpor ke kontaktu, dotyku, prolnutí. Nepřijetí (dočasné, trvalé). Co jsem četl, tak je to vnímané jen emočně, tj. ne všechna nepřijetí to zahrnuje, ale platí to pro smradlavé ponožky stejně jako ostré slovo od rodiče.

Označíme-li něco za fuj, tak tu energii můžeme nechat odplynout, jak je to normální. Tím pádem nezůstává, nic se nelepší a nic nehorší. Obvykle ale náš odpor, nepřijetí podržíme, například:
1) zpracovat mentálně (okamžitá reakce, snadno po ruce):
a) dlouhodobé odmítnutí - říct si, že už nikdy nedopustím abcd (kontrola budoucí situace)
b) proč se to stalo? (analýza vzdalující nás od prožitku, který nechceme)
c) dlouhodobé popírání vjemu nebo překroucení zážitku (vnutím si, že mi to vůbec nevadí)
d) dlouhodobé racionalizace, vysvětlení vnější, obvykle obvinění (žalobce má postoje)
e) dlouhodobé přijetí vlastního nepřijetí - tohle mne vždy zraní (chudáček) nebo tak to má v životě být (falešná transcendece)
f) jednorázové přetvoření energie na jakýkoliv děj (hráč)
g) jednorázové přijetí se vtipem (energie unikne ven smíchem)
h) jednorázové zacyklení - mysl to pořád a pořád probírá a nemůže se hnout z místa
i) jednorázové vracení energie (a vy zase trápíte černochy)
j) tvorba takovéto tabulky

2) podržet v těle jako zkušenost (zvířecí způsob učení) - mikrostažení, které už zůstane a na jeho udržení je třeba energie. Trauma je zranění, po kterém se tělo nevrací zpět do původního stavu.

3) dočasně nebo trvale snížit svou citlivost k podnětům dané třídy

Samozřejmě problém je už v našem odporu - následné cesty jak z toho ven ten odpor nezmění. Cesta vede přes to, že situaci nezhodnotíme jako ohrožení, tím pádem nevznikne odpor a nemusíme řešit nerudovskou otázku "Kam s ním". Jsme pak pozorovatelé.

dan162 » cimi Ahoj, tady koukám se rozdává životní moudrost po hrstech, děkuji, zní mi to jako postup dokonale: "Začít nejdřív od úklidu, zjistit co je moje a co ne, pak naučit se umění hmotnému zabezpečení, pak přejít k péči - duševní potravě, pak k budování něčeho smysluplného, pak k umění strážit to co vybuduji i svůj život/to životodárné ve mně a teprve pak vylétnout “ven” ve smyslu zaměřit se ven…a odpoutat se od toho kde se celý můj život odehrával…přijetí smrti…."

S tím, že předbíhání vytváří slepé uličky.

dan162 » cimi Ano, přesně, má to být inspirující. S dotekem něčeho hlubšího, o čem se běžně nemluví. Plno rozhodnutí, prožitků, obtíží, pokusů každý den mizí v propadle času, nesdílené, se zdáním, že musíme být na vše sami.

V žádném textu nelze vše pochytit, jsou tam desítky sdělení - registrujeme třeba deset z nich a třeba jen dvě osloví, protože rezonují. A ty jsou k rozvinutí/sdílení/diskuzi. Super.

Ad poslouchání - tělo evolučně vždy poslouchalo nějaké hodnocení, nikdy to nebyl "běh do nikam". Je zvyklé že se něčím řídí a dle radixu je možné kouknout čím to je možné ovlivnit. Modeluju si tělo často Marsem. Aby to bylo pochopitelnější, kouknu na radix - není nutno Mars jangově řídit (příkazem/kopnutím při kvadrátu do Slunce), ale klidně i jinově táhnout jinou planetou, třeba jupiterovsky vytvářením cílených nových prostor, ve kterých Mars neodolá usilovně konat správným směrem, nebo posílením vnímání toho, co se nelíbí (Měsíc), kde Mars okamžitě jde řešit problém. Vypadá to, že tělo poslouchá, ale přitom se třeba jen zvedne schopnost vnímat a určit to, co je nepříjemné (viz ona hypersenzitivita). U mne je to o fous jiné, Slunce a Venuše mají do Marsu konjunkcí silnou cestu, funguje mi proto jak příkaz, tak hodnocení.

aktigram » cimi Ja som myslela že som sama, ktorá ma problém v tomto čase s dlhým textom.

dan162 » cimi Ptám se pro kamaráda :-)) Hranice nemám dobře nastavené (cizí energie ulpívají) a bdělost - klidně nějakou příležitost minu, abych na sebe netlačil. Umíněnost porozumět to ano.

