Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem - Diskuze a zkušenosti

Diskuze a můj dotaz je spíš směřovaný na ty z vás, kteří jste také introverti - jak jste se vyrovnali s tím, že po delší době jednoduše nedáváte lidi, konkrétně práci nebo diskuzi ve skupině lidí?

Já to mám tak, že po cca hodině v kolektivu začínám být vyšťavená - čím delší doba, tím horší. Čím více lidí, tím horší. Zvlášť, pokud mám s nimi interagovat. Nedokážu přemýšlet, inspirace totálně bloklá. Jsem typ člověka nepoužitelný na brainstorming ve skupině větší než jsou 3 osoby.

Vlastně jsem měla pocit, že jsem se s mojí introvertností vyrovnala, přijala to. Teď ale více a více narážím na situace, kdy si připadám jako neschopný marťan. Mám práci, ve které jde o nápady, kreativní řešení věcí. Jenže nejsem typ, co si sedne s 8 lidma a díky diskuzi něco vymyslí. Mě napadají věci postupně, nebo náhle, intuitivně, ve snu, a hlavně a převážně o samotě. Takže si na takových skupinových sezeních připadám nepoužitelná a tak trochu blbá - zvlášť, když všichni mají čím přispět a já jen sedím a mám dost co dělat, abych tam vydržela sedět a nevyběhla ven

Po jednom dni, kdy se nástřádají třeba dvě nebo tři taková sezení, to absolutně nedávám. Většinou pak večer sedím a koukám třeba hodinu do blba, někdy i brečím - spontánně tak ze sebe dostávám ten "nános" ostatních, nebo jak to nazvat.

Zásadní změna nastane, když si povídám jen s jedním člověkem - na někoho pak působím i extrovertně. Zajímám se o druhého, poslouchám, spolupracuju, jsem přátelská, spontánní.
Kolegové si asi musí myslet, že jsem fakt nebo nevím.

Už jsem přemýšlela, že to lidem vysvětlím, že řeknu, jak to mám. Na druhou stranu si říkám, proč bych měla vysvětlovat, kým jsem a obhajovat se? Momentálně hledám hranici mezi tím, kdy je dobré se přizpůsbit, zkousnout to a překonat se (a prostě ty tři hodiny plus třeba dvě následující ve skupině nějak přežít), a kdy už to jde proti mě.