Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem
01.05.2020 - 08:13
Najdise.cz
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem
Diskuze a můj dotaz je spíš směřovaný na ty z vás, kteří jste také introverti - jak jste se vyrovnali s tím, že po delší době jednoduše nedáváte lidi, konkrétně práci nebo diskuzi ve skupině lidí?
Já to mám tak, že po cca hodině v kolektivu začínám být vyšťavená - čím delší doba, tím horší. Čím více lidí, tím horší. Zvlášť, pokud mám s nimi interagovat. Nedokážu přemýšlet, inspirace totálně bloklá. Jsem typ člověka nepoužitelný na brainstorming ve skupině větší než jsou 3 osoby.
Vlastně jsem měla pocit, že jsem se s mojí introvertností vyrovnala, přijala to. Teď ale více a více narážím na situace, kdy si připadám jako neschopný marťan. Mám práci, ve které jde o nápady, kreativní řešení věcí. Jenže nejsem typ, co si sedne s 8 lidma a díky diskuzi něco vymyslí. Mě napadají věci postupně, nebo náhle, intuitivně, ve snu, a hlavně a převážně o samotě. Takže si na takových skupinových sezeních připadám nepoužitelná a tak trochu blbá - zvlášť, když všichni mají čím přispět a já jen sedím a mám dost co dělat, abych tam vydržela sedět a nevyběhla ven
Po jednom dni, kdy se nástřádají třeba dvě nebo tři taková sezení, to absolutně nedávám. Většinou pak večer sedím a koukám třeba hodinu do blba, někdy i brečím - spontánně tak ze sebe dostávám ten "nános" ostatních, nebo jak to nazvat.
Zásadní změna nastane, když si povídám jen s jedním člověkem - na někoho pak působím i extrovertně. Zajímám se o druhého, poslouchám, spolupracuju, jsem přátelská, spontánní.
Kolegové si asi musí myslet, že jsem fakt nebo nevím.
Už jsem přemýšlela, že to lidem vysvětlím, že řeknu, jak to mám. Na druhou stranu si říkám, proč bych měla vysvětlovat, kým jsem a obhajovat se? Momentálně hledám hranici mezi tím, kdy je dobré se přizpůsbit, zkousnout to a překonat se (a prostě ty tři hodiny plus třeba dvě následující ve skupině nějak přežít), a kdy už to jde proti mě.
Já to mám tak, že po cca hodině v kolektivu začínám být vyšťavená - čím delší doba, tím horší. Čím více lidí, tím horší. Zvlášť, pokud mám s nimi interagovat. Nedokážu přemýšlet, inspirace totálně bloklá. Jsem typ člověka nepoužitelný na brainstorming ve skupině větší než jsou 3 osoby.
Vlastně jsem měla pocit, že jsem se s mojí introvertností vyrovnala, přijala to. Teď ale více a více narážím na situace, kdy si připadám jako neschopný marťan. Mám práci, ve které jde o nápady, kreativní řešení věcí. Jenže nejsem typ, co si sedne s 8 lidma a díky diskuzi něco vymyslí. Mě napadají věci postupně, nebo náhle, intuitivně, ve snu, a hlavně a převážně o samotě. Takže si na takových skupinových sezeních připadám nepoužitelná a tak trochu blbá - zvlášť, když všichni mají čím přispět a já jen sedím a mám dost co dělat, abych tam vydržela sedět a nevyběhla ven
Po jednom dni, kdy se nástřádají třeba dvě nebo tři taková sezení, to absolutně nedávám. Většinou pak večer sedím a koukám třeba hodinu do blba, někdy i brečím - spontánně tak ze sebe dostávám ten "nános" ostatních, nebo jak to nazvat.
Zásadní změna nastane, když si povídám jen s jedním člověkem - na někoho pak působím i extrovertně. Zajímám se o druhého, poslouchám, spolupracuju, jsem přátelská, spontánní.
Kolegové si asi musí myslet, že jsem fakt nebo nevím.
Už jsem přemýšlela, že to lidem vysvětlím, že řeknu, jak to mám. Na druhou stranu si říkám, proč bych měla vysvětlovat, kým jsem a obhajovat se? Momentálně hledám hranici mezi tím, kdy je dobré se přizpůsbit, zkousnout to a překonat se (a prostě ty tři hodiny plus třeba dvě následující ve skupině nějak přežít), a kdy už to jde proti mě.
Příspěvky: Všechny | Buddha/2
05.05.2020 - 20:46
| Filtr
Buddha/2
Tady už by to vydalo na knihu Asociálové mezi námi
Si to moc bereš. Kolegové to příliš neřeší tak to dělej stejně
Si to moc bereš. Kolegové to příliš neřeší tak to dělej stejně
09.05.2020 - 16:00
| Filtr
Buddha/2
» Áta22
No neumíme ... to je právě to. Ono to může být i o nechuti se to učit - ta zas o pocitu diskomfortu . Záleží na tom, z čeho vycházíš. Když to bereš jako danou vlastnost a basta, pak musíš počítat s konfrontací. Když to vezmeš jako "tvárný materiál", dává to i jiné možnosti
09.05.2020 - 23:43
| Filtr
Áta22
» Buddha/2
Ale jo, já už jsem to tady někde v diskuzi psala, že se mi osvědčilo vyjít extrovertům vstříc; na půl cesty. Hlavně v práci. Oni pak lépe spolupracují, když ze začátku prohodíš pár vět o tom, co je momentálně zajímá, popovídáš si s nimi o jejich soukromém životě a pak přejdeš k práci... Nejsem proti, mám je ráda, jsou fajn, jen to musí být recipročně vyvážené. Z mé strany to není - tak to mám já a basta... Jenže to samé požaduji i zpětně a to je trošičku potíž. Rozumíš tomu?
© 2007-2024 Najdise.cz