Došlo mi, že já v modelu perpetua mobile ztrácím dech a současně pobyt na nově "dobytém vrcholku" příliš často byl doprovázen otázkou "opravdu to stálo zato?". Vnější cíle, které jsem si stanovoval, nebyly v souladu se mnou. Tak jsem je zrušil, žádné že je lepší než špatné. Nemohl jsem jít přes přání, protože u mne to muselo být slovně a vždy jsem na něco zapomněl. Rozhodl jsem se dávat raději vědomě prostor v sobě slabším kusům ze stáda, někdy rozhodnutím co dělat, jindy upozaděním navyklého způsobu reakce. Zaujal jsem k sobě pozici pozorovatele než vůdce a začal jsem sledovat, co se děje u mne uvnitř. Jak reaguju v jaké situaci. Se snahou pochopit a vylepšit. Moc to nefungovalo, protože pořád šlo o záměr, cíl, ne o příčiny.

Už před delší dobou jsem se naučil odvahu (místo nedostupného otevření se), třeba o sobě napsat co mne bolí a odtud už šlo si něco ošklivého sobě přiznat, takže to nebylo daleko k tomu dát na piedestal autenticitu. Tu pravou očištěnou od mnou vytvořených záchranných řešení. S černou vzpomínkou jak kdysi dávno vypadala, když jsem si utíral na pařbě konané u paní kterou jsem neměl rád hořčici do záclon.

No a pozorováním těla, hypotézami a vyvracením hypotéz realitou jsem došel jednou k tomu, že odnepaměti jsem vždy připraven na akci, útěk. Příliš sympatiku, nucené aktivity, která mi není vlastní a vyčerpává mne, žádný odpočinek ani v klidu, žádný domov, žádné bezpečí. Došlo mi proč jsem to takto dělal, kde to vzniklo (pocit nespojení s mámou, bez pocitu emočního bezpečí a později snaha být přijat potřebností a vylepšení nastává jen aktivitou). Zjistil jsem ale také, že ty mé "slabší kusy stáda" mají své vlastní hodnocení, nebo spíš své hodnocení vědomého hodnocení a ve snaze pomoci reagují po svém. Tak jak umí, jak jsou evolučně a horoskopem postavené, dělají co umí a neumí. A přitom bedlivě vnímají co říkám, reagují na to svým jazykem, ale bleskově, od mého hodnocení k puzení je mžik. Jen já nevnímal že mluví, i když asi "mluvily" pořád. Každá část má jiný jazyk, který objevuju. Tak jsme vedli nějaké diskuze, třeba jak si vážím toho co dělá (opravdu jo), že ovšem staré recepty že nás dnes dostávají do problémů (konkrétní ukázky), že to chce jiný přístup, spolupráci, a ať říká co zachytí, že to je super, ale nově ať mi nesahá na volant. Ok, fungovalo, nezvyk, když se dělo něco nepříliš bezpečného a nebyly žádné strachy, žádné zásahy ani řešení od těla nepřišly. Důvěra s pozorováním, jak že mé recepty zaberou. O týden později jsem tělu řekl, že chci, aby mne na dovolené v noci nechalo spát - do té doby mne budilo prvním neznámým zvukem, jen proto, že by to mohlo být nebezpečí, k tomu pocit strachu. Ať tělo místo toho bedlivě poslouchá, zhodnotí, poradí se, ale nebudí když to není nutné. Že jsou zvuky sice otravné, ale do auta se nikdo nedostane, ostatně spával jsem i pod širákem a nikdy se nic nestalo, žádný poplach zatím nebyl důvodný. Probrali jsme všechny netypické zvuky typu zvonění zvonců krav v Alpách, aby bylo jasné, kdy mne určitě nemá budit. Možná se poradit s intuicí, to by bylo dobré. No a další noc se poradilo a ten zvuk mi přehrálo do sna, až jsem se probudil, prskal jsem, ale vlastně dobrý - měl jsem volbu, zda se probudím nebo ne, a rozhodl se probudit. Ale nevzbudilo mne, přesně jak jsem chtěl. Další noc byla diskotéka u parkoviště v Innsbrucku, mraky lidí, tuc tuc, a vzbudil jsem se odpočatej ráno, ani nevím kdy přestali, tipuji o půlnoci, tak dvě hodiny poté, co jsem usnul. Fungovalo to. A v té chvíli jsem zjistil, že slyším přes den o dost líp. Tělo naslouchá jak jsem chtěl a spolupracuje, super. Sluch je jemnější a silnější, některé vyšší tóny až pískání se objevily. Vjem neobsahuje strach z neznáma. Podle mne se jen vrátil na přirozenou úroveň, bylo to trvale snížené, jen jsem to nevěděl. Nechtěl jsem něco poslouchat.

