Známá Vám milá báseň? - Diskuze a zkušenosti

ži.va » Lynette no v ten den rozhodně ne...ale zaznamenala jsem tam i pocity závisti a obdivu

Najdise.cz » Lynette Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele smíšek prchá, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Okolo lesa pole lán,
hoj, jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej, otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.

Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže oči odvrátiti
s pěkné přadleny.

"Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."

"A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."

II

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola, otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"

Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."

"Hoho panáčku! Div a div!
Kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"

"Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."

"Ach pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! -
Kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!"

"Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jako oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"

"Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"

III

"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas:
však já jsem ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!"

"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj:
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"

"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"

"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"

"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"

A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

"Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!" -

"Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."

A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"

A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,
král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.

Nevrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"

IV

V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal
stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.

"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného včak nedávej
nežli za nohy." -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!"

"Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest."

"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."

Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za ruce." -

Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!"

"Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?"
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."

"Za ruce!? Divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec:
jděte, matičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."

Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Skoč, hochu, na cestu se měj!
Mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za oči.

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!"

"Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."

"Za oči!? Neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?" -
"Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -

"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."

Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."

A oči v důlky položil,
a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.

V

A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
"A jak se máš, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?"

"Och, já je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
to vše z vásky k vám!"

"Pojď se, má paní posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit." -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!"

"Jaký to kolovrátek máš?
A jak divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!"

"Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlo to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!"

Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širé lesy:
"Kdes, má Dorničko? Kde jsi? Kde jsi?
Kdes, má rozmilá?" -

VI

Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.

A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát? -
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
ani nespatřil.

Siraels Manon Lescaut od Prévosta v Nezvalově překladu
A dále prokletí básníci,zejm.Baudelaire (Svoboda moře) a Rimbaud (Opilý koráb)

Opilý koráb (Arthur Rimbaud)

Mne,zbloudilou loď,vrženou do vichřice,
do vzduchu -bez plachet-za gigantický plot,
mne nezachrání záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod.

Já koráb z mlhovin,já fantastické zvíře,
já prkno poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky,kostrami mořských koníků,
já plil jsem za noci v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků.

Já náhle zatoužil jsem,podívat se domů,
navrátit se s dálavy,
shlédnout starou Evropu a lesní rusalky..

Freja Fráňa Šrámek - SPLAV
Trápím se trápím..
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Freja » Freja Ukolébavka (Václav Hrabě)

Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň jednou ještě

Procenta ztrát procenta smutku
procenta štěstí

to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
Strýček byl legionář válčil na Piavě
a byl tak poctivý
že když se vrátil neměl práci

Zato měl hodnou ženu na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří
rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu

On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru
A já
nezdárný synovec
zrozený za války a vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát
v této černé promoklé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky

A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít

Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc

Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu

Spi

Já nemohu

Lynette » ži.va Jj, mě osobně nějaká cizí závist nikdy nevadila, já naopak byla na sebe hrdá, že jsem zabodovala a že jsem lepší než ti druzí.

Lynette » smíšek prchá To si napsala z hlavy, nebo si to opsala?

Najdise.cz » Lynette Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele smíšek prchá, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
za c. zkopírovala..teď bych to celé z hlavy nedala jen nějakej kus

Uttami » jojojo Vladimíra Vysockijho mám také moc ráda,patří dokonce do mé Top5

Uttami » exit Neruda a písně kosmické-silné toť básně,ale přeci bych na ně odvahu neměla

Lynette » smíšek prchá Já už bych z hlavy nedala asi žádnou... Ach, ta hlava.

Najdise.cz » Lynette Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele smíšek prchá, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
a nebo havran..

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."

Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

Uttami » smíšek prchá +Lynette
Erbenenová kytice-dokonalost,bezpochyb
Já znám na zpamět Kytici a zlatý kolovrat
Mám ráda i zfilmovanou verzi od Brabce,i když mnoho přiznivců Kytice tento film proklíná Má představa s filmem souznila

Uttami » smíšek prchá Edgar Alan Poe,jeho kyvadlo a černý kocour nejsou také žádné srdceryvné

Lynette » smíšek prchá Tak tohle neznám..

Lynette » Uttami Jj, film Kytice od F.A. Brabce mám taktéž v oblibě, určitě je vydařenější než ten jeho další film podle Máchy - "Máj".

Uttami » Lynette Ona máj mě zklamal:(

cymbaline hmmm, a nad Francois Villonem jsi nepřemýšlela?

Uttami » cymbaline Zatím ještě ne:)Co máš od něj ráda?

cymbaline » Uttami oslovil mě celkově svým humornomorbidně sžíravým přístupem a pohledem na lidstvo...
hmmm, už je to ale dávno co jsem ho četla, zkusím něco pohledat...

cymbaline » cymbaline tak tady jedna z nejznámejších balad (jestli tě to zaujme, našla jsem stránky http://www.sesity.net/elektronicka-… , tam je toho víc):


Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Jendahun, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Pojď se mnou tam,kde nebe je vysoké a modré,
kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují.
Slyšíš tu píseň věků v korunách borovic?
Slyšíš tu píseň dálek závratných?
Tiše a velebně šumí hlavy stromů.
Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech
a vůně pryskyřice tě omámí.
A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí
a vyvolá v tobě pocity,které otřesou tvou duší.
Jaroslav Foglar



...dech míru zevšad k tobě věje,
na jehlí všude perly krás
a v každičké se hvězda chvěje.
V tom tisíce hrdýlek jasných,
vše v zpěvu kolem,grůň i láz,
haluzka každá smyčcem zazní,
kam vkročíš,mysl přijme jas,
duch křídlem sokolím výš spěje...
z celého srdce zdravím vás!

P.O.Hviezdoslav-Hajníkova žena


...v té chladivé písni vody
zní líbezný doprovod lesů
a všechny trudy a žaly
v ní smyju a střesu.

Karel Toman -Léto

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele pepaffk, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Koutek romské poezie, romští autoři:
http://www.rommuz.cz/index.php/…

výňatek z tvorby MARGITY REIZNEROVÉ :


Vichřice ve mně víří,
liják lije,
jsem plná vody,
vytéká očima,
hřmí ve mně,
a zloba buší na srdce
jako na kovadlinu.
Jenom má duše je dobrá,
prosí a volá,
vyhání ze mě zlé síly,
zavírá mé oči,
spíná mé ruce
a zdvíhá je k nebi,
otevírá má ústa
a vede ven slova:
Chci být dobrá!
Slyšíš?
Chci poznat slunce.

Lynette » Uttami

Uttami » cymbaline Děkuju za námět,kdysi jsem Villona četla a teď se mi úplně vytratil z hlavy:)Libí se mi tento téměř Shakespearový styl-dobře se to recituje - vážně nad ním rozmyšlím:-)Máš ještě nejakého oblíbence:)??