Někdy si vzpomenu na sebe a chce se mi smátjak brouk pytlík ztracený v lese myšlenek(však ty víš...)a pak, někdy, třeba zítra, zapomeneš, zraněnákdybys obešla tisíckrát svět, vždy se ráda vrátíš(na konec obzoru...)Jen, že pampelišky tam u Vás jsou stejně žlutýjako kuřátka, dětské ručičky, podběl duše...(co vysypalas jako popel...)Jen, že nemusíš pást všežravé kobylky, aby byl mírprotože Ty sebe samu ještě trošku znáš(a ta troška ti vystačí... to vím)