Je to srozumitelné? Píšu jako obvykle od konce.

Buddha/2 » cimi Jo, hodí se to . Ono to spolu hodně úzce souvisí, vlastně je to pořád o tom samém: vztahu k sobě a okolí. Taky si myslím že s obsahem se dá souhlasit, i když pravděpodobně někomu nemusí sednout forma "přednesu pravd bez diskuze". Aneb cena za stručnost .

Lupi » cimi Malinko se zpožděním jsem hledala Otovu predikci na letošek - stejně tam nebyla, tak jsme o nic nepřišli.

thééé » cimi no, přesně - ta křivda, že si rodiče nesplnili základní, je obrovský balvan. Tohle tahat celý život, tak to je brutální sebetrýznění.
Jak píšeš - že láska tu prostě JE v prostoru, tak to si myslím je největší z objevů. Prostě tu JE, je v někde v centru nás /pokud centrum objevíme/ a je jen na nás, jestli se na ni napojíme. Asi jako na nějakou zvukovou frekvenci. Nebo používám - připojení k elektrickému zdroji. Blbé je, že traumatem se odpojíme od těla a špatně se to pak ladí.

Poděkování za to, že jsem se mohla skrze rodiče narodit na Zem, to se mi nikdy nepodařilo.
Ale chtěla bych to zažít.

Já mám třeba povýšenou lunu a jen dobře aspektovanou, ale ten 12.dům mi dělá obrovskou potřebu nadpozemské lásky.
A jižní uzel v raku odráží staré zápisy - vzpomínky na nějaké dokonalé společenství, naprosto nádherně fungující rodinu. Kolem toho se mi točila většina nenaplnění od narození.
Jsem vděčná,že mám prožitek, že Láska prostě JE, jako stav bytí. Přesto mi nikdy nepřestane chybět ten prožitek podporujícího prostředí/rodiny.
Jako ten symbolický pořádný kořenový systém - a že tohle nemůžu zprostředkovat mým holkám.
Není to křivda, ale je to prostě nenaplněná část. Prostě nebyla už nikdy nebude.
Jenže člověk pak musí uznat, že asi bylo důležitější něco jiného, co se tímto nedostatkem vytlačilo do popředí.

thééé » cimi Jakože ty speciálně si máš přát i dostatek energie na dokončení? Nebo je to myšleno všeobecně ? S tím dotažením asi máme problém většina...
Myslím, že v solárním letošku tu energii budeš mít, pokud máš solární as.ve štíru. Budeš možná i urputná až moc
Zrovna jsem nedávno nad as.ve štíru přemýšlela a hrálo toto - Burlaci na Volze - navzdory všem kamenům ty těžké lodě proti proudu táhnou (proč jenom touhy po čase vadnou). Tak mi to přišlo naprosto trefné.
https://www.youtube.com/watch/…

