O víkend jsem poslouchala čtení z arabské literatury. Zapomněla jsem autora, ale zaujala mne svou informační hloubkou povídka "Smrt mravence".Je to jakési pokračování toho, co jsem tu kdysi zapsala jako pozorování, které jsme učinily s dcerou ze života českého hmyzu..Pro toho, kdo neslyšel, lehce převyprávím:Autor ležel na sluníčku a pozoroval, jak se v horku pachtí mravenec se stéblem. Říkal si, co ho nutí se takhle pachtit. Mravenec se každou chvíli zastavoval a musel oddychovat.Došel k hroudě písku, kterou zjevně nemohl zdolat. Chvíli stál, pak odběhl. Autor si říkal, je to mravenec. Že by to byl rebel, přece to tak lehce nevzdá..Mravenec opravdu přivedl druha, aby mu pomohl. Jenže - náš autor mu schoval stéblo. Mravenec pobíhal, rozhlížel se, byl bezradný. Bylo vidět, že komunikuje s druhem, který se po delší debatě sebral a odešel.Autor stéblo vrátil. Mravenec zkoprněl, zřejmě to považoval za zázrak. Znovu odběhl a vrátil se s druhem. Autor ovšem opět stéblo schoval. Náš mravenec tentokrát ani nepobíhal. Byl ochromen, na nic se nezmohl. Rozčiloval se druhý mravenec a tentokrát ani dlouho nečekal a odešel.Autor stéblo opět vrátil. Neštastný mravenec se tedy pokusil stéblo odnést sám. Pachtil se, pachtil, ale nešlo to. Bylo to nad jeho síly. Pocit povinnosti zůstaval.Znovu tedy odběhl. Přišli s ním dva mravenci-vojáci s kusadly. Autor stéblo ovšem opět schoval. Když si uvědomil, že je situace vážná - náš mravenec byl naprosto pasivní, narozdíl od vojáků - chtěl stéblo vrátit, ale stalo se něco strašného: Mravenčí vojáci svého druha-dělníka rozkousli na tři kusy.Autor zkoprněl s pocitem viny. Uvědomil si, že v lidské povaze je cosi sadistického, když předsunul "hru" před soucit...