Konopný lana tak ty už něco vydrží
zkaženej dech a čtyry deci pod kůží
nebe rudý břízy brzo pokvetou
a chlapi z nudy baví se ruskou ruletou
když svoje lodě proti proudu táhnou
navzdory všem kamenům
proč jenom touhy po čase vadnou otroci řeky prach a špína tvrdá zem
jediná výhra je tanec smrti s medvědem
a tak si žijou ze dne na den tisíc let
burlaci pijou jak bylo by to naposled
když svoje lodě proti proudu táhnou
navzdory všem kamenům
proč jenom touhy po čase vadnou
otoč se a podívej
nebe je temný a mnohem níž
jen vlků dávnej chorál z hor
a já tu marně hledám skrýš
když cesta rovná se nám ztrácí
lidi jsou andělé a nebo draci
a každej dobrej skutek sílu vrací
no tak jen otoč se a podívej
na lodě za tebou není to lehký ve světě lží a polopravd
na břehu řeky harmonika začla hrát
a toho léta vítr stopy zahladil
jsme jako oni už nezbejvá nám tolik sil
když svoje lodě proti proudu táhnem
navzdory všem kamenům
jednou si každej až na dno sáhnem ...otoč se a podívej

thééé » cimi Co máš v prních stupních znamení? Tak bude to mít vliv na venuši ( ), na jupiter v 8. domě (a jsme zase u těch vnitřních zdrojů ) a osu IC/MC.
A mezi venuše jupiter máš v nativu přesný sextil.
Řekla bych, že kdo jsi opravdu Ty uvnitř vztahů, uvnitř těch věcí, které tě obohacují, které tvoříš...a to si nemyslím, že to nevíš!!!

Myslím, že saturn s neptunem nám všeobecně může ze začátku dát trošku té depky, jakože ztráta smyslu, víry, naděje, nějakého možná i hlubšího spojení a hlavně pro ty, kteří mají beranovsky silnější pojetí Já/sebe...ale v závěru to může být zase nový, opravený "oltářík"...a nová osnova pro propojení v tom kolektivním poli a nové vnímání sebe v tom kolektivním, což může být naše srdce, které silněji rozvine "merkaba" a hlavně to začneme možná více prakticky používat

funky » cimi Někdy člověk tak dlouho hledá pravdu, až ji najde ve vlastní lži :-)

Buddha/2 » cimi DÍKY

aktigram » cimi Hm, no každý to ma inak, u mňa to nastalo po smrti môjho otca, odrazu som videla mamu jej očami a mnoho toho pochopila, náš vzťah bol odvtedy veľmi pekný a mne ani len v mysli už nevzišlo to na čo som si roky ťažkala.
Toto video som dala sem, lebo z tých ezo je podľa mňa najlepšie, také zo života, bez popierania matky či rodu čo vo všetkých iných je.
Ma to ľudský prístup, ja naozaj nezdieľam videa ani ich veľa nepozerám.
O čo vlastne ide alebo v čom je rozdiel? - tu ide o pochopenie ako prvotné a odpustenie je v zapätí už bez pričinenia, kdežto všetky iné sú o odpustení. Toto som sa snažila vysvetliť už mnohokrát, odpustiť nie je také ťažké ale kým to človek nepochopí tak vlastne k ničomu nedôjde.

verka96 » cimi Ahoj Cimi, no já měla na mysli obecně - tu osvětu.
A co já vím, jak dlouho mě to bude ještě trvat a co ještě budu řešit a odpustit tak velmi velmi výhledově, snad na smrtelné posteli... To je u mě to poslední.
Každý to má jinak, to individuální jsem nechtěla otevírat.

aktigram » cimi To áno, ale to pochopenie stojí za to, za svoj vlastný život.

verka96 » cimi Já na knihy Evy Joachimové přišla ve vědecké knihovně, asi 3 knihy (Cesta bílého jeřába - několik dílů) jsem tak nějak přečetla, i když ne celé. Našla jsem tam i vysvětlení, jak popisuje proces vtělení duše - co si duše volí před svým narozením v bardu. O tom jsem dříve přemýšlela, tady jsem našla odpověď a přijde mi to "logické".
Je dost informací, něco jsem si z každé knížky vzala, abych toho neměla hodně. Jsou docela dobře k sehnání i v knihkupectví.

Uvidíš sama, jestli tě její knihy osloví, pokud budeš chtít. Mě ano.

verka96 » cimi No, to je úplně něco jiného... a pak se v tom má člověk vyznat..

verka96 » cimi Jiný systém v Činske astro jsou základní 3 vetve: rok narozeni, měsíc a hodina. V tomto se víc orientuju. Tady z učebnice je rozpis hodin: